dnes je 28.3.2024

Input:

16.8.5.1.2 Účinky a provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře

1.7.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

16.8.5.1.2
Účinky a provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře

Mgr. Ivana Mlejnková

Příjmy dlužníka podléhající plnění splátkového kalendáře

Jestliže bylo schváleno oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře, má dlužník dle § 409 odst. 1 IZ od jeho schválení – od zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku, kdy nastaly jeho účinky – dispoziční oprávnění k příjmům, které po schválení oddlužení získá. S těmito příjmy je povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, tj. užít je rozsahu stanoveném v § 398 odst. 3 IZ k uspokojení nezajištěných věřitelů, včetně případných přednostních plnění, k nimž bude podle rozhodnutí nebo ze zákona povinen [viz § 406 odst. 3 IZ a podrobný výklad v části 9.5 ad B)]. V téže části je přitom – v pasáži "VYSVĚTLIVKY k oddlužení splátkovým kalendářem" pod bodem "1b) Příjmy z podnikání" – podán výklad ohledně postihu případných podnikatelských příjmů dlužníka v rámci splátkového kalendáře.

Majetek dlužníka nedotčený splátkovým kalendářem

Podle § 409 odst. 2 IZ dlužník má

- s výjimkou majetku sloužícího k zjištění (viz níže podaný výklad)

- s výjimkou dlužníkova majetku vydaného insolvenčnímu správci ke zpeněžení a následnému rozvržení výtěžku mezi nezajištěné věřitele mimořádnou splátkou podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014 (viz níže pod heslem "Majetkové hodnoty použitelné pro plnění splátkového kalendáře jejich zpeněžením"),

od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, a to (jak stanoveno s účinností od 1. 1. 2014, novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) včetně toho majetku, s nímž nemohl nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. K tomu dané ustanovení (od 1. 1. 2014) dále výslovně určuje, že do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník získá po nastolení účinků schválení oddlužení z části svých příjmů, jež nepodléhají oddlužení (k vymezení nepostižitelné části příjmů dlužníka a příjmů zcela vyloučených z postihu viz výklad ve výše zmíněné pasáži "VYSVĚTLIVKY" .5).

Výkon rozhodnutí a exekuce

O okamžiku účinků zahájení insolvenčního řízení lze nařídit nebo zahájit, nikoli však provést výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty, ledaže by byl veden k vymožení pohledávek v režimu za podstatou na základě rozhodnutí insolvenčního soudu dle § 203 odst. 5 IZ [ § 109 odst. 1 písm. c) IZ, část 4.3], přičemž od rozhodnutí o úpadku dlužníka již takový výkon rozhodnutí či exekuci (s uvedenou výjimkou) nelze ani provést (§ 140e IZ, část 4.5.3.1).

K tomu pak § 409 odst. 2 IZ (nově s účinností od 1. 1. 2014) stanoví, že po dobu trvání schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře lze výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek nenáležející do majetkové podstaty (nepodléhající oddlužení splátkovým kalendářem), nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a které současně vzniknou poté, co nastanou účinky oddlužení. To znamená, že trvá zákaz nařízení, zahájení a provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty, a takový zákaz platí i pro postih majetku dlužníka nenáležejícího do majetkové podstaty, pokud by měl být veden pro pohledávky, které jsou pojaty do splátkového kalendáře nebo které vznikly před nastolením účinků schválení tohoto oddlužení.

K tomu nutno dodat, že nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení pohledávky vzniklé až po jeho schválení oddlužení zakládá podle § 418 odst. 2 IZ vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník po schválení oddlužení vznik takového svého peněžitého závazku splatného déle než 30 dnů zavinil, a taková skutečnost je dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ důvodem pro zrušení schváleného oddlužení a jeho přeměnu v konkurs (viz část 9.7).

Ustanovení § 411 odst. 1 IZ pak zdůrazňuje, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení nemá nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka (což vzhledem k výše uvedenému může být jen majetek nenáležející do majetkové podstaty), vliv na dlužníkovu povinnost naložit s příjmy určenými k plnění splátkového kalendáře způsobem určeným v rozhodnutí o schválení oddlužení.

