Input:

11.2.1 Insolvenční řízení a podávání daňových přiznání

6.11.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

11.2.1
Insolvenční řízení a podávání daňových přiznání

Ing. Romana Nováková

Daňové přiznání po rozhodnutí o úpadku

V souladu s § 244 odst. 1 DŘ je daňový subjekt (fyzická i právnická osoba) povinen podat daňové přiznání ve lhůtě do 30 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku za tu část zdaňovacího období, která uplynula do dne předcházejícího účinnosti tohoto rozhodnutí, a za kterou dosud nebylo podáno. . Vzhledem k tomu, že správce daně je povinen podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne nabytí účinnosti rozhodnutí o úpadku u insolvenčního soudu přihlášku pohledávky, nelze lhůty podle § 244 odst. 1 DŘnijak prodloužit. Správce daně ve lhůtě pro podání přihlášek pohledávek musí mít vyměřenou veškerou daňovou povinnost dlužníka, kterou nelze považovat za pohledávku za majetkovou podstatou; tedy veškerou daňovou povinnost, která vznikla do dne předcházejícího nabytí účinnosti rozhodnutí o úpadku. Nebylo-li řádné daňové tvrzení v požadované lhůtě podáno, může správce daně stanovit daň podle pomůcek, aniž by musel vydávat nejprve výzvu podle § 145 odst. 1 DŘ

Daňové přiznání podává osoba, která má dispoziční oprávnění k nakládání s majetkovou podstatou podle § 229 IZ a dalších ustanovení téhož zákona. Touto osobou je v době od povolení reorganizace a od povolení oddlužení dlužník (k výjimkám po schválení oddlužení viz část Účinky spojené s oddlužením a jejich dopad na daňové řízení), v době od prohlášení konkursu (ať již jde o dlužníka právnickou či fyzickou osobou) je to vždy místo dlužníka ustanovený insolvenční správce. Pro zajištění efektivní správy daně je v § 20 odst. 3 DŘ uveden insolvenční správce, vedle svěřenského správce a osoby spravující pozůstalost, jako osoba, která plní povinnosti stanovené daňovým subjektům (v tomto případě dlužníkům), a má stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt.

Jestliže dlužník neposkytuje insolvenčnímu správci řádnou součinnost a insolvenční správce tak nemá možnost splnit své povinnosti podle § 244 odst. 1 DŘ(tedy podat včas řádné daňové přiznání za všechna období, za která dosud nebylo podáno), tyto povinnosti insolvenčního správce zanikají. Tuto skutečnost je však insolvenční správce povinen sdělit správci daně, a to ve stejné lhůtě v jaké je povinen podat daňové přiznání. Vyzve-li jej správce daně, je povinen mu poskytnout součinnost za účelem stanovení daně podle pomůcek (§ 98 DŘ).

Lhůty, ve kterých je daňový subjekt povinen podat řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení v průběhu insolvenčního řízení, zůstávají zachovány.

Speciální úprava ZDP pro dlužníky – fyzické osoby

Daňové přiznání jsou povinni podle § 38g odst. 1 ZDP podávat ti dlužníci, jejichž roční příjmy, které jsou předmětem daně, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně. Daňové přiznání jsou povinni podat i ti dlužníci, jejichž roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmu, nepřesáhly stanovenou hranici 15 000 Kč, ale kteří vykazují daňovou ztrátu.

Pro zpracování daňového přiznání dlužníka fyzické osoby v insolvenčním řízení, ve lhůtách podle § 244 DŘ, je nutno dbát speciální úpravy upravené v § 38gb ZDP, podle které:

  1. nelze uplatnit nezdanitelné části základu daně (např. dary, úroky z úvěru, pojistné na životní pojištění)
  2. nelze uplatnit položky odčitatelné od základu daně (např. daňovou ztrátu za část zdaňovacího období, za které se daňové přiznání podává)
  3. nelze uplatnit slevy na dani (s výjimkou slevy podle § 35ba odst. 1 ZDP – základní slevu na poplatníka - ve výši 1/12 za každý započatý měsíc té části zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání),
  4. nelze uplatnit daňové zvýhodnění (s výjimkou slevy na dani podle § 35c odst. 1 ZDP - vyživované dítě - ve výši 1/12 za každý započatý měsíc té části zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání).

Při stanovení základu daně se vychází z rozdílu mezi příjmy a výdaji, u poplatníka vedoucího účetnictví z výsledku hospodaření; a to za tu část zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání.

Podle § 244 DŘ se postupuje také u tvrzení u daní vyměřovaných za zdaňovací období, i u daní jednorázových, pokud nebyla dosud podána. Daň vyměřená na základě podaného daňového přiznání za část zdaňovacího období podle § 244 odst. 1 DŘ je považována za zálohu na daň po vyměření daně podle daňového přiznání podaného po uplynutí zdaňovacího období. Je-li tedy za část zdaňovacího období před nabytím účinnosti rozhodnutí o úpadku vyměřena „první” daňová povinnost, stává se tato pohledávkou, kterou si správce daně uplatní přihláškou pohledávky, a po skončení zdaňovacího období, kalendářního roku, je tato „první” daňová povinnost považována za zálohu na „celkovou” daňovou povinnost. Je tomu tak proto, že „celková” daňová povinnost v sobě tuto „první” daňovou povinnost již zahrnuje, a tudíž nemůže být tato „celková” daňová povinnost v plné výši považována za pohledávku za majetkovou podstatou. Vzhledem k tomu, že v souladu s § 16b ZDP je zdaňovacím obdobím fyzické osoby vždy kalendářní rok, rozhodnutím o úpadku nevzniká nové zdaňovací období, respektive zdaňovací období kalendářního roku se nedělí na dvě dílčí samostatná zdaňovací období, jako je tomu u právnických osob, nýbrž dochází k vyměření daně za část zdaňovacího období do dne nabytí účinnosti rozhodnutí o úpadku, a následně k vyměření daně za celé zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém k úpadku došlo.

Po uplynutí zdaňovacího období, v němž došlo ke zjištění úpadku fyzické osoby, podává osoba s dispozičním oprávněním (§ 229 odst. 3 IZ) daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za celé uplynulé zdaňovací období ve lhůtách pro podání, které vyplývají z § 136 DŘ. Dlužník – fyzická osoba, si v tomto řádném daňovém tvrzení uplatní veškeré nezdanitelné části základu daně podle § 15 ZDP, položky odčitatelné od základu daně podle 34 ZDP, slevu na dani podle § 35 ZDP a daňové zvýhodnění podle § 35c ZDP za celé zdaňovací období, pokud splní pro jejich uplatnění zákonem stanovené podmínky. Daň vyměřená na základě podání daňového přiznání ve lhůtách podle § 244 DŘ se považuje za zálohu na daň po vyměření daně podle daňového přiznání podaného po uplynutí zdaňovacího období. V následujících zdaňovacích obdobích, ve kterých probíhá insolvenční řízení, podává osoba s dispozičním oprávněním přiznání k dani z příjmu fyzických osob za každé zdaňovací období zvlášť, případně k jiným daním, je-li k nim dlužník povinen, a to opět ve lhůtách stanovených v § 136