Input:

4.3.2.2 Nenávrhová předběžná opatření

13.12.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.3.2.2
Nenávrhová předběžná opatření

Mgr. Tomáš Braun

IZ upravuje následující předběžná opatření, která lze nařídit i bez návrhu.

A) PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ, JÍMŽ SE USTANOVUJE PŘEDBĚŽNÝ SPRÁVCE VYJMA PŘÍPADU UVEDENÉHO V § 84 ODST. 2 IZ

Podle § 82 odst. 2 písm. a) IZ může insolvenční soud ustanovit předběžného správce. Činí tak ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí o něm, resp. do rozhodnutí o úpadku dlužníka, kdy nejpozději funkce předběžného správce zaniká. K ustanovení předběžného správce je třeba návrhu (některého z přihlášených věřitelů) jen za speciální situace uvedené v § 84 odst. 2 IZ (viz část Návrhová předběžná opatření) Ve všech ostatních zákonem předvídaných případech není k ustanovení předběžného správce návrhu zapotřebí. IZ přitom rozlišuje případy, kdy insolvenční soud předběžného správce ustanovit musí (kdy je toto opatření obligatorní), a kdy takové opatření záleží na jeho úvaze (a je tedy fakultativní). K tématu ustanovení předběžného správce a vymezení jeho činnosti viz podrobnější výklad v části Předběžný správce.

B) PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ, JÍMŽ SE OMEZUJÍ ÚČINKY SPOJENÉ SE ZAHÁJENÍM INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ

Dne 1. 11. 2012 nabyla účinnosti tzv. protišikanozní novela IZ provedená zákonem č. 334/2012 Sb., jejímž cílem bylo zejména reagovat na rozmáhající se praxi ze strany věřitelů, kteří se podáním insolvenčních návrhů snažili vyřadit (eliminovat) své konkurenty v podnikatelském prostředí. Jinými slovy, novela byla reakcí na pokusy zneužít transparentnosti insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho zahájením k poškození zájmů třetích osob nebo dlužníka. Tato úprava však je namířena nejen proti nepoctivým záměrům navrhujících věřitelů, nýbrž i proti obdobným záměrům dlužníků spočívajících např. ve snaze blokovat exekuční řízení insolvenčními návrhy, jež nebyly (nejsou) míněny vážně.

Jedním z opatření, jež má přispět k efektivnímu zásahu proti takovým postupům, je ust. § 82 odst. 2 písm. b) IZumožňující insolvenčnímu soudu, aby v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu nařídil předběžné opatření směřující proti účelovým insolvenčním návrhům, kterým omezí některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jež jsou uvedeny v § 109 odst. 1 písm. b) a c) IZ, dle něhož je ohledně majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do jeho majetkové podstaty zakázáno uplatnit a nově nabýt právo na uspokojení ze zajištění a provést výkon rozhodnutí a exekuci. Toto předběžné opatření soud stejně jako v případě předběžných opatření dle § 82 odst. 3 IZ (viz část Návrhová předběžná opatření) může nařídit jen z důvodů hodných zvláštního zřetele a jen pokud to neodporuje společnému zájmu věřitelů (viz § 2 písm. j) IZ a část Vymezení některých základních pojmů insolvenčního zákona). Může tak činit ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí o něm, resp. do rozhodnutí o úpadku s tím, že pokud insolvenční soud po rozhodnutí o úpadku své rozhodnutí o předběžném opatření nezmění, dle § 140 odst. 1 IZ účinky spojené s jeho nařízením nadále trvají.

Touto úpravou se soudu otevírá např. možnost nařídit předběžné opatření, jímž povolí provedení (dokončení) výkonu rozhodnutí či exekuce dlužníkova majetku s podmínkou, že výtěžek dosažený zpeněžením tohoto majetku bude po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení.

Doručení rozhodnutí

Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) IZ se doručuje zvlášť - do vlastních rukou - dlužníkovi, předběžnému správci, osobě, která takový návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli (§ 82 odst. 5 věta prvá IZ).