Mimořádné příjmy dlužníka použitelné k plnění splátkového kalendáře

- Zadržené nepoužité exekuční srážky

Jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 39 INS 14325/2011, 3 VSPH 450/2012 ze dne 5. 12. 2012, schválil-li insolvenční soud dlužníkovo oddlužení plněním splátkového kalendáře, pak platí, že finanční prostředky, jež byly v minulosti sraženy z příjmu dlužníka k provedení nařízené exekuce a oprávněnému nebyly vyplaceny, je třeba použít k plnění splátkového kalendáře tak, že je insolvenční soud rozvrhne v příslušném poměru k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

- Daňový bonus

K plnění schváleného splátkového kalendáře lze využít – co mimořádný příjem předvídaný v § 412 odst. 1 písm. b) IZtaké dlužníkem přijaté plnění z titulu daňového bonusu dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. K tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 93 INS 19653/2011, 1 VSPH 241/2013-B ze dne 18. 3. 2013, z jehož odůvodnění citujeme:

"Podle § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, poplatník uvedený v § 2 má nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti na území České republiky nebo členského státu Evropské unie, Norska nebo Islandu (dále jen "daňové zvýhodnění“) ve výši 13.404 Kč ročně, pokud neuplatňuje slevu na dani podle § 35a nebo § 35b. Poplatník o daňové zvýhodnění sníží daň vypočtenou podle § 16, případně sníženou podle § 35 nebo § 35ba nebo § 35bb. Daňové zvýhodnění může poplatník uplatnit formou slevy na dani, daňového bonusu nebo slevy na dani a daňového bonusu.

Je-li nárok poplatníka na daňové zvýhodnění podle odstavce 1 vyšší než daňová povinnost vypočtená podle tohoto zákona za příslušné zdaňovací období, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Poplatník může daňový bonus uplatnit, pokud jeho výše činí alespoň 100 Kč, maximálně však do výše 60.300 Kč ročně (odst. 3).

Podle § 35d odst. 2 zákona o daních z příjmů se záloha sníží u poplatníka s podepsaným prohlášením k dani podle § 38k odst. 4 o částku ve výši odpovídající 1/12 částky stanovené v § § 35ba odst. 1 písm. a), c) až f) a o daňové zvýhodnění ve výši odpovídající 1/12 částky stanovené v § 35c (dále "měsíční daňové zvýhodnění"). Měsíční daňové zvýhodnění plátce poskytne poplatníku formou měsíční slevy na dani, měsíčního daňového bonusu nebo měsíční slevy na dani a daňového bonusu. Měsíční sleva na dani podle § 35c se poskytuje maximálně do výše zálohy na daň snížené o měsíční slevu na dani podle § 35ba ZDP.

Je-li výše zálohy na daň snížené o měsíční slevu na dani podle § 35ba nižší než částka měsíčního daňového zvýhodnění, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Plátce daně je povinen vyplatit poplatníkovi měsíční daňový bonus ve výši stanovené zákonem při výplatě příjmů ze závislé činnosti nebo z funkčních požitků za podmínek stanovených v § 35d ZDP.

Měsíční slevu na dani je proto dle odvolacího soudu nutné brát v úvahu při výpočtu čisté mzdy, neboť jde o podmínky pro konečnou výši zálohy na daň. Tato záloha může být v důsledku slevy i nulová. Daňový bonus není součástí záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, ale je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkům státem. Do čisté mzdy za účelem srážek ze mzdy daňový bonus nelze zahrnout.

Pokud by dlužník získal příjem, který nemá charakter mzdy nebo příjmu, který mzdu nahrazuje (např. úhrada pohledávky z titulu dříve uzavřené kupní smlouvy nebo úhrady pohledávek z dříve prováděné podnikatelské činnosti, popř. příjmy z autorských práv), i tyto musí použít na úhradu závazků. Rozsah částky, kterou z těchto příjmů musí použít na splátky, však již nebude podléhat pravidlům pro výpočet exekučních srážek ze mzdy.

