dnes je 29.3.2024

Input:

6.3.4 Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

18.2.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.3.4
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

JUDr. Jolana Maršíková

Zvýhodňujícím právním úkonem podle § 241 IZ, jemuž lze v insolvenčním řízení úspěšně odporovat, je právní úkon dlužníka, pokud jsou splněny současně níže uvedené předpoklady:

A) Zvýhodňující povaha úkonu

V důsledku zvýhodňujícího právního úkonu se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 IZ). Demonstrativní výčet takových úkonů je uveden v § 241 odst. 3 IZ tak, že jde zejména o úkony, jimiž dlužník

  1. splnil dluh dříve, než se dluh stal splatným,
  2. dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
  3. prominul svému dlužníkovi splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,
  4. poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

K případu ad d)

Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 ICdo 14/2012 ze dne 29. 4. 2014, uveřejněném pod č. 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 113/2014), odkázal na závěry přijaté již v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 ze dne 31. 3. 2014, podle nichž neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 IZ) je i právní úkon popsaný v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) IZ, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě "navrátit" zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení "jen") věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně nezajištění věřitelé. To znamená, že je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním úkonem, může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat.

Ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) IZ tedy upravuje (jen) případy, kdy dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujících vlastních závazků a nikoli závazků třetích osob – viz ust. § 241 odst. 1 IZ, z nějž je zjevné, že musí jít o zvýhodnění některého z věřitelů dlužníka na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Předmětné ustanovení se tudíž nevztahuje na situaci, kdy (insolvenční) dlužník zástavní smlouvou zřídil ke svému majetku zástavní právo věřiteli k zajištění závazku tohoto (zástavního) věřitele vůči třetí osobě (jeho obligačnímu dlužníku). Zástavní smlouvy, jimiž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, však mohou být neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 240 IZ. To znamená, že pokud dlužník poskytl svůj majetek k zajištění i závazků třetích osob, nepadá v úvahu neúčinnost takového právního úkonu jako zvýhodňujícího, nýbrž (případně) jen jako právního úkonu bez přiměřeného protiplnění (k tomu viz výklad v části Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění).

B) Okolnosti úkonu

Daný právní úkon učinil dlužník v době, kdy byl v úpadku, nebo šlo o úkon, který k úpadku dlužníka vedl (§ 241 odst. 2 věta prvá IZ).

Přitom se má za to (§ 241 odst. 2 věta druhá IZ), že pokud dlužník učinil tento úkon ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl tento úkon učiněn v době, kdy se dlužník v úpadku nacházel. Je tak stanovena vyvratitelná právní domněnka existence dlužníkova úpadku v době uskutečnění jeho odporovaného právního úkonu. Tehdy je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v inkriminované době nebyl v úpadku, tj. žalovaný může v řízení tuto domněnku případně vyvrátit – viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013 ze dne 30. 9. 2015..

Ohledně definice koncernu a vymezení osob blízkých viz část Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba.

K posuzování úpadkové situace dlužníka viz zmíněné R 113/2014 uveřejněné s právní větou:

Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 IZ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 IZ) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 IZ), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 IZ).

C) Doba úkonu

Dlužníkův právní úkon byl učiněn (§ 241 odst. 4 IZ)

  • - buď v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern,
  • - anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

- prodloužení rozhodné doby, zvláštní opatření "lex COVID"

