dnes je 29.3.2024

Input:

9.2.1 Legitimace a lhůta k podání návrhu

18.2.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

9.2.1
Legitimace a lhůta k podání návrhu

Mgr. Ivana Mlejnková

A) LEGITIMACE K PODÁNÍ NÁVRHU NA ODDLUŽENÍ – SUBJEKTIVNÍ PŘÍPUSTNOST ODDLUŽENÍ

Řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením se mohou domáhat – návrh na povolení oddlužení podat – jen osoby uvedené v § 389 IZ. Toto ustanovení tedy určuje věcnou legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, tj. vymezuje subjektivní přípustnost oddlužení.

Zjištění o nesplnění podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení:

−ve fázi po podání návrhu na povolení oddlužení vede k odmítnutí návrhu podle § 390 odst. 3 IZ [viz výklad v závěru této části ad A) + B)],

−ve fázi po povolení oddlužení je důvodem pro neschválení povoleného oddlužení podle § 405 IZ [viz výklad v částech Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení a Rozhodnutí o neschválení či schválení oddlužení ad A)].

K tomu odkazujeme na (stále platné) závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 113/2011) s právní větou:

Závěr, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, může být i po povolení oddlužení podkladem pro neschválení oddlužení.

Společné oddlužení manželů

Specifika společného oddlužení manželů (společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle § 394a IZ) jsou vyložena v části Společné oddlužení manželů.

POSTUPNÉ ZMĚNY PRÁVNÍ ÚPRAVY – přechodná ustanovení

Právní úprava subjektivní přípustnosti oddlužení doznala změn

  • s účinností od 1. 1. 2014 (prostřednictvím tzv. revizní novely IZ provedené zákonem č. 294/2013 Sb.),

  • poté s účinností od 1. 7. 2017 (prostřednictvím novely IZ provedené zákonem č. 64/2017 Sb.)

  • a nakonec s účinností od 24.4.2020 (prostřednictvím § 32 /bodu 2./ tzv. lex COVID - zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu).

Všechny tyto novely byly opatřeny shodným obecným přechodným ustanovením, podle kterého insolvenční zákon ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti dané novely platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti této novely; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti novely, zůstávají zachovány. Tímto přechodným ustanovením byl vztah nové a dosavadní právní úpravy vytyčen režimem tzv. nepravé zpětné účinnosti (nepravé retroaktivity). Z toho (mimo jiné) plyne, že s úkony, s nimiž zákon nespojoval žádné účinky před danou novelou, se nepojí žádné účinky ani v důsledku novely, a naopak, účastník řízení se v důsledku novely zásadně nemá ocitnout v horším postavení, než jaké bylo spojeno s jeho předchozím úkonem. To znamená, že pokud dlužník podal návrh na povolení oddlužení před účinností novely a podle tehdy platné úpravy podmínky přípustnosti oddlužení splňoval, zůstávají tyto podmínky splněny i po účinnosti novely. Rozhodný je přitom okamžik, kdy návrh či jiný rozhodný procesní úkon došel insolvenčnímu soudu a kdy tedy teprve nastaly (mohly nastat) účinky zákonem s ním spojené. K tomu viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 38 INS 35739/2013, 3 VSPH 975/2014 B ze dne 23. 6. 2014.

a) Původní právní úprava

Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 v tehdejším § 389 odst. 1 IZ (1. 1. 2013) vymezovala subjektivní přípustnost oddlužení tak, že oprávnění navrhnout řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením má jen dlužník (ať již jde o právnickou nebo fyzickou osobu), který není podnikatelem.

K tomu byl soudní judikaturou od počátku přijat výklad vyjádřený pak v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009), podle něhož se dlužníkem, který není podnikatelem, zásadně rozumí jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Přitom Nejvyšší soud vymezil kritéria, při jejichž zvážení insolvenční soud nemusí neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání pokládat za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení, a to kritérium:

1) doby vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,

2) doby ukončení dlužníkova podnikání,

3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,

4) výše konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,

5) toho, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Rozhodné dluhy z podnikání

Nejvyšší soud v již zmíněném R 113/2011 vyslovil závěry vyjádřené právní větou:

Dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Uvedené posléze Vrchní soud v Praze doplnil a rozvedl závěry v usnesení č. j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25. 8. 2016 (citace z odůvodnění):

"Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu R 113/2011, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za ‚rozhodné dluhy z podnikání‚, nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ – důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá ‚původ‚ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty."