Dlužník je povinen všechny mimořádné příjmy a aktiva získaná darem nebo z dědictví použít na mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře. Půjde zejména o dary zákonem výslovně uvedené nebo majetek z dědictví, ale i veškeré jiné mimořádně získané hodnoty a příjmy, např. výhry ze soutěží nebo loterií, příjmy z prodeje svého majetku.

Odvolací soud má za to, že daňové zvýhodnění, byť se v odborné literatuře hovoří o daňovém zvýhodnění "na dítě", nelze považovat za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek (daňový poplatník – dlužník vyživuje dítě) optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Ostatně, § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. hovoří o nároku poplatníka na daňové zvýhodnění na dítě, nikoli o nároku dítěte na daňové zvýhodnění, dítě není tím, koho by zákon daňově zvýhodnil, je toliko "právním důvodem" pro takové zvýhodnění. Proto, mimo jiné, lze s ohledem na absenci konkrétního zákonného ustanovení považovat daňový bonus za mimořádné plnění určené daňovému subjektu – dlužníku, které lze použít jako mimořádnou splátku při oddlužení. Pokud jde např. o slevu na manžela, taktéž nejde o plnění určené k výživě manžela, ale o legislativně-daňový postup při optimalizaci daňové zátěže. Jestliže je dítě v jedné domácnosti vyživováno více poplatníky, může daňové zvýhodnění uplatnit ve zdaňovacím období nebo v tomtéž kalendářním měsíci zdaňovacího období jen jeden z těchto poplatníků. Z toho vyplývá, že pokud jeden z manželů uplatňoval daňové zvýhodnění ve zdaňovacím období nebo v tomtéž kalendářním měsíci zdaňovacího období u svého plátce daně, nemůže toto zvýhodnění uplatnit druhý z manželů. I tento postup podporuje závěr, že daňový bonus je nástrojem daňové optimalizace a nelze jej chápat jako "dávku" státu určenou k výživě dítěte.

Ani argumentaci dlužníků, že v dobré víře předmětnou částku zkonzumovali ve prospěch nezletilých dětí, přitom nepokládá odvolací soud za postačující pro zpochybnění postoje soudu insolvenčního, jenž neshledal podmínky pro revokaci usnesení ze dne 31. května 2012, nicméně s ohledem na poměrně výraznou právní složitost řešeného případu je namístě dovodit, že dlužníkům by za takového stavu věci mělo být umožněno zaplatit předmětnou částku 34.812 Kč insolvenčnímu správci ve výrazně delším časovém horizontu (popř. ve splátkách) než v původně stanovené lhůtě tří dnů."

Majetkové hodnoty použitelné pro plnění splátkového kalendáře jejich zpeněžením

Ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz část 9.5.1.2.1), dlužníkovi pro dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře ukládá povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení hodnoty získané – v průběhu splátkového kalendáře – dědictvím, darem a navrácené z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ačkoli tuto povinnost měl. Výtěžek z takového zpeněžení pak má dlužníkjako svůj mimořádný příjemužít k uspokojení nezajištěných věřitelů pojatých do splátkového kalendáře, a to formou mimořádné splátky, kterou uskuteční (rozdělí mezi věřitele v soudem určeném poměru) insolvenční správce.

