17.3.5.2.3 Projednání insolvenčního návrhu věřitele, rozhodnutí o věci

17.3.5.2.3

Projednání insolvenčního návrhu věřitele, rozhodnutí o věci

JUDr. Jolana Maršíková

Pokud jsou splněny podmínky řízení (viz část 4.5.1) a insolvenční návrh nevykazuje nedostatky, pro něž je nutno jej odmítnout (viz část >4.5.2.1), přistoupí insolvenční soud k úkonům směřujícím k rozhodnutí o věci. Podle § 134 IZ je insolvenční soud povinen učinit tyto úkony do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu a o návrhu pak rozhodnout bez zbytečného odkladu poté, co k tomu budou splněny procesní předpoklady.

Je-li podán insolvenční návrh věřitelem dlužníka, je insolvenční soud povinen doručit tento návrh dlužníkovi k vyjádření (§ 133 odst. 3 IZ).

Současně s tím

• Podle § 128 odst. 3 IZ ve znění účinném od 1.7.2017 (viz novelu IZ provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) může vyzvat dlužníka k předložení seznamu majetku, závazků a zaměstnanců s náležitostmi uvedenými v § 104 IZ (část >4.2), a případně – jde-li o dlužníka podnikatele - též k předložení výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity sestavených podle vyhlášky č. 190/2017 Sb; uplatňuje-li však insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, tuto povinnost insolvenční soud uloží dlužníkovi vždy - seznam majetku, výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity předložený dlužníkem, však v takovém případě zveřejní v insolvenčním rejstříku až po rozhodnutí o úpadku

(k výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity co podkladu domněnky platební schopnosti dlužníka – podnikatele viz níže připojený výklad).

• Poučí dlužníka, u něhož připadá v úvahu řešení úpadku oddlužením, že návrh na povolení oddlužení lze podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu [§ 390 odst. 1 IZ, část 9.2.1 ad B)].

Je vhodné, aby soud poučil dlužníka též o účincích zahájení insolvenčního řízení, zejména pokud jde o omezení jeho dispozičních oprávnění k majetku podle § 111 IZ.

S účinností od 1. 7. 2017 byla do § 3 IZ prostřednictvím nového odstavce 3 vtělena nová právní úprava, která nad rámec stávajících vyvratitelných domněnek platební neschopnosti dlužníka vymezených v § 3 odst. 2 IZ stanoví novou vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební schopnosti, kterou by dlužník-podnikatel, jenž vede účetnictví, nastolil, jestliže by včas předloženým výkazem stavu likvidity nebo výhledem vývoje likvidity, zpracovaných k tomu oprávněnou osobou dle příslušné vyhlášky č. 190/2017 Sb. /dále jen "Výkaz" a Výhled"/, prokázal (osvědčil), že má - nebo ve sledovaném výhledu bude mít - likvidní finanční prostředky (relevantní dle vyhlášky), které dostačují na krytí (úhradu) min. 90% jeho splatných peněžitých závazků, tedy že mezera (jejich) krytí je - anebo ve sledovaném období klesne - pod 10 %.

K tomu příslušný prováděcí právní předpis - vyhláška č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele – stanoví obsah, rozsah a způsob sestavování Výkazu a Výhledu a uspořádání, označování a obsahové vymezení jednotlivých položek majetku, závazků, nákladů, výnosů, příjmů a výdajů ve Výkazu a Výhledu vývoje likvidity, délku období, na které se sestavuje Výhled, a požadavky na osoby, které jsou oprávněny k sestavení dlužníkova Výkazu a Výhledu.

Oba tyto dokumenty musí dlužník – v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem - předložit insolvenčnímu soudu současně, a to – podle nového ust. § 131 odst. 2 IZ – nejpozději do 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku; tuto lhůtu může insolvenční soud na žádost dlužníka z důvodů hodných zvláštního zřetele přiměřeně prodloužit.K později podanému Výkazu a Výhledu se nepřihlíží.

