17.8.7 Zrušení schváleného oddlužení

17.8.7

Zrušení schváleného oddlužení

Mgr. Ivana Mlejnková

Před dovršením schváleného oddlužení může insolvenční soud rozhodnout o jeho zrušení, jestliže je k tomu dán některý ze zákonných důvodů uvedených v § 418 odst. 1 až 3 IZ. Jakkoli k tomu § 418 odst. 7 IZ (do 30. 6. 2017 se jednalo o odstavec 4 – novela IZ provedená s účinností od 1.7.2017 zákonem č. 64/2017 Sb.) stanoví, že rozhodnutí o zrušení oddlužení může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení (rozhodnutím dle § 413 IZ), podle závěrů soudní judikatury nelze rozhodnout o zrušení oddlužení poté, co bylo splněno (dovršeno), tj. tehdy již insolvenční soud nemůže rozhodnout jinak, než podle § 413 IZ vzít na vědomí splnění oddlužení – viz část Splnění oddlužení.

Uvedenou novelou účinnou od 1. 7. 2017 přitom došlo k zásadní změně dosavadní právní úpravy potud, že v případě rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení – jednalo-li se o oddlužení schválené od data 1.7.2017 - insolvenční soud rozhodne současně o řešení dlužníkova úpadku konkursem nikoli vždy (bez dalšího), nýbrž jen za splnění k tomu vytčených podmínek (§ 418 odst. 4 IZ), jinak insolvenční řízení dle § 418 odst. 5 IZ zastaví. K tomu viz výklad v závěru této části pod heslem "Důsledek zrušení schváleného oddlužení“.

Podle § § 418 odst. 1 až 3 IZ insolvenční soud schválené oddlužení zruší:

1) na návrh dlužníka (vždy),

2) na návrh věřitele nebo i bez návrhu (poslední věta § 418 odst. 4 IZ, do 31. 12. 2013 šlo o odstavec 3) při naplnění některého z níže uvedených (popř. současně vícerých) důvodů:

1. dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (k tomu viz zejm. část Účinky a provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře.1 a níže JUDIKÁTY-VÝKLAD, ad I.),
2. ukáže se, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, tj. pokud se stane zjevným, že v rámci splátkového kalendáře nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ [k tomu viz část Zamítnutí návrhu ad B), a dále níže JUDIKÁTY-VÝKLAD, ad II.)];
   k přechodné eliminaci tohoto důvodu zrušení oddlužení zvláštním opatření dle § 14 odst. 3 "lex COVID" viz výklad níže,
3. v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti – byl-li k vymožení tohoto závazku vůči dlužníkovi nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce, má se za to, že dlužník jeho vznik zavinil – § 418 odst. 2 IZ (k tomu viz níže JUDIKÁTY-VÝKLAD, ad III.),
4. vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ [viz část Zamítnutí návrhu ad A) a tam uvedená judikatura];
   tento důvod zrušení schváleného oddlužení je s účinností od 1. 1. 2014 prostřednictvím § 418 odst. 3 IZ zakotven výslovně, nicméně nejde o nic jiného, než o zřetelné pojmenování tohoto dalšího důvodu zrušení schváleného oddlužení, který dosavadní judikatura konstantně dovozovala.; zákon sice v § 418 IZ [jak výslovně činí ohledně případů ad a) až c) shora] nestanoví, že také pro dodatečné zjištění nepoctivého záměru dlužníka lze schválené oddlužení zrušit i bez návrhu, nicméně podává se to vzhledem k povaze věci a tomu odpovídající dikci § 418 odst. 3 IZ, podle níž má jít o situaci, kdy po schválení oddlužení "vyšly najevo“ okolnosti svědčící o nepoctivém záměru (z téhož vycházela i předchozí soudní judikatura) – k tomuto důvodu zrušení oddlužení viz níže JUDIKÁTY – VÝKLAD, ad IV.)

Z uvedeného se podává, že důvod zrušení schváleného oddlužení ad b) shora se uplatní jen v případě oddlužení ve formě splátkového kalendáře, a důvod zrušení ad a) také vesměs v tomto případě, zatímco důvody ad c) a d) mohou vést ke zrušení při obou způsobech schváleného oddlužení.

Dne 24. 4. 2020 vstoupil v účinnost tzv. lex COVID - zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. Tento zákon v ČÁSTI PRVNÍ, Hlavě III zavedl řadu zvláštních (vesměs dočasných) opatření ve vztahu k insolvenčnímu právu. Mezi nimi zavedl v § 14zvláštní opatření ve vztahu k plnění splátkového kalendáře, a to pro probíhající oddlužení plněním splátkového kalendáře schválená a realizovaná (dokončovaná) v právním režimu platném do 31. 5. 2019 (tedy v režimu před novelou IZ provedenou s účinností od 1. 6. 2019 zákonem č. 31/2019 Sb.). Podle § 14 odst. 3 "lex COVID" insolvenční soud tako schválené oddlužení nezruší podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ (ve znění účinném do 31. 5. 2019), pokud by nesplnění podstatné části splátkového kalendáře bylo převážně způsobeno

• - v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii COVID-19, uvedeným v § 1 odst. 2 "lex COVID" (k tomu srovnej výklad v závěru části Způsoby oddlužení, archiv III),
• - případně – jak doplněno s účinností od 13. 11. 2020 prostřednictvím novely lex COVID provedené zákonem č. 460/2020 Sb. – jiným opatřením přijatým Českou republikou do 30. 6. 2021 v reakci na rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2.

Jde tu o explicitní vyjádření liberačního důvodu spočívajícího ve zvláštní, dlužníkem neovlivnitelné, situaci způsobené epidemií COVID-19, pokud by způsobila zásadní a nezaviněný propad příjmů dlužníka (snížení nebo úplný výpadek splátek), který by se projevil v porušení očekávání uspokojení splnění pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 %. Toto zvláštní opatření se tedy nevztahuje na jiné příčiny neplnění podstatné části splátkového kalendáře, jejichž původ je nezávislý na mimořádných opatřeních při epidemii COVID-19.

