6.3.3 Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění

6.3.3

Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění

JUDr. Jolana Maršíková

Neúčinným úkonem bez přiměřeného protiplnění je ve smyslu § 240 IZ právní úkon dlužníka, pokud jsou splněny současně níže uvedené předpoklady:

A) Přiměřené protiplnění

Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 IZ).

Odporovatelnými tedy zásadně nemohou být reálně ekvivalentní právní úkony, při kterých nedochází k objektivnímu zmenšení majetku dlužníka. Typickým neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění bude darování (vyjma příležitostného daru v přiměřené výši) nebo prodej "pod cenou", za nápadně nevýhodných podmínek. Může se též jednat o peněžitý či nepeněžitý vklad do obchodní společnosti v případech, kdy získaný obchodní podíl bude mít nižší cenu (hodnotu) než vklad dlužníka nebo nákup takového obchodního podílu, nákup akcií, směnek nebo obtížně vymahatelných pohledávek apod. Neúčinným právním úkonem může být i dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kdy dlužník do výlučného vlastnictví nabude obtížně zpeněžitelný majetek.

Sledované protiplnění dle § 240 IZmusí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 98/2018 ze dne 31.3.2020).

Při posuzování přiměřenosti protiplnění není významný pouze samotný obsah smlouvy napadené odpůrčí žalobou, ale zároveň i zjištění, zda se dlužníkovi smluveného protiplnění skutečně dostalo.

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 307/2014 ze dne 29. 2. 2016 přijal závěr, podle kterého pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 IZ), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.

Prokáže-li insolvenční správce v řízení o odpůrčí žalobě, že dlužník poskytl třetí osobě plnění právním jednáním, které je podle své povahy právním jednáním bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, pak povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že za předmětné plnění bylo i tak poskytnuto přiměřené protiplnění, nese tato osoba (viz rozsudek Nejvyššího soudu sen.zn. 29 ICdo 98/2018 ze dne 31.3.2020)´.

.

Zdůrazňujeme, že podle usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 14/2012 ze dne 29. 4. 2014, uveřejněného pod č. 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 113/2014), na situaci, kdy (insolvenční) dlužník zajišťuje zástavní smlouvou zřizující věřiteli zástavní právo váznoucí na jeho majetku pohledávky (zástavního) věřitele za třetí osobou (obligačním dlužníkem), se nevztahuje ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) IZ. Toto ustanovené totiž upravuje (jen) případy, kdy dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujících vlastních závazků a nikoli závazků třetích osob (viz ustanovení § 241 odst. 1 IZ, z nějž je zjevné, že musí jít o zvýhodnění některého z věřitelů dlužníka na úkor ostatních věřitelů dlužníka). K tomu viz výklad v části Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů ad A). Zástavní smlouvy, jimiž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, však jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 240 IZ. To znamená, že v uvedeném případě nepadá v úvahu neúčinnost zvýhodňujícího právního úkonu, nýbrž neúčinnost právního úkonu bez přiměřeného protiplnění.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 48/2013 ze dne 22. 12. 2015, uveřejněného pod č. 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 107/2016), přiměřeným protiplněním ve smyslu § 240 odst. 1 IZ, nebo důvodně předpokládaným přiměřeným prospěchem ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) IZ za zřízení zástavního práva váznoucího na majetku (insolvenčního) dlužníka není možnost regresního nároku (insolvenčního) dlužníka za obligačním dlužníkem v případě, že (insolvenční) dlužník bude povinen splnit svůj závazek ze zástavních smluv.

B) Okolnosti úkonu

Dlužník učinil předmětný právní úkon v době, kdy byl v úpadku, nebo se jednalo o úkon, který k jeho úpadku vedl (§ 240 odst. 2 věta prvá IZ).

Přitom se má za to (§ 240 odst. 2 věta druhá IZ), že pokud dlužník učinil tento úkon ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl tento úkon učiněn v době, kdy se dlužník v úpadku nacházel. Je tak stanovena vyvratitelná právní domněnka existence dlužníkova úpadku v době uskutečnění jeho odporovaného právního úkonu. Tehdy je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v inkriminované době nebyl v úpadku, tj. žalovaný může v řízení tuto domněnku případně vyvrátit – viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013 ze dne 30.9.2015.

Ohledně definice koncernu a vymezení osob blízkých viz část Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba.

C) Doba úkonu

Dlužníkův právní úkon byl učiněn (§ 240 odst. 3 IZ)

• - buď v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern,
• - anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 IZ se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání) [v poměrech § 240 IZ se takto zkoumá, zda v době vzniku právního úkonu bez přiměřeného protiplnění byl dlužník v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl (§ 240 odst. 2 IZ)], ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje) – k tomu viz opět R 107/2016.