Za dluhy z podnikání rozhodné z hlediska § 389 IZ je třeba pokládat i převzaté závazky z podnikání, které dlužník nenabyl vlastní podnikatelskou činností, tedy dluhy, které pocházejí z podnikání jiné osoby a dlužník je nabyl na základě svého dispozitivního právního úkonu (např. jím uzavřené smlouvy o koupi podniku), jímž se dlužník dobrovolně ocitl v postavení osoby, která má dluhy z podnikání. Takové důsledky by zřejmě nebylo možno dovodit jen ve vztahu k závazkům z podnikání, které dlužník nabyl děděním.

K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009 ze dne 23. 2. 2011, uveřejněné pod č. 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 112/2011) s právní větou:

Podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání.

V R 112/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že z možnosti podat úspěšně návrh na povolení oddlužení (jako k tomu oprávněná osoba) je vyloučen dlužník, který svým jednáním projevuje vůli osobně se účastnit na podnikání (např. tím, že koupí podnik), ale nikoliv dlužník, jenž svým úkonem toliko poskytl majetkovou garanci (záruku) za uspokojení pohledávek věřitele vůči jinému dlužníku – podnikateli.

Vrchní soud v Praze přitom v usnesení č. j. KSPH 71 INS 17397/2015, 1 VSPH 854/2016-B-45 ze dne 10. 1. 2017 dospěl k závěru, že ručitelský závazek společníků, který vznikl z důvodu jejich společenství ve veřejné obchodní společnosti, není podnikatelským závazkem.

Další vysvětlení a judikatura k právní úpravě platné do 31. 12. 2013 – viz archiv II. této části.

b) PRÁVNÍ ÚPRAVA OD 1. 1. 2014

Podle § 389 odst. 1 IZ (1. 1. 2014) ve znění účinném od 1. 1. 2014 je k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn (věcně legitimován) jen dlužník:

a) právnická osoba, jež podle zákona není považována za podnikatele (dříve § 2 ObchZ, od 1. 1. 2014 § 420 až § 422 NOZ) a současně nemá dluhy z podnikání, anebo

b) fyzická osoba (ať nepodnikatel či podnikatel), která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže:

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo

b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) IZ, tj. po splnění rozvrhového usnesení či pro nedostatek majetku dlužníka (viz část Zrušení konkursu), kdy důvodem neuspokojení této pohledávky může být jak to, že ji věřitel do skončeného insolvenčního řízení vůbec nepřihlásil nebo neuplatnil jako pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168 IZ) či postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 IZ), tak skutečnost, že šlo o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje – k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 52 INS 6526/2016, 4 VSOL 1268/2016-A-16 ze dne 14. 10. 2016 [které pro případ společného oddlužení manželů – část Společné oddlužení manželů – také dovozuje, že dluh z podnikání neuspokojený v předcházejícím insolvenčním řízení vedeném na majetek jednoho z manželů nebrání podle § 389 odst. 2 písm. b) IZ řešení úpadku oddlužením u tohoto manžela ani u obou manželů na základě jejich společného návrhu na povolení oddlužení, v novém insolvenčním řízení], anebo

c) jde o pohledávku zajištěného věřitele [pohledávku zajištěnou některým ze způsobů uvedených v § 2 písm. g) IZ]; u zajištěného dluhu není jeho případná podnikatelská povaha rozhodná, neboť ani kdyby pocházel z podnikání, nemůže být zajištěný věřitel ve svém právu na uspokojení ze zajištění oddlužením nijak dotčen (viz části Způsoby oddlužení, Provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty , Provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů).

Uvedenou právní úpravou subjektivní přípustnosti oddlužení účinnou od 1. 1. 2014 tedy

  • řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením bylo umožněno nadále jen takové právnické osobě, která není podnikatelem (není podle norem hmotného práva považována za podnikatele), a nově i každé fyzické osobě, tedy (výslovně) též fyzickým osobám, které jsou podnikateli (a mohou tak k uspokojení pohledávek svých věřitelů v rámci oddlužení nabídnout své příjmy dosahované podnikáním, tedy nemusejí své podnikání ukončit); to ovšem – v obou případech – za trvajícího předpokladu, že nemají dluhy z podnikání nebo jen takové, které ve smyslu § 389 odst. 2 IZ překážku vstupu do oddlužení nepředstavují.