K tomu dlužno dodat, že bude-li z téhož vytčeného důvodu (či jiného dlužníkem nezaviněného důvodu) celkové plnění dlužníka poskytnuté během splátkového kalendáře ve výsledku nižší než 30% (50%) výše pohledávek nezajištěných věřitelů, bude mu možno přiznat osvobození od placení zbytku pohledávek dle zvláštního opatření zakotveného v § 15 lex COVID, jež od účinnosti tohoto zákona fakticky nahrazuje ust. § 415 věty první a druhé IZ ve znění účinném do 31.5.2019 (viz část Osvobození dlužníka od placení neuspokojených pohledávek, archiv III).

Z výše uvedené právní úpravy § 418 IZ předně vyplývá, že insolvenční soud může rozhodnout o zrušení oddlužení na základě návrhu k tomu oprávněné osoby, nebo i bez návrhu, jestliže v řízení vyjdou najevo (lhostejno jakým způsobem) skutečnosti, které takové rozhodnutí (dle § 418 odst. 1 až 3 IZ) odůvodňují.

Je zřejmé, že zrušení schváleného oddlužení může iniciovat (svým návrhem, resp. podnětem, doporučením) insolvenční správce, když především on je povinen sledovat případné závady v plnění schváleného oddlužení (v plnění povinností dlužníka vyplývajících ze schváleného způsobu oddlužení) a upozornit soud na takové či jiné skutečnosti, které vyšly najevo (třeba dodatečně, jak tomu typicky může být u poznatku nepoctivého záměru dlužníka) a které mohou zrušení schváleného oddlužení odůvodňovat. K tomu viz informační povinnosti insolvenčního správce stanovené v § 36 odst. 3 IZ ve znění účinném od 1. 6. 2019 (část Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce , pasáž Dohled insolvenčního správce – jeho zprávy). Je pak na insolvenčním soudu, aby (v rámci svojí dohlédací činnosti) takový podnět posoudil (případně došetřil) a při splnění některého z důvodů stanovených v § 418 odst. 1 nebo odst. 3 IZ rozhodl o zrušení schváleného oddlužení.

Současně ale platí, že takový návrh na zrušení schváleného oddlužení, o němž insolvenční soud je povinen – tak či onak (zamítavě či zrušením oddlužení) – rozhodnout, je oprávněn podat jen některý z účastníků řízení, tj.

- sám dlužník a též

- věřitel, který je v pozici účastníka insolvenčního řízení (a který pak musí být předvolán i k projednání jeho návrhu, bud-li takové jednání soudem nařízeno.

K tomu Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. MSPH 59 INS 30258/2015, 2 VSPH 992/2020-B-55 ze dne 29.9.2020 dále vyložil (citace z odůvodnění):

"Věřitelem, kterého má na mysli § 418 odst. 7 IZ a který je oprávněn podat návrh na zrušení schváleného oddlužení, je pouze věřitel, který  je účastníkem insolvenčního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 IZ, tedy který uplatnil své právo vůči dlužníku přihláškou pohledávky, popř. uplatnil svůj nárok dle § 203 odst. 1 IZ co pohledávku za majetkovou podstatou či pohledávku postavenou jí na roveň. Jen takový věřitel - účastník insolvenčního řízení - je oprávněn k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení, o kterém pak insolvenční soud (po projednání věci) je povinen rozhodnout, ať již zrušením schváleného oddlužení, jestliže návrh shledá důvodným, anebo - v opačném případě - zamítnutím takového návrhu. Podá-li však "návrh" na zrušení schváleného oddlužení údajný věřitel, který ve smyslu výše uvedeného není účastníkem insolvenčního řízení a kterému tudíž věcná legitimace k podání takového návrhu (totiž žádného procesního návrhu) nesvědčí, insolvenční soud není povinen o takovém "návrhu" jakkoli rozhodovat. Tento "návrh" nicméně může využít v rámci své dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 IZ) jako podnět k prověření toho, zda nejsou dány skutečnosti odůvodňující zrušení schváleného oddlužení, s tím, že pokud takové skutečnosti shledá, schválené oddlužení zruší.

V posuzované věci není pochyb o tom, že do dlužníkova insolvenčního řízení (...) nepřihlásila odvolatelka žádnou pohledávku, ani v tomto řízení neuplatňuje pohledávku za majetkovou podstatou. (...) Je tedy zřejmé, že odvolatelka podala "návrh" na zrušení schváleného oddlužení jako osoba, která k takovému návrhu - totiž k žádnému procesnímu návrhu - nebyla v daném insolvenčním řízení oprávněna, neboť není jeho účastníkem. Soud prvního stupně proto nijak nepochybil, jestliže o jejím "návrhu" nijak nerozhodnul, ale naložil s ním jako s podnětem, na jehož základě ovšem v rámci své dohlédací činnosti důvody pro zrušení schváleného oddlužení zatím neshledal. Pokud tento výsledek svého dohledového přezkoumání považoval soud za vhodné deklarovat (vyjádřit) a učinil tak napadeným usnesením (s výrokem, že schválené oddlužení se prozatím ponechává v účinnosti), jde o usnesení, které má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu podle § 11 odst. 1 IZ a které proto nelze napadnout odvoláním (§ 91 IZ)."

Dodáváme, že návrh na zrušení schváleného oddlužení je oprávněn podat i zajištěný věřitel – k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 102/2018 ze dne 28. 5. 2020.

Podle § 418 odst. 7 věty druhé IZ ve znění účinném do 12. 11. 2020 platilo, že rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení  zásadně (obligatorně) až po jednání, k němuž pak předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor/ zástupce věřitelů (byl-li věřitelský orgán ustanoven) a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl (pokud insolvenční soud nerozhodoval ex offo, ale na základě návrhu věřitele, který přitom byl k takovému návrhu legitimován).