Podle zvláštního opatření § 17 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu - tzv. "lex COVID", účinný od 24.4.2020 - do výše uvedené doby rozhodné podle § 241 odst. 4 IZ pro to, zda dlužníkovým právním úkonům lze odporovat postupem podle § 235 a násl. IZ, se nezapočítává doba, po kterou trvají účinky opatření podle § 12 "lex COVID". V souvislosti s přijetím mimořádných opatření při epidemii COVID-19, uvedených v § 1 odst. 2 "lex COVID", byla mimo jiné jeho zvláštním opatřením obsaženým v § 12 téhož zákona dočasně suspendována povinnost dlužníka podat na sebe insolvenční návrh, jež je stanovena v § 98 odst. 1 IZ, a to na dobu ode dne 24.4.2020 (kdy nabyl účinnosti "lex COVID") do uplynutí 6 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, nejpozději však do 31.12.2020 (viz část Povinnost podat insolvenční návrh). Tato doba se pak podle komentovaného zvláštního opatření § 17 "lex COVID" nezapočítává do doby rozhodné pro to, zda lze dlužníkovým úkonům odporovat podle § 240 odst. 3 IZ. Účelem této úpravy – jak vysvětluje důvodová zpráva k uvedenému ustanovení "lex COVID"– je omezit dopady odporovatelného jednání dlužníka vůči budoucím věřitelům po dobu, po kterou je dlužník chráněn před účinky insolvenčního zákona. To i s přihlédnutím k tomu, že po uvedenou dobu fakticky nelze zahájit insolvenční řízení jinak než dobrovolným podáním insolvenčního návrhu dlužníkem (neboť podle § 13 "lex COVID" se od jeho účinnosti /od 24.4.2020/ nepřehlíží k případnému věřitelskému insolvenčnímu návrhu, třebaže to platí jen do 31.8.2020), a za této situace by běh těchto lhůt výrazně ovlivnil možnost insolvenčního správce takovým právním úkonům dlužníka odporovat; v hraničním případě by insolvenční správce nestihl před uplynutím této objektivní doby ani podat odpůrčí žalobu, což by umožnilo dlužníku fakticky těžit ze svého protiprávního jednání.

Novelizací "lex COVID", provedenou zákonem č. 460/2020 Sb. s účinností od 13.11.2020, došlo k prodloužení doby, ve které dlužník není povinen podat insolvenční návrh (§ 12 "lex COVID"), a tedy i doby, která se nezapočítává do doby rozhodné podle § 241 odst. 4 IZ (§ 17 "lex COVID") až do 30.6.2021.

Ohledně definice koncernu a vymezení osob blízkých viz část Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba.

Vyloučení neúčinnosti

Zvýhodňujícím právním úkonem však podle § 241 odst. 5 IZ není

  1. zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li na ně dlužník současně protihodnotu (např. uzavření zástavní smlouvy k zajištění pohledávky z nově poskytnutého úvěru dlužníkovi),
  2. právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jehož základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
  3. právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.

K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném R 113/2014 vysvětlil (citace z odůvodnění):

"Ustanovení § 241 odst. 5 písm. a) a b) IZ upravuje dvě skupiny právních úkonů dlužníka, které nejsou zvýhodňujícími právními úkony, a to jednak právní úkony, jimiž dlužník zřídil zajištění svého závazku, obdržel-li za ně současně přiměřenou protihodnotu [písmeno a)], jednak právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodnímu styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byly úkony učiněny, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k úpadku dlužníka [písmeno b)].

Z takového rozlišení je zjevné, že pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je právním úkonem zvýhodňujícím, nelze právní úkon, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka [§ 241 odst. 5 písm. a) IZ], poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro (jiné zvýhodňující) právní úkony [§ 241 odst. 5 písm. b) IZ].

Pro posouzení, zda zástavní smlouvy jsou zvýhodňujícími právními úkony, je tak nevýznamné, zda šlo o právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu (srov. opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 13/2012). Za takovou hodnotu pak nelze považovat ani "prolongaci" splátek (spornými právními úkony zajištěné) pohledávky, ani "nevyužití" sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky či "nevymáhání" zajišťovací směnky; to platí i o dovolatelem tvrzeném "umožnění" dalšího provozu společnosti."

Dále viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu  ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, uveřejněného pod č. 50/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Úvěrová instituce, která za trvání úvěrového vztahu s dlužníkem zjistí informace, z nichž plyne naplnění předpokladů formulovaných v § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ a které současně zakládají některou z vyvratitelných domněnek platební neschopnosti dlužníka ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 IZ, se ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ nezprostí odpovědnosti za přijetí plnění z právního úkonu dlužníka (splátky úvěru) uskutečněného v rámci běžného obchodního styku, jestliže neprokáže, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy nebyl v úpadku, nebo o právní úkon, který nevedl k dlužníkovu úpadku (srov. § 241 odst. 2 IZ).