Z povahy věci je zřejmé, že komentovaná právní úprava se uplatní jen v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem proti dlužníku - podnikateli, a to z procesního hlediska jako (možná) obrana dlužníka proti tvrzení o existenci jeho úpadku formou platební neschopnosti dle § 3 odst 1 IZ.

Užití této obrany vesměs přichází v úvahu jen u dlužníka představujícího větší korporaci, která je schopna vykazovat (aktuálně nebo výhledově) z hlediska mezery krytí náležitou likviditu a současně má "firemního" auditora, neboť jinak asi stěží stihne obstarat si ad hoc (mezi auditory, znalci) jiného legitimního zpracovatele, který by dokázal sestavit Výkaz a Výhled tak rychle, aby byl soudu předložen včas, tj. v "propadné" lhůtě 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (§ 131 odst. 2 IZ). Insolvenční soud sice může zákonnou lhůtu k předložení Výkazu a Výhledu přiměřeně prodloužit, ale dojde k tomu patrně jen výjimečně (ojediněle). O prodloužení lhůty totiž insolvenční soud může rozhodnout jen na základě žádosti dlužníka, která musí být včasná, tedy podaná ještě před uplynutím zákonné "propadné" lhůty, a to jen z důvodů hodných zvláštního zřetele. Takové důvody přitom zjevně nebude možno spatřovat v případném argumentu, že onu zákonnou lhůtu rozumně nelze stihnout, anebo že k sestavení Výkazu a Výhledu dlužník nemá pohromadě kompletní (řádné) podklady, když příslušná prováděcí vyhláška počítá s tím, že tyto podklady – vykonává-li svou činnost řádně (vede-li řádně účetnictví) – k dispozici má.

V jisté kolizi s "propadnou" zákonnou lhůtou pro předložení Výkazu a Výhledu se ocitá (výše zmíněná) úprava § 128 odst. 3 IZ, podle které – v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem – insolvenční soud může, v případě věřitelem uplatněné vykonatelné pohledávky dokonce musí dlužníku (jde-li o podnikatele) uložit, aby v určené lhůtě Výkaz a Výhled - stejně jako seznamy dle § 104 IZ - předložil (pokud tak předtím dlužník sám iniciativně neučinil ve lhůtě dle § 131 odst. 2 IZ). V takových případech tedy dlužník, který nepředložil Výkaz a Výhled v zákonné lhůtě, dostává fakticky příležitost předložit je později, a to ve lhůtě určené soudem. Nadto je nejasný následek případného nedodržení takto určené (soudcovské) lhůty, tj. jak má soud naložit s Výkazem a Výhledem předloženým po skončení jím stanovené (neprodloužené) lhůty, když pro ten případ zákon žádný procesní důsledek nestanoví – ani takový, že se k těmto opožděně předloženým dokumentům nepřihlíží (jak je tomu v případě nedodržení lhůty dle § 131 odst. 2 IZ), ani následek jiný [podobný tomu, jímž se stíhá nesplnění povinnosti předložit seznamy, uložené dlužníku dle téhož ust. § 128 odst..3 IZ, prostřednictvím § 3 odst. 2 písm. d) IZ ].