Prostřednictvím novely uvedeného ustanovení provedené zákonem č. 460/2020 Sb. s účinností od 13.11.2020 došlo ke změně potud, že (podle § 418 odst. 7 věty druhé IZ) rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení musí předcházet soudem nařízené jednání jen v případě, že

1. jednání o věci navrhnul insolvenční správce nebo věřitel, jímž (jak dovozujeme) může být i jen ten věřitel, který zrušení oddlužení navrhnul (a byl k takovému návrhu legitimován, viz shora),, neboť jen on pak k případnému nařízenému jednání má být předvolán (viz níže),
2. jinak tehdy (§ 418 odst. 7 věta třetí IZ), pokud na jednání o věci trvá dlužník;

přitom platí, tedy je stanovena fikce, že dlužník na jednání netrvá, jestliže se tak nevyjádří přes výzvu insolvenčního soudu do 10 dnů ode dne, kdy mu tato výzva byla soudem doručena.

Z uvedeného plyne, že u insolvenčního správce a věřitele (účastníka řízení) jejich případný návrh na nařízení jednání o zrušení oddlužení musí vždy vzejít z jejich vlastní iniciativy, tj. soud není povinen žádat v tom směru jejich stanovisko. To znamená, že pokud by zrušení oddlužení inicioval (svým návrhem, resp. podnětem, doporučením) insolvenční správce, nebo by podal takový návrh věřitel k tomu oprávněný, aniž by tento správce nebo navrhující věřitel současně požadoval nařízení jednání o věci, nemusí soud jednání nařídit, ledaže by na jednání trval sám dlužník [ad b] shora]. Jinak řečeno, dal-li příslušný procesní podnět ke zrušení schváleného oddlužení insolvenční správce či věřitel anebo insolvenční soud zvažuje takové rozhodnutí bez návrhu (podnětu), a pokud přitom nařízení jednání o této věci nenavrhnul správce ani věřitel, insolvenční soud vyžádá od dlužníka (s příslušným poučením) jeho stanovisko, zda požaduje, aby k projednání případného (či navrženého) zrušení schváleného oddlužení bylo nařízeno jednání. Jestliže pak dlužník takový požadavek nevysloví nebo se v uvedené lhůtě k výzvě nijak nevyjádří (neodpoví), může insolvenční soud rozhodnut o věci bez nařízení jednání, zejména pokud se důvod ke zrušení oddlužení jeví být jednoznačný a dlužník na něj byl soudem dříve upozorněn, aniž by zjednal nápravu.

Samozřejmě není vyloučeno, aby insolvenční soud k projednání zrušení schváleného oddlužení nařídil jednání i v případech, kdy tak podle uvedené nové právní úpravy již učinit nemusí. Jestliže insolvenční soud toto jednání nařídí, pak k němu předvolá (§ 418 odst. 7 poslední věta IZ) vždy dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor/zástupce věřitelů (byl-li věřitelský orgán ustanoven) a dále – pokud byl podán návrh věřitelem - také tohoto věřitele, který zrušení oddlužení navrhl (a který byl k takovému návrhu legitimován).

Dovozujeme, že o zrušení schváleného oddlužení navrženém samotným dlužníkem lze nadále rozhodnout bez předchozího jednání, a že tak tehdy není zapotřebí vyzývat ho ke sdělení, zda trvá na nařízení jednání.

Nutno ale současně zdůraznit, že v případech, kdy lze rozhodnout o zrušení schváleného oddlužení až po jednání, musí insolvenční soud toto rozhodnutí vydat na tomto jednání nebo v blízké časové a věcné souvislosti s ním.

K tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 4965/2009, 2 VSPH 446/2016-B ze dne 29. 3. 2016, které se sice vztahuje k právní úpravě účinné do 12. 11. 2020, resp. do 30. 6. 2017, kdy ust. § 418 byl stávající odstavec 7 zařazen jako odstavec 2, ale jehož závěry jsou jinak s touto výhradou i nadále platné (citace z odůvodnění):

"Soud prvního stupně ovšem navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze dospět k závěru, že zrušení schváleného oddlužení s dlužníky řádně projednal, jestliže o něm konal jednání dne 16. 6. 2015 a napadené usnesení vydal až dne 2. 2. 2016 a tedy s odstupem 8 měsíců od konání jednání, které dle § 418 odst. 4 IZ mělo jeho vydání předcházet. Takto dlouhá časová prodleva vede nutně bez dalšího k závěru, že usnesení o zrušení schváleného oddlužení nebylo vydáno v časové a věcné souvislosti s provedeným jednáním (k tomu viz závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soud v Praze č. j. KSUL 69 INS 8050/2009, 4 VSPH 474/2015-B-62 ze dne 21. 7. 2015). Je v rozporu se smyslem příslušné zákonné úpravy, není-li o zrušení schváleného oddlužení rozhodnuto při jednání podle § 418 odst. 4 IZ, nebo vzápětí poté (tedy v bezprostřední návaznosti na výsledky tohoto soudního projednání); poměry dlužníka se v průběhu doby mohou měnit a usnesení o zrušení schváleného oddlužení může obstát jedině, pokud vychází z takových aktuálních zjištění, k nimž dlužník (jakož i správce, věřitelský orgán, byl-li ustanoven, a případně také navrhující věřitel) měl možnost se vyjádřit při jednání. Proto i v případě, že by soud prvního stupně po jednání podle § 418 odst. 4 IZ nebo v blízké souvislosti s ním nezrušil schválené oddlužení proto, že dlužníku poskytl delší lhůtu pro nápravu vytčených závad, které by mohly zrušení oddlužení odůvodňovat, je zásadně povinen – dospěje-li následně k závěru, že podmínky pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 IZ jsou dány – opět postupovat podle § 418 odst. 4 IZ a nařídit o věci (ohledně jejího aktuálního stavu) jednání.“

Specifika věci při společném oddlužení manželů jsou vyložena v následné pasáži této části pod heslem "SPOLEČNÉ ODDLUŽENÍ MANŽELŮ“.