Podle zvláštního opatření § 17 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu - tzv. "lex COVID", účinný od 24.4.2020 - do výše uvedené doby rozhodné podle § 240 odst. 3 IZ pro to, zda dlužníkovým právním úkonům lze odporovat postupem podle § 235 a násl. IZ, se nezapočítává doba, po kterou trvají účinky opatření podle § 12 "lex COVID". V souvislosti s přijetím mimořádných opatření při epidemii COVID-19, uvedených v § 1 odst. 2 "lex COVID", byla mimo jiné jeho zvláštním opatřením obsaženými § 12 dočasně suspendována povinnost dlužníka podat na sebe insolvenční návrh, jež je stanovena v § 98 odst. 1 IZ, a to na dobu ode dne 24.4.2020 (kdy nabyl účinnosti "lex COVID") do uplynutí 6 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, nejpozději však do 31.12.2020 (viz část Povinnost podat insolvenční návrh). Tato doba se podle komentovaného zvláštního opatření § 17 "lex COVID" nezapočítává do doby rozhodné pro to, zda lze dlužníkovým úkonům odporovat podle § 240 odst. 3 IZ. Účelem této úpravy – jak vysvětluje důvodová zpráva k uvedenému ustanovení "lex COVID" – je omezit dopady odporovatelného jednání dlužníka vůči budoucím věřitelům po dobu, po kterou je dlužník chráněn před účinky insolvenčního zákona. To i s přihlédnutím k tomu, že po uvedenou dobu fakticky nelze zahájit insolvenční řízení jinak než dobrovolným podáním insolvenčního návrhu dlužníkem (neboť podle § 13 "lex COVID" se od jeho účinnosti /od 24.4.2020/ nepřihlíží k případnému věřitelskému insolvenčnímu návrhu, třebaže to platí jen do 31.8.2020), a za této situace by běh těchto lhůt výrazně ovlivnil možnost insolvenčního správce takovým právním úkonům dlužníka odporovat; v hraničním případě by insolvenční správce nestihl před uplynutím této objektivní doby ani podat odpůrčí žalobu, což by umožnilo dlužníku fakticky těžit ze svého protiprávního jednání.

Novelizací "lex COVID" , provedenou zákonem č. 460/2020 Sb. s účinností od 13.11.2020, došlo k prodloužení doby, ve které dlužník není povinen podat inoslvenční návrh (§ 12 "lex COVID"), a tedy i doby, která se nezapočítává do doby rozhodné podle § 240 odst. 3 IZ (§ 17 "lex COVID") až do 30.6.2021.

Ze shora uvedeného plyne, co Nejvyšší soud zdůraznil i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 17/2013 ze dne 30. 9. 2015, totiž že k naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení§ 240 IZ se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele; postačí, jsou-li objektivně splněny výše uvedené podmínky, tedy vč. zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku.

Totéž plyne i ze závěrů níže citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 261/2012.

I když budou splněny výše uvedené podmínky, podle § 240 odst. 4 IZnepůjde o neúčinný právní úkon za předpokladu, že se jednalo o

1. plnění uložené právním předpisem,
2. příležitostný dar v přiměřené výši,
3. poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti,
4. právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně přepokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo ve prospěch osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka; vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úpadek, který tu byl v době odporovatelného právního úkonu, poznala.

K případu ad c) viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2020, sp. zn. 29 ICdo 98/2018 uzavřel, že pojem "ohledy slušnosti" použitý v § 240 odst. 4 písm. c) IZ je nutno vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (majetku) – žalovanému, tak i ve vztahu k dlužníkovi (obě tyto podmínky musí být splněny současně). Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování výživného, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Obdobně judikoval Vrchní soud v Praze již v rozsudku sp. zn. 189 ICm 4135/2013, 101 VSPH 910/2015 (MSPH 89 INS 13477/2013) ze dne 18. 2. 2016.

.

K případu ad d), pokud jde o zřízení zajištění dlužníkem, viz závěr rozsudku Nejvyššího soudu R 107/2016 citovaný shora ad A).

V části Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba je vysvětleno, že teprve poté, co se insolvenční správce neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění v incidenčním odpůrčím řízení úspěšně dovolá, tedy teprve pokud na základě jeho odpůrčí žaloby soud v tomto řízení vysloví neúčinnost pravomocným rozhodnutím, sepíše do majetkové podstaty dlužníkovo plnění za účelem jeho zpeněžení v rámci insolvenčního řízení a případné protiplnění postupem podle § 237 odst. 4 IZ vrátí. Nesprávným by tedy byl postup insolvenčního správce, který by nejprve věc do majetkové podstaty sepsal a (až) poté se dovolával žalobou neúčinnosti právního úkonu, kterým tento sepsaný majetek přešel do vlastnictví osoby odlišné od dlužníka.