K předmětné právní úpravě je podán podrobný výklad v části 2.1.5., kde je také vysvětleno, že její aplikace zřejmě vyvolá řadu obtíží, s nimiž se bude muset soudní praxe rozumně vypořádat. Především z hlediska nové vyvratitelné domněnky platební schopnosti dle § 3 odst. 3 IZ – stručně řečeno - není zřejmé, jaký je její vztah k základním předpokladům úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 IZ spočívajícím v tom, že dlužník není schopen plnit pohledávky vícerých svých věřitelů splatné déle než 30 dnů, když k těmto předpokladům se váže (dosavadní) domněnka platební neschopnosti dle § 3 odst 2 IZ, ale zjevně se k nim neváže nová domněnka platební schopnosti, jež platební schopnost posuzuje ve vztahu ke všem splatným závazkům dlužníka, tedy i těm, které ještě nejsou splatné ani 30 dnů, a takové závazky ovšem insolvenční soud ve smyslu § 3 odst 1 písm. a) a b) IZ nezjišťuje (jako irelevantní nebere v potaz). Taktéž není zřejmé, jak by onu pozitivní domněnku platební schopnosti bylo možno vyvrátit, či jak řešit její konflikt s případnou současnou (negativní) domněnkou platební neschopnosti nastolenou dle § 3 odst. 2 IZ, tj. která z opačných proti sobě stojících domněnek (má se za to, že dlužník je schopen plnit contra má se za to, že není schopen plnit), jež mají zásadně rozdílné důvody, je "silnější" (která z nich se prosadí). Domněnku platební schopnosti přitom nelze vyvrátit zpochybněním správnosti Výkazu nebo Výhledu, neboť teprve když je soud shledá řádnými mohou domněnku platební schopnosti dle § 3 odst. 3 IZ nastolit (tj. budou-li Výkaz a Výhled shledány vadnými, tuto domněnku nezaloží a pak není co vyvracet). Danou domněnku nelze dost dobře vyvracet ani argumentem, že Výkaz osvědčující mezeru krytí menší než 10% - vzhledem ke zvolenému datu posouzení likvidity (vždy více než 1 měsíc před zahájením insolvenčního řízení) - již v době jeho předložení insolvenčnímu soudu není (totiž fakticky nikdy nebude) zcela aktuální, neboť pak lze vzít v úvahu Výhled.

Dovozujeme nicméně, že insolvenční soud musí vždy ověřit, zda předložený Výkaz a Výhled byl sestaven osobou k tomu oprávněnou, a jestli z formálního hlediska odpovídá způsobu jeho sestavení dle prováděcí vyhlášky, tj. zda má předepsané náležitosti. Jejich věcnou správnost (např. zda vskutku odpovídají výstupům účetnictví dlužníka, zda byly podklady úplné a zda v něm byly zohledněny skutečně všechny splatné závazky dlužníka, vč. těch, které byly v insolvenčním řízení zjištěny) může insolvenční soud z vlastní iniciativy (v pochybnostech) prověřovat, ale v zásadě je na insolvenčním navrhovateli – věřiteli, aby takovou pochybnost nastolil a vynutil si tak její prozkoumání (ve smyslu shora uvedeného, že jedině Výkaz a Výhled prostý pochybností o jeho správnosti může nastolit domněnku platební schopnosti dlužníka). Jinak bude insolvenční soud s Výkazem a Výhledem zřejmě zacházet jako s listinným důkazem, podobně jako se znaleckým posudkem, tj. v pochybnostech o správnosti s možným slyšením zpracovatele.

Dlužník je podle § 82 odst. 4 IZ oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu pří prvním úkonu, který mu při projednání insolvenčního návrhu přísluší, tedy v rámci vyjádření k insolvenčnímu návrhu, aby insolvenční soud předběžným opatřením vydaným podle § 82 odst. 2 písm. c) IZ uložil insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníkovi vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Insolvenční soud takovému návrhu vyhoví pouze v případě, kdy dlužník doloží, že mu vznik škody nebo újmy zjevně hrozí.

Následky nezaplacení jistoty insolvenčním navrhovatelem se řídí přiměřeně ustanovením § 202 odst. 5 a 6 IZ, tedy povinnost složit jistotu nemá věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. Nebude-li jistota složena, insolvenční soud insolvenční návrh odmítne. K účelu institutu jistoty viz archiv II. této části.

Podrobný výklad ohledně uvedeného předběžného opatření je podán v části >4.3.2.1.