  • bylo zakotveno, že podnikatelské dluhy nepřekážejí oddlužení, pokud:

    • - jde o dluh zajištěný, nebo
    • - jde o nezajištěný dluh neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízení zakončeném zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo pro nedostatek majetku (zákonodárce vycházel z toho, že v takovém případě by již povaha dluhu neměla být významná, když tíhu podnikatelského rizika dlužník vyčerpal tím, že se podrobil – byl podroben – konkursu), anebo
    • - dotčený nezajištěný věřitel s dlužníkovým oddlužením souhlasí.

Za uvedeného souhlasu věřitele pohledávky, jež není zajištěna a pochází z podnikání, samozřejmě byl tolerován daný podnikatelský dluh již v režimu původní právní úpravy, nicméně při její aplikaci i bez věřitelova souhlasu ve výjimečných případech bylo možno mít oddlužení za subjektivně přípustné při uvážení ostatních kritérií vymezených ve výše citovaném R 79/2009. Zohlednění těchto dalších kritérií R 79/2009 však v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 – s ohledem na explicitní vymezení podmínek tolerance podnikatelských dluhů – již bylo vyloučeno (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A ze dne 18. 7. 2014).

Zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení

U dlužníka právnické osoby je oddlužení nepřípustné, pokud se považuje za podnikatele, a zjištění o tom, zda má či nemá statut podnikatele, zjevně musí být učiněno již v prvotní fázi řízení o návrhu na povolení oddlužení; pozitivní zjištění v tom směru (zakládající subjektivní nepřípustnost oddlužení této právnické osoby) pak bez dalšího povede k odmítnutí návrhu podle § 390 odst. 3 IZ [viz výklad v závěru této části ad A) + B)].

Pokud jde o subjektivní přípustnost oddlužení dlužníka z hlediska dluhů z podnikání, právní úprava účinná od 1. 1. 2014 – při vědomí toho, že ve fázi rozhodování o povolení oddlužení zpravidla není prostor pro osvědčování skutečností tvrzených dlužníkem o povaze jeho závazků (tedy zejména toho, zda či které jeho dluhy pocházejí z podnikání a tedy jsou rozhodné z hlediska přípustnosti jeho oddlužení dle § 389 IZ) – doplnila znění § 397 odst. 1 IZ (viz část Povolení oddlužení) pravidlem, podle kterého insolvenční soud v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, toto oddlužení povolí a otázku dlužníkovy věcné legitimace prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (viz § 399 až § 403 IZ a části Přijetí způsobu oddlužení, Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení ). K tomu ust. § 403 odst. 2 IZ (1. 1. 2014) stanovil, že pokud po povolení oddlužení věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, včas (do skončení uvedené schůze věřitelů nebo do 10 dnů od zveřejnění výsledků hlasování mimo schůzi věřitelů v insolvenčním rejstříku) nenamítli skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (tedy neuplatnili ani námitky o subjektivní nepřípustnosti oddlužení pro dluhy z podnikání), pak podle poslední věty cit. ustanovení – platí, že souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Touto konstrukcí byla vůči každému věřiteli, který námitky uvedeným způsobem neuplatnil, nastolena fikce jeho souhlasu s oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ(1. 1. 2014), kdy pak žádná jeho přihlášená pohledávka, i kdyby pocházela z podnikání dlužníka, nemůže jeho oddlužení překážet.

Jinak řečeno, právní úprava účinná od 1. 1. 2014 založila procesní režim, při kterém bylo-li oddlužení povoleno, k definitivnímu uzavření otázky subjektivní přípustnosti oddlužení dlužníka dojde následně v rámci § 403 IZ (v souvislosti s hlasováním věřitelů o způsobu oddlužení), kdy absence včasných (relevantních) námitek věřitelů o tom, že některá z přihlášených pohledávek má podnikatelskou povahu, činí tuto skutečnost nadále (nezvratně) bezvýznamnou.

Ve výše citovaném R 113/2011 Nejvyšší soud přijal (a publikoval) také závěr:

Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že v popsaném případě důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

K tématu viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněné pod č. 111/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 111/2011) s právní větou:

Je vyloučeno činit vůči dlužníku závěr směřující k posouzení subjektivní přípustnosti jeho návrhu na povolení oddlužení prostřednictvím úvah o podnikatelské povaze jeho závazků (dluhů) dříve, než insolvenční soud splní povinnost vyzvat dlužníka k doložení řádného seznamu závazků opatřeného prohlášením ve smyslu § 104 odst. 4 IZ.