Tato úprava tedy rozšiřuje zdroje pro plnění oddlužení ve formě splátkového kalendáře (pro uspokojení nezajištěných pohledávek do něj pojatých), kteréžto zdroje jinak zásadně – podle shora citovaných ustanovení § 398 odst. 3 a § 409 IZ – spočívají jen v pravidelných příjmech dlužníka získaných po schválení tohoto oddlužení, postižitelných v zákonem vymezeném rozsahu, jakož i v případných jeho pozdějších jiných (mimořádných) příjmech použitelných pro plnění splátkové kalendáře v celém rozsahu. Ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) IZ i v předchozím znění účinném do 31. 12. 2013 počítalo s popsaným užitím výtěžku ze zpeněžení majetku získaného během splátkového kalendáře dědictvím nebo darem (jakožto mimořádné splátky), nicméně toto zpeněžení se ukládalo provést dlužníkovi samému. Nově je tímto zpeněžením (a to již i ohledně majetku získaného úspěšnou odpůrčí žalobou z dřívějšího neúčinného právního úkonu dlužníka – část 6.3.2, či z majetku jím v insolvenčním řízení zatajeného) pověřen insolvenční správce. Zákon ale nestanoví, jak má insolvenční správce toto zpeněžení provést (protože při splátkovém kalendáři se obecně nepočítá se zpeněžením jiného majetku než předmětu zajištění), a tak zřejmě analogicky bude nutno provést zpeněžení daného majetku obdobně jako při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, tedy podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu (viz výklad v částech 9.4.1 a 9.5.1.1). Přitom ovšem z titulu takového zpeněžení provedeného v rámci oddlužení splátkovým kalendářem vyhláška č. 313/2007 Sb. neurčuje insolvenčnímu správci odměnu (nepočítá se správcovou odměnou z jiného zpeněžení než ze zpeněžení zajištění), ačkoli je zjevné, že za takové zpeněžení honorován být musí, stejně jako mu nelze upřít právo na náhradu hotových výdajů v souvislosti s tím vynaložených. K tomu je podán výklad v části 9.6.1 (ad B) pod heslem "Odměna a náhrada hotových výdajů ze zpeněžení majetku dle § 412 odst. 1 písm. b) IZ".

Majetek sloužící k zajištění

Podle § 409 odst. 3 IZ majetek sloužící k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů (pohledávek zajištěných některým ze způsobů uvedených v § 2 písm. g) IZ – viz část 2.1.2) insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zpeněží jen pokud

  • - zajištěný věřitel o zpeněžení zajištění po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře požádal (což zřejmě může učinit až do splnění oddlužení),

[Prezentovaným cílem této úpravy je ochrana hypotečních úvěrů; jde zejména o snahu poskytnout vyšší šanci na úspěch při oddlužení i dlužníkovi s hypotékou váznoucí na nemovitosti zajišťující bytové potřeby jeho a jeho rodiny s tím, že v daném místě a čase pro zajištěného věřitele může být zpeněžení zajištění i ekonomicky nevýhodné, a tedy není-li to v jeho zájmu, není nutné mu zpeněžení zajištění vnucovat. Odklad zpeněžení, se kterým zajištěný věřitel souhlasí, tak současně zmírní důsledky úpadku pro dlužníka, aniž by zajištěný věřitel přišel (po osvobození od placení zbytku pohledávek) o možnost upokojení pohledávky ze zajištění – viz níže.]

  • - byla-li zjištěna pravost, výše a pořadí zajištěné pohledávky (to platí, i pokud jde o pohledávku vůči jiné osobě než dlužníkovi, která je zajištěna majetkem náležejícím do majetkové podstaty – věta druhá § 166 IZ).

Za těchto podmínek (k nimž přistupují jisté odchylky v případě majetku zajištěného v trestním řízení – viz níže) insolvenční správce provede zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jako při konkursu, i při respektování pokynů zajištěného věřitele (viz § 293 IZ a část 7.5.1) a výtěžek je pak vydán zajištěnému věřiteli jako v konkursu postupem dle § 298 IZ a s účinky zániku zajištění (viz část 7.6.2).

Jestliže majetek sloužící k zajištění nebyl v oddlužení zpeněžen (zajištěný věřitel o jeho zpeněžení nepožádal), zůstává zajištěnému věřiteli zachováno právo domáhat se (mimo rámec insolvenčního řízení) uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku § 414 odst. 4 IZ a část 9.6.2.

K tématu uspokojování zajištěných věřitelů při splátkovém kalendáři poukazujeme na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 11081/2010, 3 VSPH 1053/2011-B ze dne 16. 2. 2012 prezentované již v části 9.4.2, které zdůrazňují (citace z odůvodnění): "Institut oddlužení stojí principiálně na tom, že v jeho rámci mají být zákonem předepsaným způsobem, alespoň v minimálním rozsahu stanoveném v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, vypořádány dlužníkovy nezajištěné závazky. Nároky dlužníkových zajištěných věřitelů zásadně zůstávají v plném rozsahu zachovány (...)