Při zjišťování rozhodných skutečností insolvenční soud

• nejprve zkoumá věcnou aktivní legitimaci navrhovatele – věřitele, tedy zda doložil, že má proti dlužníkovi pohledávku po splatnosti podle ust. § 105 IZ;

přitom pro případ, že dlužníkem je právnická osoba a insolvenční navrhovatel vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona (ZDP, ZOÚ), ust. § 105 IZ (ve znění účinném od 1.7.2017) předepisuje, že navrhovatel je povinen doložit svoji pohledávku za dlužníkem určeným kvalifikovaným způsobem, totiž některým z dokumentů uvedených v odstavci 1 (v případě tuzemského navrhovatele) nebo v odstavci 2 (v případě navrhovatele – zahraniční právnické či fyzické osoby, která nemá sídlo nebo bydliště na území České republiky), tj. v uvedených případech se při nesplnění této povinnosti navrhovatelova tvrzená pohledávka nebude považovat za doloženou (osvědčenou);

- k uvedenému viz část >4.2, k rozsahu dokazování o pohledávce navrhujícího věřitele viz zdola "JUDIKÁTY B)".

• teprve bude-li osvědčena navrhovatelova věcná aktivní legitimace, bude zkoumat, zda se dlužník nachází ve stavu úpadku - ve formě insolvence či předlužení - dle § 3 IZ(část 2.1.5); k rozsahu dokazování o úpadku dlužníka viz opět "JUDIKÁTY B)".

Přitom platí tato základní procesní pravidla:

• Jestliže jde o případ, kdy podle § 133 odst. 1 IZ je nutné nařídit ve věci jednání (viz níže podaný výklad), musejí být rozhodná zjištění podložena dokazováním provedeným podle § 122 a násl. OSŘ.

• Při dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se insolvenční soud podle § 86 IZ řídí vyšetřovací zásadou, tj. je povinen v tom směru provést i jiné důkazy, než byly účastníky řízení navrhovány – k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedené níže pod "JUDIKÁTY C)".

Dle § 133 odst. 1 IZ o insolvenčním návrhu věřitele, který nebyl odmítnut, nebo řízení o něm nebylo zastaveno, lze rozhodnout bez jednání jen za těchto podmínek:

1. jde o návrh, kterému insolvenční soud plně vyhoví a kterému nikdo neodporoval (dlužník se ve stanovené lhůtě k návrhu nevyjádřil nebo skutečnosti uvedené v insolvenčním návrhu potvrdil – viz níže uvedená judikatura), nebo
2. jde o návrh, o kterém lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Podle § 133 odst. 2 IZ insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu věřitele, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku (tedy v případě "sporu o úpadek").

K podmínkám pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele bez jednání viz zejména JUDIKÁTY A). Ke zkoumání aktivní legitimace navrhovatele – věřitele viz JUDIKÁTY B). Ke zkoumání úpadku dlužníka viz "JUDIKÁTY C)". K mezím odvolacího přezkumu ohledně rozhodnutí o úpadku dlužníka viz "JUDIKÁTY D)".

Ohledně zkoumání aktivní legitimace navrhujícího věřitele prvostupňová i odvolací judikatura [kupř. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24. 3. 2010, viz "JUDIKÁTY A)"] – ve smyslu předchozí praxe konkursního řízení vedeného podle ZKV stojící na ustálené judikatuře Nejvyššího soudu – zpočátku konstantně dovozovala, že i kdyby nebyly splněny podmínky vymezené v § 131 odst. 1 IZ, lze o insolvenčním návrhu věřitele rozhodnout bez jednání také v případě, že je tento návrh zamítnut pro nedoložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele, a to v určitých specifických případech, kdy

• insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ) zjistí, že tyto důkazy neosvědčují existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem (jeho aktivní legitimaci), nebo

• vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět v tom směru dokazování, jež náleží nalézacímu řízení.

Tomuto názoru ovšem nepřisvědčila pozdější judikatura Nejvyššího soudu, z níž se naopak podává, že i v popsaných případech (pro nedoložení legitimace k podání insolvenčního návrhu) lze insolvenční návrh věřitele zamítnout až po provedeném jednání (tedy i kdyby na něm – z uvedených důvodů – nemělo dojít k dokazování). K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zařazené níže pod heslem "JUDIKÁTY A) ".