Obdobně i Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPL 27 INS 5993/2010, 3 VSPH 657/2010-A ze dne 30. 8. 2010 zdůraznil, že k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro subjektivní nepřípustnost oddlužení plynoucí z existence jeho rozhodných podnikatelských dluhů nemůže dojít dříve, než je tento návrh právně perfektní, tj. opatřený všemi předepsanými obsahovými náležitostmi i předepsanými přílohami, neboť jen tehdy insolvenční soud může skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné legitimace (včetně rozsahu a charakteru závazků dlužníka) posoudit.

Judikatura Vrchního soudu v Praze i po změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vycházela z toho, že nadále platí také onen posledně citovaný závěr R 113/2011, a to s úvahou, že se nic nemění na tom, že věřitelé pohledávek pocházejících z dlužníkova podnikání nemusejí tyto pohledávky do jeho insolvenčního řízení vůbec přihlásit (nebo nikoliv včas a řádně), a jestliže tak – vinou dotčených věřitelů – předmětem insolvenčního řízení nebudou, není důvodu, aby dlužníkovu oddlužení překážely. Stejně tomu musí být i v případě, že ekonomická nabídka dlužníka je zjevně dostatečná k úplnému uspokojení všech přihlášených pohledávek, a tudíž ani věřitel přihlášené podnikatelské pohledávky nemůže být v oddlužení na svých právech nijak zkrácen. I s ohledem na to Vrchní soud v Praze od 1. 1. 2014 vykládal podstatu změny plynoucí z výše reprodukovaného nového znění § 397 a § 403 odst. 2 IZ tak, že zkoumání podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení z hlediska existence podnikatelských dluhů dlužníka je zásadně soustředěno do fáze po povolení oddlužení.

Tento náhled na věc vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014-A ze dne 15. 5. 2014, a především pak v usnesení sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A ze dne 18. 7. 2014 (citace z jeho odůvodnění viz archiv II této části). Obdobně v usnesení sp. zn. KSUL 79 INS 6784/2014, 4 VSPH 811/2014-A-11 ze dne 19. 6. 2014 dovodil, že skutečnost, že dlužník navrhující řešení svého úpadku oddlužením nedoloží ke svému návrhu též souhlas dotčených věřitelů s pohledávkami z podnikání, nemůže bez dalšího znamenat vyloučení jeho oddlužení.

Shrnutí závěrů judikatury Vrchního soudu v Praze stran zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení z hlediska dluhů z podnikání v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017 – viz archiv III této části.

Posléze se ale prosadily poněkud odlišné závěry aplikované Vrchním soudem v Olomouci, vyjádřené v jeho usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015-A ze dne 23. 9. 2015 (citace z jeho odůvodnění viz archiv II této části), uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 49/2016) s právní větou:

  1. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.
  2. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde [§ 389 odst. 2 písm. a) IZ], a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Na bázi výstupů vyjádřených v publikované právní větě R 49/2016 pak Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25. 8. 2016 (citace výňatku odvodnění viz archiv II této části) formulovat další závěry:

V rámci zkoumání, zda je dlužník podle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu – viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána "pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení", tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

Dále Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. KSHK 45 INS 11537/2015, 1 VSPH 727/2016-B-13 ze dne 9. 8. 2016 dovodil, že přihlásil-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání v době, kdy z údajů v insolvenčním rejstříku je zjevné, že dlužník navrhuje řešení svého úpadku oddlužením, pak lze mít za to, že věřitel s oddlužením souhlasí, ledaže z jiných projevů jeho vůle vychází najevo opak. Po povolení oddlužení mohou být podnikatelské závazky dlužníka důvodem pro neschválení oddlužení jen v případě, že věřitelé s oddlužením dlužníka výslovně nesouhlasí (např. formou včas uplatněných námitek).

K tématu – konkrétně k podmínkám účinnosti námitky subjektivní nepřípustnosti oddlužení vyjádřené na schůzi věřitelů nesouhlasem s oddlužením vysloveným věřitelem přihlášené pohledávky z podnikání – viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSHK 35 INS 17480/2016, 2 VSPH 206/2016-B-17 ze dne 27. 2. 2017 citované v závěru části Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení .

Další vysvětlení a judikatura k právní úpravě platné do 30. 6. 2017 – viz archiv II této části.

c) PRÁVNÍ ÚPRAVA OD 1. 7. 2017

S účinností od 1. 1. 2017 nastala v režimu subjektivní přípustnosti oddlužení fakticky jediná – ale významná – změna, a to novým pojetím souhlasu věřitele nezajištěné podnikatelské pohledávky s řešením dlužníkova úpadku oddlužením, na jehož základě taková pohledávka již nepředstavovala překážku dlužníkova oddlužení [nejde-li o pohledávku neuspokojenou v předchozím insolvenčním řízení podle § 389 odst. 2 písm. b) IZ, jež takovou překážku nikdy nezakládá].