I.) Zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. a) IZ],

1) Usnesení  Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013, uveřejněné pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož plynou následující závěry:

Lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. Jestliže dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není schopen hradit měsíční splátky předpokládané podle schváleného oddlužení, ačkoliv řádně plní povinnosti uvedené v § 412 odst. 1 a 3 IZ, není to důvodem k postupu podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ; postup podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ tím však není vyloučen.

Z dikce ustanovení § 418 odst. 1 písm. a) IZ plyne (aniž by jazykový výklad tohoto ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení proto, že dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník "zavinil", že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní "podstatné" povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (jejichž výčet ohledně plnění splátkového kalendáře je obsažen v ustanovení § 412 IZ).

K tomu Nejvyšší soud vysvětlil (citace z odůvodnění):

"Další otázkou, jež se nabízí k zodpovězení při konfrontaci úpravy obsažené v § 415 IZ s úpravou obsaženou v § 418 odst. 1 IZ, je zda znak zavinění konstruovaný dikcí § 415 IZ (skutečnost, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník "nezavinil") se promítá i do rozhodování insolvenčního soudu v předchozí fázi oddlužení [při posouzení, zda je důvod oddlužení zrušit podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. a) IZ]. V daném případě totiž ani odvolací soud neměl pochyb o tom, že to, že dlužnice neplnila splátkový kalendář, bylo důsledkem okolností, které nezavinila (nezaviněně přišla o zaměstnání a přes vyvinuté úsilí se jí do vydání napadeného usnesení nepodařilo zajistit nové zaměstnání).

Z dikce ustanovení § 418 odst. 1 písm. a) IZ plyne (aniž by jazykový výklad zkoumaného ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jelikož dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení [§ 18 odst. 1 písm. a) IZ], není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník "zavinil", že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní ,podstatné, povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.

Výčet těchto povinností je obsažen v ustanovení § 412 IZ, jež určuje, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat, b) hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře, c) bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání, d) vždy k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, e) nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání plánu oddlužení, f) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody, g) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit (odstavec 1). Právní úkon, kterým dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl (odstavec 3).

Závěr odvolacího soudu, že dlužnice neplnila splátkový kalendář v důsledku okolností, které nezavinila, tudíž vylučuje možnost aplikace § 418 odst. 1 písm. a) IZ.

Napadené rozhodnutí nicméně i tak obstojí (jako ve výsledku věcně správné). Skutkové závěry, z nichž vyšel odvolací soud, totiž jednoznačně ukazují na nutnost postupu dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Jinak řečeno, jestliže dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není schopen hradit měsíční splátky předpokládané podle schváleného oddlužení, ačkoli řádně plní povinnosti uvedené v § 412 odst. 1 a 3 IZ, není to důvodem k postupu podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ; postup podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ tím však není vyloučen.

V situaci, kdy dlužnice (byť v důsledku nezaviněné ztráty zaměstnání v říjnu 2009) z celkem 38 očekávaných měsíčních splátek uhradila 8 splátek [3 řádné splátky na počátku splátkového kalendáře ze svých příjmů a dalších 5 splátek (plateb) nestejné (leč nižší) výše z příležitostných darů] a zaměstnání měla do budoucna jen "přislíbeno", bylo v intencích ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) IZ v době rozhodování odvolacího soudu zjevné, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže v rovině právní dovodil, že jsou důvody k postupu dle § 418 odst. 1 IZ.“

2)  Usnesení Vrchního soudu v Praze v  sp. zn. KSHK 42 INS 3097/2012, 1 VSPH 301/2013-B ze dne 25. 4. 2013 judikoval (citace z odůvodnění):

"Odvolací soud je přesvědčen, že pokud ve smyslu výše řečeného i dlužníkem "nezaviněná" změna poměrů znemožňující mu dostát povinnostem plynoucím ze schváleného splátkového kalendáře je důvodem pro zrušení již schváleného oddlužení a následné řešení jeho úpadku konkursem, tím spíše je namístě takto rozhodnout za situace, kdy se dlužník bez zjevného objektivního důvodu (míněna tím taková změna v poměrech dárce, v důsledku které se stalo přislíbené plnění nemožným) dohodne s povinnou třetí osobou na změně smlouvy o důchodu a v důsledku takového ujednání se má dostat věřitelům výrazně nižšího plnění, než předpokládal původní splátkový kalendář.

Odvolací soud má za to, že oddlužení představuje pro dlužníky významné zvýhodnění při zapravování jejich závazků oproti situaci, kdy by dlužníci jinak museli hradit své dluhy v celém rozsahu včetně jejich příslušenství. Při posuzování, zda dlužníkovu návrhu na povolení oddlužení vyhovět a povolené oddlužení schválit, je třeba vzít v úvahu finanční nabídku, se kterou věřitelé, kteří se mezi způsoby řešení úpadku rozhodují, mají právo počítat do budoucna jako s řádným plněním. Cílem oddlužení plněním splátkového kalendáře přitom není uspokojení nezajištěných věřitelů v minimální zákonem stanovené výši 30 %, nýbrž uspokojení v míře co možná nejvyšší. Nelze proto přistoupit na argumentaci, že důvodem pro neplnění smlouvy o důchodu, z níž soud při rozhodování o schválení oddlužení (a věřitelé při rozhodování o způsobu oddlužení) vychází, může být jakékoliv navýšení příjmů dlužníka, neboť takovéto pozdější ujednání smluvních stran (dlužníka a dárce) obvykle směřuje k omezení plnění nezajištěným věřitelům.