Z okolnosti, že zajištěný věřitel se ke svému zajištění v insolvenčním řízení přihlásil, a že tedy svoji pohledávku uplatnil přihláškou jako zajištěnou (a tak také byla zjištěna), ještě nelze dovozovat, že pro případ splátkového kalendáře bude mít zájem na tom, aby ke zpeněžení zajištění (rukou insolvenčního správce) došlo. Za pravděpodobnější lze mít – zvláště v případě zajištěného věřitele s úvěrovou pohledávkou – úvahu zcela opačnou (se kterou také zákon počítá), a to, že jeho ekonomickým zájmem je i nadále "vytěžit" svůj nárok vůči dlužníku v maximálním rozsahu, jaký odpovídá jeho smluvnímu závazku, s tím, že věcné zajištění zůstane tomuto věřiteli jako garance úplného uspokojení zachováno, a že při zásadní poruše v jeho placení bude moci tuto záruku sám ve vlastní režii realizovat."

Pokud věřitel v insolvenčním řízení včas [v konečné propadné přihlašovací lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku dle § 136 odst. 2 písm. d) IZ uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, pak v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením toto pořadí své pohledávky (právo na její uspokojení ze zajištění) nemůže po uplynutí přihlašovací lhůty účinně měnit; tato jeho pohledávka nemůže být v oddlužení nikdy uspokojována jako nezajištěná (ani kdyby se věřitel práva na uspokojení ze zajištění vzdal nebo kdyby toto jeho právo nebylo zjištěno) a s tímto věřitelem bude v oddlužení (ohledně jeho pohledávky s uplatněným zajištěním) zacházeno pouze jako se zajištěným věřitelem – § 2 písm. g) IZ a § 167 odst. 1 IZ..

K tomu viz

- výklad a judikaturu v části 5.2.1 pod heslem "Přihlášení zajištěné pohledávky zcela nebo zčásti jako nezajištěné" a závěrečnou pasáž "ZMĚNA VÝŠE, DŮVODU ČI POŘADÍ přihlášené pohledávky" – Dodatečné vzdání se zjištěného práva na uspokojení ze zajištění,

- usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 67 INS 7819/2015, 2 VSPH 1709/2015-B ze dne 6. 10. 2015 citované v části 9.4.1 v pasáži "Uspokojování zajištěných věřitelů ad A) + B)" pod heslem "Hyperocha".

K povaze rozhodnutí, jímž insolvenční soud v rámci schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře rozhodl o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli, viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 3876/2010, 2 VSPH 1181/2011-B ze dne 10. 1. 2012 (citace z odůvodnění):

"Výkladem toho, které rozhodnutí soudu prvního stupně v insolvenční věci je rozhodnutím "ve věci samé" se z pohledu splnění podmínky přípustnosti dovolání, který však lze aplikovat i při posuzování splnění podmínky přípustnosti autoremedury dle ust. § 95 IZ, již zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení sp. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011. Zde uvedl, že jde jednak o tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy o rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vede ke změně jejich právního postavení v tomto řízení, jednak o rozhodnutí, jimiž je konečným způsobem rozdělován mezi věřitele dlužníkův majetek (jimiž jsou konečným způsobem uspokojovány pohledávky dlužníkových věřitelů), jakož i rozhodnutí, jimiž je předtím (před konečným uspokojením pohledávek dlužníkových věřitelů) uzavírán proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Mezi rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé tak podle názoru Nejvyššího soudu náleží též usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce dle ust. § 304 IZ a rozvrhové usnesení dle ust. § 306 IZ včetně usnesení o povolení částečného rozvrhu dle ust. § 301 IZ a dalšího rozvrhového usnesení dle ust. § 307 IZ.

Odvolací soud je tudíž přesvědčen o tom, že mezi rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé náleží též usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. § 298 odst. 2 IZ uděluje souhlas insolvenčnímu správci s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (jde o rozhodnutí, jímž je konečným způsobem uspokojována pohledávka zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna) a jímž v případě oddlužení formou splátkového kalendáře (kdy se po zpeněžení zajištěného majetku

Nahrávám...
Nahrávám...