Nová fikce souhlasu věřitele podnikatelské pohledávky s oddlužením

Uvedená změna byla projevena v § 389 odst. 2 písm. a) IZ doplněným s účinností od 1. 1. 2017 tak, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, přičemž (jak doplněno) platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní. Takový eventuální nesouhlas musí věřitel vyslovit zvláštním podáním, neboť formulář přihlášky pohledávky není uzpůsoben tomu, aby do něj mohl být předmětný nesouhlas vtělen.

- nedotčená navazující úprava

V dané souvislosti přitom zůstala nedotčena navazující právní úprava popsaná shora pod heslem "Zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení", totiž úprava § 397 odst. 1 IZ i úprava § 403 odst. 2 IZ, které od 1. 7. 2017 doplnilo také nové znění § 136 odst. 3 IZ.

Fakticky tak zůstal zachován dosavadní procesní režim potud, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud toto oddlužení povolí a otázka subjektivní přípustnosti oddlužení dlužníka bude definitivně uzavřena až v pozdější fázi řízení, v souvislosti s hlasováním věřitelů o způsobu oddlužení, přičemž u věřitele přihlášené nezajištěné pohledávky pocházející z podnikání dlužníka absence jeho včasné (relevantní) námitky, že není s oddlužením srozuměn, tedy absence jeho námitky subjektivní nepřípustnosti oddlužení, nastoluje vůči němu fikci souhlasu s oddlužením, pokud ovšem tuto fikci – podle nového znění § 389 odst. 2 písm. a) IZnezaložil sám dříve již tím, že nejpozději s přihláškou své pohledávky nesdělil výslovný (zdůvodněný) nesouhlas s oddlužením.

Režim dvojí fikce souhlasu s oddlužením

V režimu od 1. 7. 2017 tak vůči dlužníkovu věřiteli s pohledávkou pocházející z podnikání [nejde-li o některou z pohledávek podle § 389 odst. 2 písm. b) nebo c) IZ, u nichž je jejich případná podnikatelská povaha bezvýznamná a oddlužení tak zásadně nepřekážejí] může v insolvenčním řízení nastat fikce jeho souhlasu s oddlužením takto:

1) věřitel nejpozději s přihláškou pohledávky nesdělil výslovný (zdůvodněný) nesouhlas s oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ (jakýkoliv jeho pozdější nesouhlas je irelevantní),

2) věřitel sice nejpozději s přihláškou pohledávky a tedy včas vyslovil (zdůvodněný) nesouhlas s oddlužením, ale ve fázi po povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 IZ) podle § 403 odst. 2 IZ (sloužícího pro ten případ k definitivnímu uzavření otázky subjektivní přípustnosti oddlužení):

  • neuplatnil námitku subjektivní nepřípustnosti oddlužení (čímž dal najevo, že svůj nesouhlas – s ohledem na skutečnosti vyplývající z dalších výsledků insolvenčního řízení ohledně rozsahu přihlášených pohledávek, poměrů dlužníka a jeho nabídky pro oddlužení, či z jiných důvodů – již nehodlá držet a prosazovat jako překážku oddlužení), nebo

  • tuto námitku neuplatnil právně účinným způsobem (nehlasoval o způsobu oddlužení, ev. vznesl takovou námitku opožděně či vadně),

čímž vůči sobě založil fikci souhlasu s oddlužením nastalou podle poslední věty § 403 odst. 2 IZ (viz část Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení ).

Pokud by věřitel neopatřil svůj nesouhlas žádným – nebo nikoliv náležitým – zdůvodněním, znamená to, že nenabídl soudu žádnou argumentaci na podporu toho svého stanoviska, tedy toho, že jeho nezajištěná pohledávka pocházející z dlužníkova podnikání procesu oddlužení brání. Takový nesouhlas pak nezakládá důvod k tomu, aby oddlužení nebylo povoleno, ani k pozdější námitce subjektivní nepřípustnosti oddlužení.