V souzené věci dlužnice, ač poučena odvolacím soudem o svých povinnostech plynoucích z § 412 IZ, v rozporu s tímto ustanovením [konkrétně povinností usilovat o získání příjmu a neodmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat – viz § 412 odst. 1 písm. a) IZ] tyto své povinnosti neplní právě proto, že se dobrovolně vzdala části svého příjmu dohodou uzavřenou se svým synem, takže od situace, z níž vycházel ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud (jenž přitakal odvolacímu soudu potvrzujícímu "přeměnu" oddlužení v konkurs), je zde stav pro dlužnici o to nepříznivější, že sama svým jednáním vskutku "zavinila", že schválený splátkový kalendář nedojde naplnění, tedy jsou zde důvody zrušení schváleného oddlužení popsané pod body a) i b) prvého odstavce § 418 IZ.

Odvolací soud přitom pokládá vzdání se pravidelného příjmu ve výši 2.700 Kč měsíčně za významný zásah do poměrů dlužnice v neprospěch věřitelů za situace, kdy v usnesení ze dne 16. srpna 2012 vycházel insolvenční soud z toho, že věřitelům se pravděpodobně dostane na jejich zjištěné pohledávky plnění v rozsahu 34 % (zvažoval přihlášené pohledávky ve výši 637.960,24 Kč a plnění dlužnice z obou zdrojů ve výši celkem 215.752 Kč). Nyní je ovšem zjevné, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů činí 562.429,97 Kč a kdy jen z nového čistého měsíčního příjmu dlužnice od České správy sociálního zabezpečení ve výši 10.529 Kč lze měsíčně splácet dle kalkulátoru splátek ministerstva spravedlnosti částku 2.976 Kč, tedy za pět let trvání splátkového kalendáře je možné ve prospěch nezajištěných věřitelů použít 178.560 Kč, což představuje míru plnění v rozsahu 31,74 %, ovšem bez započtení nákladů insolvenčního správce. Ty by v souzeném případě při standardním průběhu činily 64.800 Kč, po započtení této částky (562.429,97 + 64.800 = 627.230 Kč) je míra uspokojení věřitelů 28,4 %, tedy méně než zákonem vyžadovaných 30 %. Pokud by ovšem dlužnice hradila své závazky v režimu oddlužení též z důchodu poskytovaného dle smlouvy jejím synem Petrem Sejčkem ve výši 2.700 Kč měsíčně, byla by k dispozici za pět let částka celkem 340.560 Kč, což by i po zapravení nákladů insolvenčního řízení umožnilo poskytnout každému z věřitelů plnění v rozsahu 54,2 %.

Takto na věc nahlíženo byl postup insolvenčního soudu zcela namístě, a proto soud odvolací jeho rozhodnutí dle § 219 OSŘ jakožto věcně správné potvrdil.“

3) Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 36 INS 10428/2011, 4 VSPH 955/2016-B-109 ze dne 5. 9. 2016 se závěry, které lze shrnout následovně:

Vyjde-li po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty najevo, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, popř. v jejich jiné výši, pokud tito věřitelé s nižším plněním souhlasili [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ], není to důvodem pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Jestliže oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bylo schváleno jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, ohledně které vyšlo posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky nebyl splněn předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, nelze postupovat podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ a dlužníka nelze zásadně ani osvobodit od placení pohledávek podle § 415 IZ.

K tomu citujeme z odůvodnění:

"Pokud jde o to, že po schválení oddlužení vyjde najevo, že nebude dosaženo ani minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů stanovené v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, je to experessis verbis důvodem pro zrušení oddlužení schváleného jen ve formě plnění splátkového kalendáře podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ; bylo-li však oddlužení schváleno jen ve formě zpeněžení majetkové podstaty, nelze je zrušit analogicky postupem podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ. Je tomu tak především proto, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (§ 408 IZ) je realizována majetková podstata dlužníka [§ 406 odst. 2 písm. b) IZ] za obdobných podmínek jako při konkursu, neboť zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu (§ 398 odst. 2 IZ). Z toho nutně plyne, že zrušení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s následným prohlášením konkursu na majetek dlužníka postrádá jakéhokoliv racionálního významu. Ostatně k volbě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dochází obzvláště tam, kde nedostatečné příjmy dlužníka neumožňují jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře. Třeba si uvědomit, že zrušením schváleného oddlužení je dlužník ve své podstatě trestán za nedovolená jednání skutkově taxativně vymezená v § 418 odst. 1 písm. a), b), c) nebo odst. 3 IZ. Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty realizuje vlastní zpeněžování insolvenční správce (§ 283 a násl. IZ) a výsledek zpeněžení je především odvislý od jeho činnosti, na niž nemá dlužník zásadně žádného vlivu, pomineme-li příp. obstrukce ze strany dlužníka, jež by však bylo lze podřadit pod skutkovou podstatu nepoctivého záměru, což by bylo důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 3 IZ. Proto nedostatečná výše výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, jež nesplnila předpoklad, s nímž bylo oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dříve schváleno, nemůže být důvodem pro zrušení oddlužení. Jinou věcí je, zda i při nižší míře uspokojení nezajištěných věřitelů, než kolik se očekávalo, dlužník bude či nebude osvobozen od placení pohledávek podle § 414 nebo § 415 IZ. Lze tedy shrnout, že vyjde-li po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty najevo, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasili [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ], není to důvodem pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Zbývá vyložit, zda se shora uvedený závěr prosadí i tam, kde oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bylo schváleno jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek.