Judikatura

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 25 INS 12826/2013, 1 VSPH 1262/2013-A ze dne 19. 8. 2013 (citace z odůvodnění):

„Účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka (§ 3 IZ) některým ze způsobů stanovených insolvenčním zákonem (§ 4 IZ) a podle zásad IZ (§ 5 IZ). S ohledem na zvláštní charakter insolvenčního řízení, jímž jsou zpravidla dotčena nejen práva a právní zájmy dlužníka a věřitelů jako účastníků řízení, ale též dalších osob, vyvolává zahájení insolvenčního řízení zvláštní účinky (§ 109 IZ), mezi něž patří i nemožnost provést nařízený výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, neboť IZ upravuje postup při uspokojení všech přihlášených pohledávek dlužníkových věřitelů, a zachování individuální možnosti vymáhání práv jednotlivých věřitelů by kolidovalo s účelem insolvenčního řízení.

Ze shora uvedených zjištění však vyplývá, že v projednávané věci dlužník opakovaným zahajováním insolvenčního řízení (a jejich opakovaným ukončováním v důsledku vlastního procesního zavinění) za situace, kdy již probíhají řízení o nařízených exekucích na jeho majetek, zneužívá zmíněného účinku zahájení insolvenčního řízení, zatímco v insolvenčním řízení nelze pro jeho obstrukční chování pokračovat.

Soud I. stupně proto dle názoru odvolacího soudu správně aplikoval § 82 odst. 2 písm. b) IZ, neboť toto ustanovení dopadá nejen na situaci vyvolanou šikanózními návrhy podanými věřiteli vůči dlužníku, ale též na případy, kdy obstrukční jednání dlužníka znemožňuje jak řádný postup v insolvenčním řízení, tak i individuální výkon práva jednotlivými věřiteli. Důvody zvláštního zřetele hodné pro vydání předběžného opatření proto i dle názoru odvolacího soudu lze spatřovat v  jednání dlužníka, který opakovaným podáváním insolvenčních návrhů, jejichž řádnému projednání následně svým procesním jednáním brání, zneužívá účinků zahájení insolvenčního řízení znemožňujících pokračování v zahájených exekučních řízeních”.

2) Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 37 INS 34209/2014, 3 VSOL 91/2015-A ze dne 27. 2. 2013 (citace z odůvodnění):

„S věřitelem lze sice souhlasit v tom, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 82 odst. 2, písm. b) IZ, na základě kterých může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu omezit účinek blokace provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, postihující majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, je nutno dovozovat ze souhrnu všech relevantních skutečností a že závěr, že dlužník podaným insolvenčním návrhem nezneužívá transparentnost insolvenčního řízení za účelem znemožnit provedení exekuce (což může být časté zejména v případě exekučního prodeje nemovitostí, které dlužník užívá k bydlení), nelze dovozovat výlučně jen ze skutečnosti, že dlužník podává svůj první insolvenční návrh.

V této věci by bylo možno účelovost podaných insolvenčních návrhů dlužníků dovozovat jen z časového hlediska, protože byly podány den před nařízenou dražbou nemovitostí, které jsou v jejich společném vlastnictví. Argumentem proti závěru o účelovosti je však to, že se jedná o jejich první insolvenční návrhy, které jsou perfektní. Vyplývá z nich, že dlužníci mají další věřitele, vůči nimž mají závazky, které jsou po dobu déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit. K návrhům dlužníci připojili všechny zákonem požadované přílohy, a aniž by byli soudem vyzváni, opravili neúplnost seznamu závazků spočívající v neuvedení předmětu zajištění právě u závazku věřitele.