Ze související právní úpravy § 136 odst. 3 a § 397 odst. 1 IZ – stejně jako z § 397 odst. 3 /do 31.5.1.2019 odst. 2/ IZ upravujícího následné další zvláštní rozhodnutí o subjektivní přípustnosti oddlužení – plyne, že věřitelův (zdůvodněný) nesouhlas nemusí být automaticky překážkou oddlužení; insolvenční soud může zvážit, zda vzhledem k jeho zdůvodnění a okolnostem věci věřitelova nezajištěná pohledávka pocházející z dlužníkova podnikání takovou překážku vskutku představuje, a to nejspíše podle kritérií shora citovaného R 79/2009 (které tedy v režimu právní úpravy od 1.7.2017 bylo v uvedeném směru opět použitelné). Nadále přitom zůstaly použitelné také dosavadní judikatorní závěry týkající se vymezení dlužníkových podnikatelských dluhů rozhodných z hlediska § 389 IZ, jež jsou citovány v úvodní pasáži pod heslem "Rozhodné dluhy z podnikání". Naopak se v režimu zavedeném od 1. 7. 2017 již nemohly nadále uplatnit závěry výše citovaného R 49/2016.

- nesouhlas před rozhodnutím o návrhu

Z uvedeného vyplývá, že pokud věřitelův včasný – zdůvodněný – nesouhlas s oddlužením podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ je učiněn před rozhodnutím o dlužníkově (řádném) návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud bude tento nesouhlas reflektovat z hlediska zkoumání podmínek povolení oddlužení tak, že:

  • dojde-li na tomto podkladu k závěru o subjektivní nepřípustnosti oddlužení, ve smyslu § 397 odst. 1 druhé věty IZ již v této fázi řízení nepochybnému, pak podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení odmítne [viz výklad v závěru této části ad A) + B)];

k témuž rozhodnutí samozřejmě u dlužníka – právnické osoby musí vést bez dalšího zjištění, že se považuje za podnikatele [§ 389 odst 1 písm. a) IZ],

  • nedojde-li k (nepochybnému) závěru o subjektivní nepřípustnosti oddlužení, pak (jsou-li splněny též podmínky jeho přípustnosti podle § 395 IZ– část Zamítnutí návrhu) rozhodne o povolení oddlužení, v jehož odůvodnění se vypořádá s uplatněným nesouhlasem věřitele (§ 136 odst. 3 IZ), tj. vysvětlí, proč na jeho základě překážku vstupu dlužníka do oddlužení zásadně – nebo prozatím – neshledal (viz část Povolení oddlužení);

poté insolvenční soud postupuje v režimu popsaném ad b) shora, který samozřejmě platí i pro případ včasného nesouhlasu věřitele s oddlužením došlého (nejpozději s přihláškou) až po rozhodnutí o povolení oddlužení, s tím, že věřiteli pak náleží prosazovat nesouhlas námitkami nepřípustnosti oddlužení (viz část Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení ).

Popsaný režim (nutně) platí i pro případ, že soud rozhoduje o povolení oddlužení až po rozhodnutí o úpadku [§ 149 odst. 2 písm. a) IZ]. To jen s tím rozdílem, že tehdy rozhodnutí o povolení oddlužení (v režimu do 31.5.2019) muselo být odůvodněno vždy, a od 1.6.2019 (dle novelizace § 397 odst. 1 provedené zákonem č. 31/2019 Sb.) naopak odůvodněno být nemusí, ledaže soud povolil oddlužení na základě výjimky stanovené v ust. § 395 odst. 6 IZ (zavedeném s účinností od 1.6.2019), zatímco v případě jeho spojení s rozhodnutím o úpadku musí být povolení oddlužení odůvodněno (také) pokud byl včas uplatněn nesouhlas věřitele s oddlužením (výjimka plynoucí z § 136 odst. 3 IZ). Vždy ale platí, že odvolání proti rozhodnutí o povolení oddlužení není přípustné (§ 397 odst. 1 poslední věta IZ). K tomu viz část Povolení oddlužení.

- související změny

Další dílčí změny související – tak či onak – s režimem zkoumání přípustnosti oddlužení, k nimž došlo s účinností od 1. 7. 2017, spočívají především v tom, že při řešení úpadku oddlužením – podle § 136 odst. 2 písm. f) a i) IZ, ve spojení se změnami provedenými zejména v § 137 odst. 1 a 2, § 397 odst. 3 (do 31.5.2019 odst. 2), § 399 odst. 1, § 403, § 410 odst. 2 až 4 a ustanovením § 398a IZproces přezkoumání přihlášených pohledávek prostřednictvím přezkumného jednání a proces projednání přípustnosti oddlužení a přijetí jeho způsobu prostřednictvím schůze věřitelů:

  1. je nadále zachován jen pro případ, že o povolení oddlužení není rozhodnuto již spolu s rozhodnutím o úpadku, ale až později [§ 149 odst. 2 písm. a) IZ], jak je tomu v případě návrhu na povolení oddlužení podaného v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem (podle § 390 odst. 1 věty druhé IZ), ale také pokud bylo následně revidováno původní odmítnutí či zamítnutí návrhu i s ním spojené rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vydané podle § 396 odst. 2 IZ, kdy soud s rozhodnutím o úpadku (jelikož oddlužení nepovolil) určil místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání,
  2. je nahrazen zvláštní procedurou pro případ rozhodnutí o úpadku spojeného s rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 148 odst. 3 IZ), kdy s rozhodnutím o úpadku – namísto svolání schůze věřitelů a nařízení přezkumného jednání – insolvenční soud:
    • uloží insolvenčnímu správci, aby do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek předložil soupis majetkové podstaty a též zprávu o přezkumu podle nového ust. § 410 odst. 2 IZ, zprávu pro oddlužení podle § 398a IZ,

    • vyzve nezajištěné věřitele (s poučením o následcích zmeškání lhůty), aby ve lhůtě 7 dnů od zveřejnění Zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů podle § 399 odst. 1 IZ, nebo aby (v uvedené lhůtě) podle § 400 IZ korespondenčně hlasovali o způsobu oddlužení, a aby případně též uplatnili námitku nepřípustnosti oddlužení podle § 403 odst. 2 IZve znění účinném od 1. 7. 2017 (k nutnosti poučení o této případné námitce, třebaže není zákonem explicitně předepsáno, viz část Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení ).

K popsanému právnímu režimu je podán výklad v části Rozhodnutí o úpadku a detailně pak zejména v částech Povolení oddlužení, Zpráva pro oddlužení, zpráva o přezkumu, rozhodnutí o subjektivní ne/přípustnosti oddlužení , Přijetí způsobu oddlužení, Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení a Přezkoumání pohledávek .

Uvedené změny zavedené od 1. 7. 2017 tak pro případ oddlužení zakotvily dvojkolejnost procesního postupu ve věci nastávající v závislosti na tom, zda rozhodnutí o povolení oddlužení bylo spojeno s rozhodnutím o úpadku (kdy platí nově zavedený režim), anebo bylo vydáno až později (kdy platí dosavadní obecný režim platný i pro případ řešení úpadku konkursem nebo reorganizací).

Další změna zavedená od 1. 7. 2017 spočívá v tom, že neúspěch (odklizení) návrhu na povolení oddlužení – tedy i jeho odmítnutí pro subjektivní nepřípustnost (nebo následné neschválení oddlužení z téhož důvodu) – již nevede nezvratně ke konkursu dlužníka, nýbrž jen za splnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních [v § 396 odst. 1 IZ, k němu viz výklad v závěru této části ad A) + B), a v § 405 odst. 2 IZ, k němu viz výklad viz Rozhodnutí o neschválení či schválení oddlužení ad A)].

Schéma nové procedury

Celou zvláštní insolvenční proceduru pro případ povolení oddlužení spojeného s rozhodnutím o úpadku názorně zachycuje speciální SCHÉMA zařazené v části Schéma procedury pro případ povolení oddlužení spojeného s rozhodnutím o úpadku.

Společné oddlužení manželů

Specifika společného oddlužení manželů (společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle § 394a IZ) jsou vyložena v části Společné oddlužení manželů.

d) PRÁVNÍ ÚPRAVA OD 24.4.2020

Dne 24.4.2020 vstoupil v účinnost tzv. lex COVID - zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu). Tento zákon v ČÁSTI PRVNÍ, Hlavě III. zavedl řadu zvláštních (vesměs dočasných) opatření ve vztahu k insolvenčnímu právu, která souvisejí s mimořádnými opatřeními při epidemii COVID-19, uvedenými v § 1 odst. 2 "lex COVID". Současně ovšem tento zákon v ČÁSTI DRUHÉ - prostřednictvím § 32 /bodu 2./ - zavedl trvalou a zcela zásadní změnu v subjektivní přípustnosti oddlužení fyzických osob tím, že v § 389 odst. 1 písm. b) IZ zrušil slova "která nemá dluhy z podnikání".