Porušení požadavku náležité pečlivosti ve vztahu k plnění přijatému od dlužníka na základě právního úkonu (splátky úvěru) učiněného v rámci běžného obchodního styku (vymezeného trváním úvěrového vztahu) nelze dovozovat jen z práva banky (jiné úvěrové instituce) žádat od úvěrového dlužníka podklady ke zjištění jeho aktuálních příjmových a majetkových poměrů i v průběhu úvěrového vztahu. Požadavku náležité pečlivosti odpovídá, přikročí-li banka k uplatnění tohoto práva bez zbytečného odkladu poté, co při pravidelném (běžném) průběhu úvěrového vztahu vyjde najevo, že zde jsou skutečnosti nasvědčující zhoršujícímu se ekonomickému stavu úvěrového dlužníka.

Úmysl zvýhodnění se nevyžaduje

Ani v případě zvýhodňujících právních úkonů není předpokladem pro vyslovení jejich neúčinnosti úmysl dlužníka některého z věřitelů zvýhodnit. Postačí, jsou-li objektivně splněny výše uvedené kumulativní podmínky.

K tomu srovnej závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 39 ICm 3416/2011, 103 VSPH 261/2012 (KSPL 20 INS 4679/2011) ze dne 6. 2. 2013 citované v závěru části Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění.

Tamtéž je citováno usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 338/2014, 78 ICm 2771/2011 (MSPH 78 INS 3757/2010) ze dne 11. 12. 2014, podle kterého prodeji majetku dlužníka nacházejícího se v úpadku, za který se mu v důsledku zápočtu na kupní cenu žádného protiplnění nedostalo, přiléhá (jestliže výsledky dosavadního řízení vyloučily neúčinnost podle § 242 IZ) nikoli režim neúčinnosti právního úkonu podle § 241 IZ, nýbrž režim neúčinnosti podle § 240 IZ, kdy pak nutno zkoumat, zda tu nejsou okolnosti, jež by ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) IZ vylučovaly nahlížet na danou kupní smlouvu jako na neúčinný právní úkon.

Důsledky úspěšného správcova odporu

Pokud se insolvenční správce úspěšně dovolá neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu, kterým

  1. dlužník splnil dluh před jeho splatností na úkor ostatních věřitelů - pak insolvenční správce bude po dlužníku insolvenčního dlužníka žádat toto plnění zpět (viz níže prezentované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 26 INS 10715/2010, 2 VSPH 712/2012-P45 ze dne 19. 12. 2012),
  2. došlo ke změně závazku, či který měl za následek zánik závazku dlužníkova dlužníka - pak insolvenční správce postupuje ve prospěch majetkové podstaty, jako by ke změně či zániku závazku nedošlo,
  3. dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (pokud jde o věcné zajištění, např. zástavní právo, nikoli o zajištění ručením) - pak zajištěný věřitel nebude z výtěžku prodeje předmětu zajištění uspokojován jako věřitel zajištěný (i kdyby takové pořadí jeho pohledávky bylo v insolvenčním řízení zjištěno), ale bude uspokojen jako ostatní nezajištění věřitelé (k postupu při sporu o neúčinnost zřízení zajištění v případě pohledávky uplatněné s právem na uspokojení z tohoto zajištění viz závěry již zmíněného R 113/2014 prezentované níže.
  4. dlužník převzal ručení za dluh třetí osoby - pak pohledávka věřitele uplatněná za dlužníkem v insolvenčním řízení z titulu ručení (i kdyby byla v insolvenčním řízení zjištěna) se neuspokojí.

Odpor proti zřízení zajištění a popření práva ze zajištění

R 113/2014 Nejvyšší soud odkázal na závěry svého rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012 ze dne 31. 3. 2014, jimiž vysvětlil, jak má být postupováno v případě, kdy věřitel uplatní u přihlášené pohledávky právo na uspokojení za zajištění a insolvenční správce má za to, že právo na uspokojení ze zajištění bylo zřízeno neúčinně.

Z odůvodnění citujeme:

"Jak spor o určení práva na

Nahrávám...
Nahrávám...