Nařídí-li insolvenční soud dle věty první § 85 odst. 1 a § 133 IZk projednání insolvenčního návrhu věřitele jednání, předvolá k němu insolvenčního navrhovatele, dlužníka a případně státní zastupitelství, vstoupilo-li do řízení podle § 69 IZ.

Při projednání insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem mají jiní účastníci insolvenčního řízení než dlužník stejná práva a povinnosti jako insolvenční navrhovatel; jednají však pouze sami za sebe. Odporují-li jejich úkony úkonům insolvenčního navrhovatele, posoudí je insolvenční soud po uvážení všech okolností (§ 135 IZ).

Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSPL 54 INS 3853/2008, 29 NSČR 22/2010-A ze dne 30. 5. 2013 vysvětlil, že

• je právně bezvýznamná námitka, že další insolvenční navrhovatel, pro kterého platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (§ 107 odst. 2 IZ), nebyl přítomen dokazování provedenému předtím, než přistoupil k řízení,

• přihlášený věřitel je ve smyslu § 14 odst. 1 a § 135 IZ jako "jiný" účastník insolvenčního řízení (než insolvenční navrhovatel) oprávněn zúčastnit se jednání před insolvenčním soudem a vyjadřovat se k provedeným důkazům; pokud tak nečiní, jde to k jeho tíži.

Podle § 107 odst. 1 IZ platí, že další insolvenční návrh podaný proti témuž dlužníku dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení.

Ust. § 107 odst. 3 IZ umožňuje dalšímu navrhovateli podáním insolvenčního návrhu přistoupit do insolvenčního řízení i ve stádiu, kdy již insolvenční soud o "předchozím" nebo o více "předchozích" insolvenčních návrzích rozhodl, rozhodnutím však nebyl zjištěn úpadek a řízení nebylo v době podání tohoto dalšího insolvenčního návrhu pravomocně skončeno. Praktický postup, jak v popsaném případě takový další insolvenční návrh zohlednit (projednat) naznačuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 42 INS 1655/2008, 1 VSPH 201/2008, ze dne 15. 12. 2008.

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012-A,ze dne 28. 3. 2012, uveřejněném pod č. 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pokud další insolvenční návrh, který se považuje ve smyslu ust. § 107 odst. 1 IZ za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny. K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že s "dalším insolvenčním návrhem" který se (v intencích věty první § 107 odst. 1 IZ) považuje za "přistoupení k řízení" o původním insolvenčním návrhu, nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. Při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení proto nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal. Z toho však neplyne, že by insolvenční soud neměl při rozhodování o původním insolvenčním návrhu přihlížet k jeho obsahu. Zjednodušeně řečeno lze říci, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za "přistoupení k řízení" o původním insolvenčním návrhu a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele, se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem i dalším insolvenčním navrhovatelem.

Dané otázky se týká také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 21/2012 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněné pod č. 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K tématu přistoupení k řízení podáním dalšího insolvenčního návrhu viz výklad a judikaturu v části 4.2.1.

Při splnění podmínek řízení insolvenční soud rozhodne o (právně perfektním) insolvenčním návrhu dlužníka tak, že

a) tomuto návrhu vyhoví a rozhodne o zjištění úpadku dlužníka (§ 136 odst. 1 IZ), jestliže v insolvenčním řízení

• navrhovatel – věřitel doložil, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku dle § 105 IZ [k tomu viz níže zařazené "JUDIKÁTY B)"], a současně

• osvědčením nebo dokazování bylo zjištěno, že dlužník (který není osobou vyloučenou z užití IZ - § 6 IZ) je v úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ (platí pro všechny dlužníky bez ohledu na jejich status), nebo ve formě předlužení dle § 3 odst. 4 IZ (platí jen pro dlužníky podnikatele, ať již jsou právnickou nebo fyzickou osobou).