U dlužníka fyzické osoby již irelevantní dluhy z podnikání

Uvedené znamená, že podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ ve znění účinném od 24.4.2020 návrh na povolení oddlužení může nadále bez dalšího podat (řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku může navrhnout) každá fyzická osoba (podnikatel či nepodnikatel), i kdyby měla dluhy z podnikání, tj. její případné nezajištěné dluhy pocházející z podnikání (ať už vlastní nebo převzaté od jiné osoby) zásadně již nepřekážejí vstupu do oddlužení; povaha jejích dluhů se tedy z hlediska přípustnosti navrženého oddlužení nijak nezkoumá, nemá v tom směru žádný význam.

Dluhy z podnikání tak nadále mohou být relevantní z hlediska přípustnosti oddlužení jedině u dlužníka právnické osoby [§ 389 odst. 1 písm. a) IZ] a tudíž jen ohledně takového dlužníka se nadále může uplatnit související právní úprava § 389 odst. 2 IZ, tedy vymezení podmínek, za nichž dluh z podnikání není překážkou oddlužení, včetně případné fikce souhlasu věřitele podnikatelské pohledávky s oddlužením, totiž fikce ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ a ve fázi po povolení oddlužení pak fikce dle poslední věty § 403 odst. 2 IZ, jak popsáno shora v pasáži "c) Právní úprava od 1. 7. 2017".

Tato související právní úprava ovšem ani ohledně právnické osoby reálně nenajde uplatnění (zůstane fakticky vyprázdněná), neboť k návrhu na povolení oddlužení je oprávněna jen ta právnická osoba, která není podnikatelem (není podle zákona považována za podnikatele), a tudíž z povahy věci patrně nebude mít ani dluhy z podnikání, a to nejspíše ani jako převzaté dluhy pocházející z podnikání jiné osoby (k tomu v úvodní pasáži viz výklad pod heslem "Rozhodné dluhy z podnikání").

Výsledná restrikce reálných důvodů subjektivní nepřípustnosti oddlužení

V takto nastoleném novém právním režimu pak důvody subjektivní nepřípustnosti oddlužení budou v zásadě omezeny jen na případy málo pravděpodobné, kdy návrh na povolení oddlužení podala právnická osoba podnikatel, anebo návrh podala dokonce jiná osoba než dlužník, tedy jeho věřitel (§ 389 odst. 3 IZ). Taková otázka ovšem bude insolvenční soudem vždy vyřešena vzápětí po podání návrhu [jeho případný odmítnutím dle § 390 odst. 3 IZ /pasáž níže ad A) + B)/], takže nepadá reálně v úvahu, že by odtud mohla (ve smyslu § 397 odst. 1 druhé věty IZ) plynout pochybnost o tom, zda je návrh podán osobou k tomu oprávněnou dle § 389 IZ (ve znění účinném od 24.4.2020), a že by proto otázka subjektivní přípustnosti oddlužení byla zkoumána – dořešena - až ve fázi po povolení oddlužení, tedy způsobem popsaným v části Námitky věřitelů o nepřípustnosti oddlužení pod heslem "Skutečnosti zakládající nepřípustnost oddlužení.

Popsaná změna pravidla obsaženého v § 389 odst. 1 písm. b) IZ provedená prostřednictvím "lex COVID" je provázena (v § 33 zákona č. 191/2020 Sb.) přechodným ustanovením vytčeným v režimu nepravé retroaktivity, jak vyloženo v úvodu této části pod heslem "POSTUPNÉ ZMĚNY PRÁVNÍ ÚPRAVY – přechodná ustanovení". Z toho plyne, že pokud v insolvenčním řízení dlužníka fyzické osoby, jenž podal návrh na povolení oddlužení, jeho věřitel ještě před účinností "lex COVID" doručil insolvenčnímu soudu svůj (zdůvodněný) nesouhlas s dlužníkovým oddlužením a přihlášku své nezajištěné pohledávky pocházející z dlužníkova podnikání [jež není ani pohledávkou uvedenou v § 389 odst. 2 písm. b) IZ], byl tento jeho nesouhlas právně relevantní (nastolil účinky zákonem s ním spojované) a bude s ní takto zacházeno (ve smyslu příslušných ostatních ustanovení IZ), tedy způsobem popsaným shora v pasáži "c) PRÁVNÍ ÚPRAVA OD 1. 7. 2017", s tím, že od účinnosti "lex COVID" - od 24. 4. 2020 - se ale tento nesouhlas stane bezvýznamným pro otázku subjektivní přípustnosti oddlužení (pokud ještě předtím neztratil význam tím, že nastala fikce souhlasu věřitele s oddlužením

Nahrávám...
Nahrávám...