Input:

6.3.4 Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

22.4.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.3.4
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

JUDr. Jolana Maršíková

Zvýhodňujícím právním úkonem podle § 241 IZ, jemuž lze v insolvenčním řízení úspěšně odporovat, je právní úkon dlužníka, pokud jsou splněny současně níže uvedené předpoklady:

A) Zvýhodňující povaha úkonu

V důsledku zvýhodňujícího právního úkonu se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 IZ). Demonstrativní výčet takových úkonů je uveden v § 241 odst. 3 IZ tak, že jde zejména o úkony, jimiž dlužník

  1. splnil dluh dříve, než se dluh stal splatným,
  2. dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
  3. prominul svému dlužníkovi splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,
  4. poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

K případu ad d)

Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 ICdo 14/2012 ze dne 29. 4. 2014, uveřejněném pod č. 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 113/2014), odkázal na závěry přijaté již v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 ze dne 31. 3. 2014, podle nichž neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 IZ) je i právní úkon popsaný v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) IZ, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit” zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen”) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně nezajištění věřitelé. To znamená, že je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním úkonem, může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat.

Ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) IZ tedy upravuje (jen) případy, kdy dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujících vlastních závazků a nikoli závazků třetích osob – viz ust. § 241 odst. 1 IZ, z nějž je zjevné, že musí jít o zvýhodnění některého z věřitelů dlužníka na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Předmětné ustanovení se tudíž nevztahuje na situaci, kdy (insolvenční) dlužník zástavní smlouvou zřídil ke svému majetku zástavní právo věřiteli k zajištění závazku tohoto (zástavního) věřitele vůči třetí osobě (jeho obligačnímu dlužníku). Zástavní smlouvy, jimiž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, však mohou být neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 240 IZ. To znamená, že pokud dlužník poskytl svůj majetek k zajištění i závazků třetích osob, nepadá v úvahu neúčinnost takového právního úkonu jako zvýhodňujícího, nýbrž (případně) jen jako právního úkonu bez přiměřeného protiplnění (k tomu viz výklad v části Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění).

B) Okolnosti úkonu

Daný právní úkon učinil dlužník v době, kdy byl v úpadku, nebo šlo o úkon, který k úpadku dlužníka vedl (§ 241 odst. 2 IZ). Přitom se má za to, že pokud dlužník učinil tento úkon ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl tento úkon učiněn v době, kdy se dlužník v úpadku nacházel; jde o vyvratitelnou právní domněnku existence dlužníkova úpadku v době uskutečnění jeho odporovaného právního úkonu. Je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v inkriminované době nebyl v úpadku – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 17/2013 ze dne 30. 9. 2015 uvedený v části Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění.

K posuzování úpadkové situace dlužníka viz zmíněné R 113/2014 uveřejněné s právní větou:

Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 IZ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 IZ) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 IZ), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 IZ).

C) Doba úkonu

Právní úkon byl učiněn

- buď v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern,

- anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (§ 241 odst. 4 IZ).

Ohledně definice koncernu a vymezení osob blízkých viz část Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba.

Vyloučení neúčinnosti

Zvýhodňujícím právním úkonem však podle § 241 odst. 5 IZ není

  1. zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li na ně dlužník současně protihodnotu (např. uzavření zástavní smlouvy k zajištění pohledávky z nově poskytnutého úvěru dlužníkovi),
  2. právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jehož základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
  3. právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.

K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném R 113/2014 vysvětlil (citace z odůvodnění):

Ustanovení § 241 odst. 5 písm. a) a b) IZ upravuje dvě skupiny právních úkonů dlužníka, které nejsou zvýhodňujícími právními úkony, a to jednak právní úkony, jimiž dlužník zřídil zajištění svého závazku, obdržel-li za ně současně přiměřenou protihodnotu [písmeno a)], jednak právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodnímu styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byly úkony učiněny, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k úpadku dlužníka [písmeno b)].

Z takového rozlišení je zjevné, že pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je právním úkonem zvýhodňujícím, nelze právní úkon, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka [§ 241 odst. 5 písm. a) IZ], poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro (jiné zvýhodňující) právní úkony [§ 241 odst. 5 písm. b) IZ].

Pro posouzení, zda zástavní smlouvy jsou zvýhodňujícími právními úkony, je tak nevýznamné, zda šlo o právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu (srov. opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 13/2012). Za takovou hodnotu pak nelze považovat ani „prolongaci” splátek (spornými právními úkony zajištěné) pohledávky, ani „nevyužití” sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky či „nevymáhání” zajišťovací směnky; to platí i o dovolatelem tvrzeném „umožnění” dalšího provozu společnosti.”