[Ke skutkovým podstatám obou forem úpadku a podmínkám jejich naplnění viz výklad v části 2.1.5, a dále zdola "JUDIKÁTY C)"; k rozhodnutí o společném úpadku dlužníků – manželů viz poznámku v části >4.5.2.2 pod heslem "Společný návrhu manželů – § 394a IZ"].

b) tento návrh zamítne, jestliže nejsou splněny výše uvedené předpoklady k tomu, aby návrhu bylo vyhověno (§ 143 odst. 1 IZ) – důvody zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele zvlášť vymezuje a dále rozvádí § 143 odst. 2 IZ (viz níže podaný výklad).

Budiž opakovaně zdůrazněno, že věcné rozhodnutí o insolvenčním návrhu – jeho zamítnutí nebo rozhodnutí o úpadku dlužníka – přichází v úvahu jen za předpokladu, že je insolvenční návrh způsobilý projednání, tedy pokud je opatřen obsahovými náležitostmi vymezenými v § 103 odst. 1 a 2 IZ i předepsanými přílohami, jimiž je v případě insolvenčního věřitele zejména přihláška jeho pohledávky za dlužníkem dle § 105 IZ. K tomu viz judikáty zařazené v části >4.5.2.2 pod heslem "Zamítnutí insolvenčního návrhu jen pokud je právně perfektní".

Podle § 143 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

Důvody pro zamítnutí insolvenčního návrhu podaného věřitelem:

a) nebyla osvědčena věcná legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu (jeho aktivní legitimace) – navrhujícímu věřiteli se nepodařilo prokázat (doložit) dle § 105 IZ (ve znění účinném od 1.7.2017), že má vůči dlužníku splatnou pohledávku (§ 143 odst. 2 IZ);

- k tomu viz poznámku shora pod heslem "Zjišťování rozhodných skutečností" ohledně zvláštních požadavků na doložení pohledávky v případě, že insolvenční navrhovatel vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona a dlužníkem je právnická osoba, a dále viz vysvětlující judikaturu zařazenou níže pod "JUDIKÁTY B)";

- podle ust. § 105 odst. 3 IZ (zavedeného s účinností od 1.7.2017) platí, že věřitel neosvědčil, že má pohledávku za dlužníkem, pokud nesplnil povinnost předložit čestné prohlášení o svém skutečném majiteli podle § 177 odst. 2 až 4 IZ [viz část 5.2.1 ad C) PŘÍLOHY].

b) nebyl osvědčen úpadek dlužníka

• nebylo osvědčeno naplnění kumulativních znaků úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ, tedy to, že nejméně dva věřitelé (tj. více věřitelů) mají vůči dlužníku pohledávky splatné déle než 30 dnů [mnohost věřitelů dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ], a že dlužník tyto pohledávky není schopen plnit [platební neschopnost dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ], kdy ovšem (dle § 143 odst. 2 věty druhé IZ) za dalšího věřitele se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníkovi nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení;

to znamená, že

- buď nebyla osvědčena mnohost věřitelů,

- nebo bylo zjištěno, že dlužník jejich pohledávky objektivně je schopen plnit, či vyvrátil právní domněnku svojí platební neschopnosti nastolenou naplněním některé ze skutkových podstat stanovených v § 3 odst. 2 IZ (popř. dlužník- podnikatel, který vede účetnictví, podle § 3 odst. 3 IZ, prostřednictvím včas předloženého výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity, nastolil pozitivní právní domněnku svojí platební schopnosti - viz výklad v úvodní pasáži této části a též v části 2.1.5), anebo dlužník jednající v dobré víře osvědčil, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že platební neschopnost do 3 měsíců po splatnosti peněžitých závazků odvrátí (§ 143 odst. 3 IZ),