Věřiteli lze přisvědčit i v tom, že pokud by ve lhůtě cca 10 dnů před podáním insolvenčního návrhu uspokojil dlužník a) část své v exekučním řízení vymáhané povinnosti, nejevilo by se takové jednání logické, neboť by mohlo být jednáním naplňujícím znaky ustanovení § 241 IZ. Avšak ani v souvislosti s časovou souvztažností nařízené dražby a podaného insolvenčního návrhu by takové jednání bez dalšího nemohlo vést k závěru o účelovosti podaných insolvenčních návrhů, neboť nelze vyloučit, že dlužníci se až po té rozhodli svůj přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2012 sen. zn. 29 NSČR 32/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 112/2012)”.

3) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2233/2015 ze dne 31. 8. 2015, uveřejněné pod č. 59/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Účinky usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle § 82 odst. 2 písm. b)IZ nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Doručení takového usnesení zvláštním způsobem má význam (jen) pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku.

3) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3811/2014 ze dne 16. 2. 2016, uveřejněné pod č. 18/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Není-li překážkou provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zahájení odvolacího řízení o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) IZ, jímž insolvenční soud umožnil provedení exekuce (výkonu rozhodnutí), nemá na provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zpětně vliv ani takové rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku předběžné opatření zaniklo.

C) PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ K ZAJIŠTĚNÍ ROZSAHU MAJETKOVÉ PODSTATY

Insolvenční soud je dle § 111 odst. 1 a § 112 odst. 1 IZ oprávněn dlužníka jakkoli omezit v nakládání s majetkovou podstatou

Ustanovení § 113 odst. 1 IZpak speciálně upravuje některé z povinností, které lze dlužníkovi nebo třetím osobám v rámci této činnosti insolvenčního soudu uložit. Konkrétně stanoví, že pokud má insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku za to, že je nutné zabránit hrozícím změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, jímž

  1. uloží dlužníkovi, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty (např. je nezcizoval, nedaroval, nepronajal, nezastavil apod.), nebo
  2. rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce, nebo
  3. nařídí, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci – jestliže tyto osoby poté (přesto) plní dlužníkovi (namísto toho, aby plnily předběžnému správci), nejsou tím podle § 114 IZ svého závazku zproštěny (tzn., že předběžný správce je oprávněn po nich plnění nadále vymáhat), ledaže prokážou, že o předběžném opatření nemohly vědět).

Povinnost nařídit PO i bez návrhu

Jak vyplývá ze shora uvedeného, předběžné opatření k zajištění rozsahu majetkové podstaty je soud oprávněn vydat i bez návrhu, jsou-li splněny podmínky vyjádřené v ustanovení § 113 odst. 1 IZ. Slova zákona „insolvenční soud může i bez návrhu nařídit”, užitá v citovaném ustanovení, jsou v soudní praxi vykládána tak, že k rozhodnutí, které není podmíněno návrhem účastníka řízení, soud přistoupí – ve smyslu je povinen tak učinit – jestliže je naplněna hypotéza právní normy. K tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 96 INS 5317/2008, 3 VSPH 17/2010-B ze dne 8. 2. 2010 uveřejněné pod č. 87/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Pokud tedy insolvenční soud v řízení zjistí, že dlužník, který je osobou s dispozičním oprávněním, nakládá s majetkem náležejícím do majetkové podstaty tak, že tím poškozuje oprávněné zájmy věřitelů, pak je povinen přijmout opatření, jež takovému jednání dlužníka zabrání. Tím může typicky být zákaz nenakládat s určitými věcmi nebo právy, anebo zákonem výslovně předjímaná možnost podmínit dlužníkovo nakládání s majetkovou podstatou nebo její částí souhlasem předběžného správce.

Přitom – jak budiž opětovně zdůrazněno - není vyloučeno, aby insolvenční soud omezil dlužníkovi majetkové dispozice i jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 113 IZ. Dovozujeme, že proti všem takovým rozhodnutím insolvenčního soudu je přípustné odvolání (k odvolání proti předběžnému opatření vydanému podle § 113 IZ podrobněji níže v pasáži o opravném prostředku).

Vydá-li insolvenční soud předběžné opatření podle § 113 odst. 1 IZ, ustanoví současně předběžného