S účinností od 1. 1. 2014 je insolvenční správce oprávněn podle § 239 odst. 4 IZv odpůrčí žalobě uplatnit vedle požadavku vyslovení neúčinnosti právního úkonu zároveň nárok na vrácení (vydání) peněžitého plnění nebo zaplacení peněžité náhrady za poskytnuté plnění, které již nelze vrátit (viz opět výklad v části Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba).

Přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, se kterým insolvenční správce nesouhlasí proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu, pak odpůrčí žaloba insolvenčního správce je opodstatněna i tehdy, pokud toto uplatněné pořadí pohledávky (právo na uspokojení ze zajištění) při přezkumném jednání nepopřel. K tomu viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen.zn. 29 ICdo 33/2015 ze dne  18.6.2017, uveřejněného pod č. 138/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které jsou citovány v části Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů.

Podrobný výklad ke zkoumání neúčinnosti právního úkonu podle § 240 IZ (bez přiměřeného protiplnění) poskytl Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 39 ICm 3416/2011, 103 VSPH 261/2012 (KSPL 20 INS 4679/2011) ze dne 6. 2. 2013 (citace z odůvodnění):

"Není pochyb, že právní posouzení uplatněného nároku řídí se ustanovením § 240 IZ. Rozhodné skutečnosti, tak jak je žalobce uvedl, tedy že dlužník převedl darovací smlouvou na žalovaného označené nemovitosti, totiž naplňují skutkovou podstatu neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ.

Východiskem posouzení neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny bez přiměřeného protiplnění, je porovnání ekonomické hodnoty plnění, jež dlužník podle smlouvy obdržel, s hodnotou plnění, jež poskytl. Jestliže dlužník učinil právní úkon, na základě kterého obdržel za jím poskytnuté plnění odpovídající peněžité nebo jiné plnění, pak tím zásadně nezkracuje možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů; majetek, který může být použit k úhradě jeho dluhů, se totiž nezmenšil.

O situaci, kdy dlužník za poskytnuté plnění neobdrží odpovídající protiplnění, ať peněžité nebo nepeněžité, jde především tehdy, jestliže poskytuje své plnění jako darování – jako tomu bylo právě v dané věci – nebo jiným bezúplatným převodem.

Potud je právní posouzení věci soudem prvního stupně správné. Odvolatel se mýlí, jestliže dovozuje, že mu soud prvního stupně nesprávně odepřel obranu, kterou předpokládá úprava odporovatelnosti právních úkonů v ustanovení § 42a ObčZ. Posouzení neúčinnosti právního úkonu, jenž byl učiněn za okolností předjímaných v ustanovení § 240 IZ, se totiž řídí (též jde-li o právní důsledky vědomosti žalovaného o dlužníkově úmyslu krátit věřitele) výlučně úpravou v insolvenčním zákonu.

Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení § 42a ObčZ a od této obecné úpravy se liší především tím, že neúčinnost právních úkonů dlužníka se zakládá jen pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu (odporovatelnost nastává ze zákona a rozhodnutí soudu má jen deklaratorní povahu) a tím, že plnění ušlé neúčinným právním úkonem z dlužníkova majetku patří do majetkové podstaty.

Podle § 235 IZ odst. 1 větě první IZ jsou neúčinné právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Obecně vzato jde v obou případech o úkony neúčinné proto, že v jejich důsledku bylo zkráceno uspokojení pohledávky některého z věřitelů dlužníka. Ke zkrácení dlužníkových věřitelů může dojít též opomenutím, tedy také v důsledku omisivního právního úkonu dlužníka (věta druhá cit. ustanovení).

Definice obsažená v ustanovení § 235 odst. 1 IZ nevyžaduje pro závěr o neúčinném právním úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele; ke zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů může tedy dojít také jinými právními úkony dlužníka. Jelikož úmysl dlužníka nevyžaduje ani ustanovení § 240 odst. 1 IZ (na rozdíl od ustanovení § 242 IZ), tak platí, že v dané věci vůbec nemá právního významu zjišťovat, jak dovozuje žalovaný, okolnosti, z nichž by bylo možné uzavřít, že žalovanému nemohl být úmysl dlužníka znám ani při vynaložení veškeré pečlivosti. Výjimka, kterou předpokládá odstavec 4 ustanovení § 241 IZ, se v dané věci neuplatní, jelikož je vyloučena právě u osob dlužníkovi blízkých.

Shrnuto, jelikož Smlouva byla uzavřena mezi rodiči a dítětem, tedy osobami blízkými, závisí na splnění předpokladu, že v době, kdy dlužník tento úkon činil, byl v úpadku. Zákon v tomto případě…