dnes je 28.3.2024

Input:

3.1.3 Vyloučení insolvenčního soudce

1.5.2014, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.1.3
Vyloučení insolvenčního soudce

Mgr. Tomáš Braun

Vyloučení insolvenčního soudce

Rovněž v insolvenčním řízení platí, že předpokladem toho, aby soudní rozhodnutí bylo správné a spravedlivé, je i to, aby v řízení jednal a rozhodoval nepodjatý soudce, který není v žádném vztahu k účastníkům a jejich zástupcům a který není zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím je nutno v insolvenčním řízení aplikovat § 14 odst. 1 OSŘ, který konstruuje důvody vyloučení soudce tak, že soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

Poměr k věci

Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).

Poměr k účastníkům

Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.

Rozhodování věci v jiné instanci

Podle § 14 odst. 2 OSŘ jsou u soudu vyššího stupně vyloučeni i soudci, kteří projednávali a rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání. § 14 odst. 3 téhož zákona pak plyne, že z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni i soudci, kteří žalobou vydané rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Důvod vyloučení podle toho ustanovení je založen na úvaze, podle níž posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost podle § 229 OSŘ vyžaduje přezkoumání řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí napadeného touto žalobou např. z pohledu zmatečnostních vad řízení, a proto by takové posouzení měl činit jiný soudce než soudce, který žalobou napadené rozhodnutí vydal nebo tuto věc projednával.

Postup soudce v řízení o projednávané věci nebo v jiné věci

Ustanovení § 14 odst. 4 OSŘ stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti nemohou být sami osobě důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce již proto, že v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví.

Včasnost námitky podjatosti

Účastník je podle § 15a odst. 2 OSŘ povinen uplatnit námitku podjatosti soudce nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). Zákon tedy neumožňuje vznést námitku podjatosti kdykoli, nýbrž jen tehdy, pokud se může projevit opravdový smysl a účel tohoto procesního institutu. Cílem této úpravy

je především zamezit zneužívání námitek podjatosti k prodlužování řízení.

Judikatura

1) usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 28 INS 1945/2009, Nco 260/2009-B ze dne 10. 11. 2009 (citace z odůvodnění):

"Vrchní soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda námitku podjatosti podala osoba k tomu oprávněná, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Vyšel přitom z toho, že dle § 15a OSŘ, jež se s ohledem na ustanovení § 7 IZ použije v insolvenčním řízení přiměřeně, je námitku podjatosti oprávněn uplatnit toliko účastník řízení, jimiž jsou v insolvenčním řízení dlužník a věřitelé, kteří vůči němu uplatňují svá práva.

V daném případě odvolací soud zjistil, že navrhovatelka podala dne 15. 6. 2009 u Krajského soudu v Českých Budějovicích přihlášku pohledávek vůči dlužnici v celkové výši 4417 Kč, jež byly na přezkumném jednání konaném dne 11. 8. 2009 zjištěny. Dále ověřil, že tentýž soud usnesením č.j. KSCB 26 INS 1949/2009-A-15 ze dne 18. 6. 2009 rozhodl kromě jiného o úpadku navrhovatelky a jejím insolvenčním správcem ustanovil D., v.o.s. Usnesením téhož soudu č.j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-15 ze dne 16.9.2009 byl pak na majetek navrhovatelky prohlášen konkurs, přičemž účinky konkursu nastaly zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku dne 16.9.2009 v 10 hodin 19 minut.

Pro posuzovanou věc to znamená, že se insolvenční správce D., v.o.s. dne 16. 9. 2009 v 10 hodin 19 minut stal namísto navrhovatelky účastníkem insolvenčního řízení ve věci dlužnice. Z toho plyne, že dne 24. 9. 2009, kdy uplatnila námitku podjatosti, nebyla navrhovatelka účastníkem řízení, což je samo o sobě důvodem k zamítnutí vznesené námitky".

2) usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 8310/2009, 1 VSPH 698/2011-B ze dne 13. 6. 2011 (citace z odůvodnění):

"V projednávané věci dlužník odůvodnil vznesenou námitku podjatosti projednávajícího soudce nikoli skutečnostmi uvedenými v prvém odstavci § 14 OSŘ, nýbrž ji argumentačně postavil výlučně na tom, že v jiném řízení – ve věci jím podané žaloby pro zmatečnost – byl soudce vyloučen z důvodu uvedeného v odstavci třetím § 14 OSŘ a uplatnil tak důvod, jehož aplikaci OSŘ při rozhodování o námitce podjatosti ve čtvrtém odstavci § 14 výslovně zapovídá. Jinými slovy řečeno, event. vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost nelze recipročně aplikovat též na jeho vyloučení z insolvenčního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno".

3) usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 37/2012 ze dne 20. 2. 2012 (citace z odůvodnění):

"Vrchní soud v Praze se neztotožnil ani s námitkou, že JUDr. K. B. je vyloučena z projednání žaloby pro poměr k žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužníka, postavenou na názoru, že míra funkční závislosti insolvenčního správce na insolvenčním soudci zmiňovaná v Nálezu ÚS je zachována i v řízení vedeném dle stávající právní úpravy obsažené v IZ. Tato argumentace totiž pomíjí skutečnost, že vzájemná vazba mezi insolvenčním soudcem a správcem je v IZ výrazně oslabena zejména úpravou vtělenou do  § 25, dle něhož se určení konkrétní osoby, jež má být ustanovena insolvenčním správcem, svěřuje předsedovi insolvenčního soudu. Tuto novou koncepci vztahu mezi insolvenčním soudcem a insolvenčním správcem přitom zákonodárce - jak plyne z důvodové zprávy k IZ - promítl právě v tom, že incidenční spor projedná a rozhodne týž soudce, jenž je dle rozvrhu práce povolán k projednání a rozhodování (daného) insolvenčního řízení. Z § 160 odst. 2 IZ totiž plyne, že jiný soudce insolvenčního soudu je (na základě příkazu předsedy insolvenčního soudu) oprávněn k projednání a rozhodnutí incidenčního sporu jen tehdy, pokud by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení.

Zdejší soud je toho názoru, že ač v poměrech insolvenčního řízení zůstaly zachovány kompetence insolvenčního soudce vůči insolvenčnímu správci v oblasti dohlédací činnosti, sankcionování správce za neplnění povinností a ve sféře odměňování, jejich vzájemný vztah (již v poměrech IZ) nedosahuje takové povahy a intenzity, že by insolvenčnímu soudci nedovoloval nezávisle a nestranně rozhodovat jak v insolvenčním řízení, tak v jím vyvolaném incidenčním sporu. Opačný závěr (zastávaný žalobkyní) by ve svých důsledcích znamenal, že

Nahrávám...
Nahrávám...