- k uvedenému viz vysvětlující judikaturu zařazenou níže pod "JUDIKÁTY C)",

• u dlužníka právnické osoby nebo fyzické osoby podnikatele nebylo osvědčeno naplnění kumulativních znaků úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 4 IZ, tedy že nejméně dva věřitelé (tj. více věřitelů) mají vůči dlužníku pohledávky (třebas nesplatné) a souhrn těchto závazků převyšuje reálnou hodnotu dlužníkova majetku; opět platí, že z hlediska mnohosti věřitelů se za dalšího věřitele nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníkovi nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení,

c)dlužníkem je právnická osoba a stát nebo vyšší samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil,

K zamítnutí insolvenčního návrhu přitom – jak již řečeno – musí dojít také v případě, že směřuje proti dlužníku, jenž je dle § 6 IZ vyloučen z působnosti IZ (část >4.5.1.3).

Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu i rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno "ve věci samé". Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu – jak plyne i z další připojené judikatury – musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona (§ 7 odst. 1 IZ) vždy řádně odůvodněno.

Toto rozhodnutí insolvenční soud doručí vyhláškou (zveřejněním v insolvenčním rejstříku podle § 71 odst. 1 a 2 IZ) a zvlášť dlužníkovi a insolvenčnímu navrhovateli, který (jedině) proti němu může podat odvolání (§ 145 IZ).

V řízení o odvolání proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu se podle § 146 odst. 2 IZnepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ohledně odůvodnění a doručení rozhodnutí o úpadku, jeho náležitostí a práva odvolání - viz výklad v části 4.5.3.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 27 INS 3617/2008, 1 VSPH 351/2009-A, 1 VSPH 307/2009-B, 1 VSPH 350/2009-B ze dne 25. 6. 2009 (citace z odůvodnění):

"Východiska, která jsou obsahově vtělena do úpravy § 133 IZ, lze shrnout tak, že bez jednání lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout buď za předpokladu, že dlužník se v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval.

Aby mohl soud uzavřít, že dlužník – který svou vůli nevyjádřil výslovně – návrhu neodporoval, musí být se zřetelem k uvedenému splněny dva předpoklady: dlužníku musí být insolvenční návrh s výzvou k vyjádření k němu doručen zvlášť a doklad o doručení musí jednoznačně prokazovat, že dlužník návrh obdržel, je mu znám jeho obsah a na své stanovisko k němu právě proto rezignoval."

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010, jež mimo jiné zdůrazňuje, že ustanovení § 133 odst. 1 IZ upravuje výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ustanovení věty první § 133 odst. 2 IZ, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ustanovení § 133 odst. 1 IZ neuvedenou výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 IZ.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-A, ze dne 21. 1. 2009 citované níže ad C).

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24. 3. 2010 (k němu viz vysvětlení shora pod heslem "Poznámka ke zkoumání aktivní legitimace věřitele – bez nařízení jednání"). Citace z odůvodnění:

"Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, tedy nároky na kvalitu navrhovatelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je – jak řečeno – toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. (...) ....lze v otázce doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele uzavřít následovně: Pokud navrhovatel předloží právně způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího zamítnout v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, anebo že rozsah dokazování, jejž by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu."

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010 uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A ze dne 14. 6. 2011 (k němu viz vysvětlení shora pod heslem "Poznámka ke zkoumání aktivní legitimace věřitele – bez nařízení jednání"). Citace z odůvodnění:

"Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v § 133 IZ. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. OSŘ) v případě "sporu o úpadek", tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Tato úprava navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou – ve vztahu ke konkursnímu řízení – v usnesení sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31. 1. 2006 (uveřejněném pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm ovšem Nejvyšší soud také dovodil, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat rovněž v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení. Důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové "dokazování při jednání" odporuje účelu konkursního řízení (viz bod VIII. stanoviska, jehož závěry se podle R 14/2011 v jím citované podobě prosadí - jako důvod k zamítnutí věřitelova návrhu - i v řízení insolvenčním).