Nejvyšší soud ČR již ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012 osvětlil, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. Vyjde-li posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ, je to důvodem k postupu podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Z citovaného judikátu je zjevné, že je bez dalšího zcela aplikovatelný pro oddlužení plněním splátkového kalendáře, jež by se pravidelně rušilo podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ; pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by však dle názoru odvolacího soudu aplikovatelný dále již nebyl, neboť jakákoliv konverze oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka do konkursu prohlášeného na (stejný) majetek dlužníka je bezpředmětná, a to ze stejných shora vyložených důvodů. Proto ani v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jež bylo schváleno jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, ohledně které vyšlo posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky nebyl splněn předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, nelze postupovat podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Na druhou stranu však nelze z toho, že oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bylo schváleno na základě nesprávného předpokladu, nevyvodit žádné – pro dlužníka negativní – následky. Pokud totiž v případě schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře přichází dlužník pravidelně o možnost osvobození od placení pohledávek, neboť jeho úpadek je řešen (definitivně) konkursem, v němž žádné osvobození možné není, je odvolací soud přesvědčen o tom, že v obdobné situaci, jakou je schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, na tom nemůže být dlužník v konečném důsledku lépe, jen kvůli jiné formě oddlužení, o níž rozhodují jeho věřitelé, event. insolvenční soud (§ 402 odst. 3 nebo 5 IZ; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Jinak řečeno následek, že dlužník nebude osvobozen od placení pohledávek v oddlužení, jež bylo schváleno (s určitou nadsázkou podmínečně) jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, jež posléze úspěšné nebylo, v důsledku čehož nebyl (od počátku) splněn předpoklad obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, se musí shodně prosadit bez ohledu na vybraný způsob oddlužení. Lze tedy shrnout, že v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jež bylo schváleno jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, ohledně které vyšlo posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky nebyl splněn předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, nelze dlužníka zásadně osvobodit od placení pohledávek podle § 415 IZ.“

4) Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. KSBR 27 INS 25983/2012, 4 VSOL 868/2016-B-45 ze dne 17.8.2016 se závěrem, podle kterého dlužník, který při oddlužení splátkovým kalendářem - aniž by prokázal jejich původ - nahodile splácí částky, pouze za tím účelem a v takové výši, aby vycházelo uspokojení nezajištěných věřitelů za 60 měsíců trvání oddlužení na spodní zákonné hranici (tj. 30 % jejich pohledávek), neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení ve smyslu ust. § 418 odst. 1 písm. a) IZ.

5) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 42 INS 4326/2010, 3 VSPH 451/2012-B ze dne 23. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

"Rozhodná zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel a jež dlužnice v odvolání nijak nezpochybnila, lze shrnout tak, že schválený splátkový kalendář (s určenou první splátkou k 25. 12. 2011) byl při absenci vlastní ekonomické nabídky dlužnice postaven jen na jejích příjmech z důchodu, který se jí pro ten účel zavázal poskytovat M. Drost ve výši 3 tis. Kč měsíčně. Již v průběhu roku 2011 ale splátky (částky důchodu) vázly a byly placeny až dodatečně po správcových urgencích. Od září 2011 do vydání napadeného usnesení (tedy za dobu 6 měsíců) pak nedošla již žádná splátka. Po tuto dobu přitom nebyl s dlužnicí možný žádný kontakt, neboť se odstěhovala z adresy svého bydliště, aniž soudu a správci udala novou adresu svého pobytu. Také její zadané telefonní spojení bylo nefunkční, což posléze potvrdil i bratr dlužnice.

Nutno zdůraznit, že oddlužení je způsobem řešení dlužníkova úpadku, který za zákonem stanovených podmínek vede k osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. K tomu však může dojít jen, pokud dlužník všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas splnil. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je přitom soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že dlužník s ním spojené povinnosti v podstatné míře neplní, a že z toho důvodu nelze očekávat završení oddlužení osvobozením dlužníka od placení zbytku jeho dluhů. Pak není důvodu vyčkávat splnění celého splátkového kalendáře a naopak je třeba proces oddlužení za podmínek stanovených v § 418 IZ ukončit. K takovému rozhodnutí, učiněnému ve prospěch všech věřitelů, nepotřebuje insolvenční soud, jako strážce jejich společného zájmu, ani návrh některého z věřitelů.

V daném případě byla dlužnice v usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře poučena o všech svých procesních povinnostech, k nimž je v průběhu trvání tohoto oddlužení zavázána, i o důsledcích jejich neplnění, spočívajících ve zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však své procesní povinnosti zjevně ignorovala. Nepředkládala soudu a správci k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců podle § 412 odst. 1 písm. d) IZ, ani jim neoznámila bezodkladně změnu svého bydliště dle § 412 odst. 1 písm. c) IZ, a vůbec nijak se nestarala o to, že schválený splátkový kalendář již řadu měsíců není plněn, neboť na něj od září 2011 – jak věděla – nejsou ze sjednaného peněžitého důchodu placeny žádné splátky. K věci se vyjádřila až po vydání napadeného usnesení, a to ovšem se zjevně nepřijatelnou argumentací. Namítala, že nechtěla M. Drosta dalšími splátkami na její oddlužení zatěžovat, a že bylo na správci, aby ji po odstěhování z místa bydliště a odstavení jejího dosavadního telefonického spojení sám nějak jinak vypátral a upozornil na neplnění splátkového kalendáře a jeho důsledky, přestože o tom všem sama věděla. Zcela absurdně pak i svému bratru přičítala okolnost, že se ji soudu ani správci nepodařilo v místě jejího předchozího bydliště od září 2011 kontaktovat a že zásilky sem adresované neobdržela, ačkoli se tak stalo jedině vinou dlužnice, která toto bydliště bez udání nové adresy trvale opustila, do bytu se nastěhoval bratr s rodinou a dlužnice tu proto neměla nadále domovní schránku, ve které by jí doručované písemnosti či oznámení pošty bylo možno zanechat. Dlužnice v odvolání vyjádřila odhodlání doplatit za pomoci M. Drosta všechny dlužné splátky a nadále splátkový kalendář řádně plnit, nicméně s ohledem na dosavadní závady v jeho plnění nelze takový příslib pokládat za dostatečně věrohodný a reálný, zvláště když k žádnému avizovanému dodatečnému plnění zatím nedošlo a není ani nijak zřejmé, že M. Drost je skutečně schopen a ochoten tak učinit.