Úmysl zvýhodnění se nevyžaduje

Ani v případě zvýhodňujících právních úkonů není předpokladem pro vyslovení jejich neúčinnosti úmysl dlužníka některého z věřitelů zvýhodnit. Postačí, jsou-li objektivně splněny výše uvedené kumulativní podmínky.

K tomu srovnej závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 39 ICm 3416/2011, 103 VSPH 261/2012 (KSPL 20 INS 4679/2011) ze dne 6. 2. 2013 citované v závěru části Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění.

Tamtéž je citováno usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 338/2014, 78 ICm 2771/2011 (MSPH 78 INS 3757/2010) ze dne 11. 12. 2014, podle kterého prodeji majetku dlužníka nacházejícího se v úpadku, za který se mu v důsledku zápočtu na kupní cenu žádného protiplnění nedostalo, přiléhá (jestliže výsledky dosavadního řízení vyloučily neúčinnost podle § 242 IZ) nikoli režim neúčinnosti právního úkonu podle § 241 IZ, nýbrž režim neúčinnosti podle § 240 IZ, kdy pak nutno zkoumat, zda tu nejsou okolnosti, jež by ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) IZ vylučovaly nahlížet na danou kupní smlouvu jako na neúčinný právní úkon.

Důsledky úspěšného správcova odporu

Pokud se insolvenční správce úspěšně dovolá neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu, kterým

  1. dlužník splnil dluh před jeho splatností na úkor ostatních věřitelů - pak insolvenční správce bude po dlužníku insolvenčního dlužníka žádat toto plnění zpět (viz níže prezentované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 26 INS 10715/2010, 2 VSPH 712/2012-P45 ze dne 19. 12. 2012),
  2. došlo ke změně závazku, či který měl za následek zánik závazku dlužníkova dlužníka - pak insolvenční správce postupuje ve prospěch majetkové podstaty, jako by ke změně či zániku závazku nedošlo,
  3. dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (pokud jde o věcné zajištění, např. zástavní právo, nikoli o zajištění ručením) - pak zajištěný věřitel nebude z výtěžku prodeje předmětu zajištění uspokojován jako věřitel zajištěný (i kdyby takové pořadí jeho pohledávky bylo v insolvenčním řízení zjištěno), ale bude uspokojen jako ostatní nezajištění věřitelé (k postupu při sporu o neúčinnost zřízení zajištění v případě pohledávky uplatněné s právem na uspokojení z tohoto zajištění viz závěry již zmíněného R 113/2014 prezentované níže.
  4. dlužník převzal ručení za dluh třetí osoby - pak pohledávka věřitele uplatněná za dlužníkem v insolvenčním řízení z titulu ručení (i kdyby byla v insolvenčním řízení zjištěna) se neuspokojí.

Odpor proti zřízení zajištění a popření práva ze zajištění

R 113/2014 Nejvyšší soud odkázal na závěry svého rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012 ze dne 31. 3. 2014, jimiž vysvětlil, jak má být postupováno v případě, kdy věřitel uplatní u přihlášené pohledávky právo na uspokojení za zajištění a insolvenční správce má za to, že právo na uspokojení ze zajištění bylo zřízeno neúčinně.

Z odůvodnění citujeme:

„Jak spor o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (spor o pořadí pohledávky), tak i spor o neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva (spor vedený na základě odpůrčí žaloby) jsou ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) a d) IZ incidenčními spory, které projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení, insolvenční soud.

Přitom je zcela zjevné, že přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas vykonatelnou pohledávku, včetně práva na uspokojení ze zajištění, je povinností insolvenčního správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel pořadí takto přihlášené pohledávky; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pořadí pohledávky proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu (§ 235 odst. 1 IZ).

Na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku v insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění); nepodá-li (včas) takovou žalobu, nevznikne mu ani právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena jako pohledávka zajištěná (§ 298 IZ). Podá-li věřitel včas žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, tíží jej v incidenčním sporu o takové žalobě povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že pohledávka je vskutku zajištěná, tj. v poměrech dané věci, že na základě smlouvy o zřízení zástavního práva bylo zástavní právo k nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí.

Na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (§ 235 odst. 2 IZ), kterou bude odporovat právnímu úkonu, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění. Nepodal-li by totiž (včas) takovou žalobu, nebylo by možno uvažovat ani o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrci žalobě insolvenčního správce. V takovém řízení