Dlužnice tak v odvolání neuvedla nic, čím by vyvrátila správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že porušila své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ.“

II.) Zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit [§ 418 odst. 1 písm. b) IZ].

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24. 8. 2010 k podmínkám zrušení schváleného oddlužení se právní závěry, které lze shrnout následovně:

Podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ, za nichž lze dlužníkovi (subjektivně k tomu legitimovanému podle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. V tom směru z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K tomu Vrchní soud v Praze zdůraznil, že insolvenční soud povoluje oddlužení bez ingerence věřitelů (bez jejich souhlasu), a proto je jim současně garantem, že nepřipustí takové oddlužení, které nemělo být ani povoleno.

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální třicetiprocentní míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. a) a b) IZ] představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení – osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů podle § 414 a násl. IZ.

K tomu Vrchní soud v Praze vysvětlil, že uvedená východiska nacházejí svůj výraz i v tom, že "jen za mimořádných okolností vymezených v § 415 IZ lze přiznat osvobození i dlužníku, jehož nezajištěným věřitelům se v rámci oddlužení nedostalo minimální zákonné míry uspokojení jejich pohledávek, a proto také (jak plyne z § 417 odst. 1 IZ) mohou věřitelé dlužníka ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození uplatnit námitku, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka. Vyjdou-li takové skutečnosti najevo až později, mohou je věřitelé uplatnit s požadavkem na odejmutí přiznaného osvobození ještě po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je ovšem soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů).“

Jestliže poznatek o nepřípustnosti oddlužení vyjde najevo až po schválení oddlužení podle § 405 IZ, insolvenční soud je povinen k němu (i bez návrhu věřitele) přihlédnout z hlediska posouzení, zda tu nejsou důvody pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 IZ.

Zjistí-li insolvenční soud již v průběhu oddlužení prováděného formou splátkového kalendáře, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů), rozhodne podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ – po projednání věci podle odstavce 3 tohoto ustanovení – o zrušení schváleného oddlužení.

Důvodem pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ nemůže být bez dalšího momentální zhoršení příjmové situace dlužníka, jež mu v daném okamžiku neumožňuje poskytovat věřitelům pojatým do splátkového kalendáře plnění v rozsahu potřebném pro jeho celkové řádné splnění. Aby bylo možno uzavřít, že úspěšné završení oddlužení objektivně vzato nelze předpokládat, musí jít o situaci, kdy je zcela zřejmé, že dlužník v časovém prostoru splátkového kalendáře nebude schopen či ochoten současný nepříznivý vývoj procesu oddlužení zvrátit, anebo kdy se mu ani v rozumném časovém horizontu nepodařilo dosáhnout potřebných lepších výdělků či dalších příjmů, jež předpokládal, a není reálná naděje na změnu. K projednání těchto podstatných okolností věci slouží jednání předepsané v § 418 odst. 3 IZ.

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 355/2010, 3 VSPH 980/2010-B ze dne 15. 12. 2010 (citace z odůvodnění):

"Bez ohledu na to, zda lze dlužníku přičíst i zamlčení výživného, jeho reálná ekonomická nabídka v průběhu splátkového kalendáře byla zcela nedostatečná k tomu, aby bylo možno očekávat jeho řádné splnění. Dlužník přitom nejevil žádnou snahu, aby nepříznivý vývoj procesu oddlužení, který indikuje jeho zrušení dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ, nějak zvrátil či alespoň vysvětlil. S insolvenčním správcem ani se soudem nekomunikoval, k jednání o věci se opakovaně nedostavil a nakonec (v době vydání napadeného usnesení) dobrovolně ukončil svůj pracovní poměr, ačkoli zjevně jiné zaměstnání jako zdroj svých příjmů zajištěno neměl. Nyní je evidován jako uchazeč o zaměstnání odkázaný na podporu v nezaměstnanosti. Tímto chováním dlužník zjevně porušil své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře [viz § 412 odst. 1 písm. a) IZ], a to způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení i z hlediska § 418 odst. 1 písm. a) IZ.“

III.) Zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře peněžitý závazek splatný déle než 30 dnů [§ 418 odst. 1 písm. c) IZ]

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 7526/2009 2 VSPH 696/2010-B-42 ze dne 15. 11. 2010 (citace z odůvodnění):

"Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce není podmínkou sine qua non prokazující naplnění požadavků § 418 odst. 1 písm. c) IZ, ale má toliko usnadnit posuzování, zda dlužník zavinil vznik věřitelem tvrzeného závazku. V opačném případě (kdy výkon rozhodnutí či exekuce nařízeny nebyly včetně případů, kdy návrh na výkon rozhodnutí či exekuci ani nebyl podán) je však na insolvenčním soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti podaného návrhu zabýval zjišťováním, zda po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, s nímž je po dobu delší 30 dnů v prodlení, dlužníkovi vůbec vznikl a zda vznik tohoto závazku zavinil.“

K téže problematice viz také např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 7526/2009, 2 VSPH 156/2011-B ze dne 25. 5. 2011.

2) K dlužníkem zaviněnému vzniku závazku (z titulu výživného) a neplnění jeho povinností v průběhu splátkového kalendáře viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 77 INS 242/2010, 2 VSPH 195/2012-B ze dne 14. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

"Za podstatné pro rozhodnutí o odvolání považoval odvolací soud to, že – jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Chomutově – po schválení oddlužení vznikl dlužníkovi peněžitý závazek vůči nezletilému synovi Michalu Vívodovi po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti z titulu soudem určeného běžného výživného ve výši 1.500 Kč měsíčně (počínaje dnem 1. 9. 2010) a dlužného výživného (za období od 1. 9. 2010 do 30. 6. 2011) ve výši 15.000 Kč. Odvolací soud přitom na rozdíl od dlužníka dospěl k závěru, že dlužník dle ust. § 418 odst. 2 IZ zavinil vznik tohoto peněžitého závazku, jelikož – jak plyne z usnesení Okresního soudu v Chomutově – k jeho vymožení byl vůči němu nařízen výkon rozhodnutí.

Tvrzení dlužníka, že za těchto okolností nemohl nic dělat, je zjevně neopodstatněné. Je totiž nepochybné, že dlužník není zbaven povinnosti platit běžné či dlužné výživné na nezletilé dítě v průběhu splátkového kalendáře ani tehdy, pokud mu tato povinnost vznikla až po rozhodnutí o schválení oddlužení. Byla-li soudem určena výše výživného, jež má dlužník ve prospěch vyživované osoby měsíčně platit, tedy má-li tato osoba vůči němu takto určenou peněžitou pohledávku, pak jde vždy o přednostní nárok dle ust. § 169 odst. 1 písm. e) IZ. V takovém případě změní insolvenční soud rozhodnutí o schválení oddlužení tak, že dlužníkovi uloží, aby z měsíční splátky (v níž již nezohlední povinnost platit soudem stanovené výživné, tj. nedojde k jejímu snížení o 25 % nezabavitelné částky připadající na vyživovanou osobu) platil přednostně (v plné výši) soudem určené běžné výživné, a teprve ze zbytku poskytoval v určeném poměru plnění nezajištěným věřitelům pojatým do oddlužení. Stejně musí být naloženo i s dlužným výživným, tj. s dluhem na soudně určeném běžném výživném vzniklým za předchozí období. Má-li tedy dlužník povinnost platit běžné výživné stanovené soudem a má-li z dřívější doby i dluh na tomto výživném, pak ze splátky platí během splátkového kalendáře každý měsíc přednostně celé běžné výživné a zbytek částky používá k úhradě dlužného výživného až do jeho úplného zaplacení. Dokud není tento dluh zcela zaplacen, nemůže dlužník použít splátky (jejich část pozůstávající po úhradě běžného výživného) k placení pohledávek nezajištěných věřitelů.

V posuzovaném případě neprojevil dlužník žádnou snahu, aby nepříznivý vývoj procesu oddlužení, který indikuje jeho zrušení dle ust. § 418 odst. 1 písm. c) IZ, nějak zvrátil, vysvětlil, resp. aby soud či správkyni alespoň informoval o změně svých rodinných poměrů (že se rozvedl) a o existenci rozsudku či usnesení Okresního soudu v Chomutově. Jedním z důsledků takového neakceptovatelného chování dlužníka pak bylo, že – jak plyne z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově – byl odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy, což by bylo lze vedle důvodu obsaženého v ust. § 418 odst. 1 písm. c) IZ kvalifikovat jako další důvod pro zrušení schváleného oddlužení.

Dlužníkovi je současně nutno přičíst k tíži nejen to, že se k jednání o věci konanému dne 16. 12. 2011 (č.l. B-41), k němuž byl řádně obeslán a při němž mohl svoji situaci objasnit a případně se dohodnout na jejím schůdném řešení, bez omluvy nedostavil, nýbrž i to, že soudu ani správkyni neoznámil, že nastoupil do nového zaměstnání a že řádně a včas nepředkládal přehledy svých příjmů za každých uplynulých šest kalendářních měsíců. Tímto chováním zjevně porušil své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře dle ust. § 412 odst. 1 písm. c) a d) IZ, a to způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení i z hlediska ust. § 418 odst. 1 písm. a) IZ.“

3) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 9415/2011, 3 VSPH 1035/2012-B ze dne 12. 2. 2013 (citace z odůvodnění):

"Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení dlužníkova peněžitého závazku vzniklého po schválení oddlužení podle § 418 odst. 2 IZ není podmínkou, bez které nelze mít důvody pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ za splněné, nýbrž pouze zakládá vyvratitelnou domněnku, že dlužník vznik daného závazku zavinil. Proto v případě, že výkon rozhodnutí či exekuce nebyly nařízeny (nebo návrh na jejich zahájení ani nebyl podán), je na insolvenčním soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti podaného návrhu zabýval zjišťováním, zda dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, s jehož placením je po dobu delší 30 dnů v prodlení, skutečně vznikl a zda vznik tohoto závazku dlužník zavinil. (...)

V projednávané věci není sporu o tom, že dlužníci (a jejich dcera) bez právního důvodu užívají nemovitosti ve vlastnictví odvolatele (dům a pozemky zapsané na LV č. 902 pro k. ú. Strážov na Šumavě).

Tyto nemovitosti dlužnice prodala odvolateli kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2009, v níž se zavázala prodávané nemovitosti vyklidit a odvolateli předat nejpozději do 30. 6. 2009. Protože tak přes urgenci neučinila, domohl se odvolatel vydání pravomocného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Pavla Švába č. RŘ 187/2009 ze dne 19. 10. 2009, kterým bylo dlužnici uloženo nemovitosti do 3 dnů od doručení nálezu vyklidit a zaplatit odvolateli náhradu nákladů rozhodčího řízení. Na základě tohoto vykonatelného rozhodčího nálezu byla k vymožení povinnosti dlužnice vyklidit nemovitosti nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Klatovech č. j. 27 Nc 3098/2009-14 ze dne 4. 2. 2010, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2010. Podle tvrzení odvolatele dlužnice posléze dosáhla odkladu výkonu této exekuce. Dlužnice i dlužník přitom potvrdili, že nemovitosti odvolatele nevyklidili a nadále je (spolu s dcerou) užívají.

Dlužníci a jejich dcera tedy od 1. 7. 2009…