Co do aktivní legitimace navrhujícího věřitele jsou podle přesvědčení odvolacího soudu uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jež vytyčily omezení procesního prostoru určeného ke zkoumání této otázky v konkursním řízení, použitelné i v poměrech insolvenčního řízení. Aplikovány by v něm měly být důsledně restriktivně tím spíše, že řada závažných dopadů do právní sféry dlužníka i třetích osob, jež se v konkursním řízení pojila až s prohlášením konkursu, je v insolvenčním řízení nastolena již s podáním insolvenčního návrhu (viz zejm. § 109 a § 111 IZ). Ze zřetele tu nelze pouštět ani výše zmíněné omezení odvolacího přezkumu ve vztahu k doložení navrhovatelovy věcné legitimace.

V souladu s tím formuloval odvolací soud závěr (vyjádřený např. ve zmíněném usnesení sen. zn. 1 VSPH 639/2009 ze dne 24. 3. 2010), podle nějž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne.

Svůj závěr, že zamítnout insolvenční návrh věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace lze v uvedených specifických případech (jedině tehdy) i bez nařízení jednání [a že pak věc i v odvolacím přezkumu podléhá režimu § 94 odst. 2 písm. c) IZ], pokládá odvolací soud z uvedených důvodů i nadále za správný, a to i ve světle dalších judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud v již zmíněném R 14/2011. V něm dovolací soud zdůraznil, že usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání, a že nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání.

V insolvenčním řízení – jak připomenul dovolací soud – není úkolem (povinností) insolvenčního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele – věřitele v právu skutečně existuje. Obecná potřeba jednání je dána v případě, že se při něm mají dokazovat (či v poměrech první fáze insolvenčního řízení osvědčovat) rozhodné sporné skutečnosti. Jestliže je navrhovatelova splatná pohledávka za dlužníkem v insolvenčním řízení sporná, a současně je zřejmé, že na podkladě navrhovatelem nabídnutých skutkových tvrzení a důkazů tato jeho pohledávka osvědčena být nemůže, anebo že k jejímu osvědčení – vzhledem k povaze tohoto nároku či relevantní obraně dlužníka – je zapotřebí dokazování vybočujícího z procesního rámce, jenž je zkoumání této otázky v insolvenčním řízení určen, jde vždy o situaci, kdy dokazování o sporné pohledávce navrhovatele v insolvenčním řízení vůbec neproběhne.

Právě taková situace zásadním způsobem nastoluje otázku, zda insolvenční soud, jenž došel k závěru, že navrhovatel zjevně nedisponuje důkazy způsobilými k osvědčení jeho sporné pohledávky za dlužníkem, anebo že k tomu potřebné dokazování náleží řízení nalézacímu, má přesto nařídit jednání.

Občanský soudní řád, jenž se užije přiměřeně i pro insolvenční řízení (§ 7 IZ), přikazuje soudu, aby jednání podle § 115 OSŘ nařídil ve sporném řízení teprve tehdy, jestliže výsledky přípravy jednání, lhostejno který z prostředků přípravy soud užije, umožňují jednoznačně nastolit jednak okruh právně významných tvrzení, jež mezi účastníky zůstala sporná, jednak seznam důkazů, které budou prováděny k prokázání jednotlivých sporných tvrzení. Jedinou výjimkou z této zásady představují jednoduché věci, kde by se příprava jednání, záležející byť ve výzvě žalovaného k vyjádření ve věci, jevila neúčelným úkonem [srov. věta poslední § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Jen v těchto jednoduchých věcech lze jednání nařídit, aniž by tu byla jistota o okruhu sporných skutečností a o důkazech, jež budou při jednání prováděny.

Posouzení, zda insolvenčnímu navrhovateli svědčí aktivní legitimace se zřetelem k námitkám dlužníka, je posouzení sporných skutečností. Přistoupit k nařízení jednání je insolvenční soud v takové situaci oprávněn jedině za dvou předpokladů; jednak musí být přesně určen okruh skutečností vztahujících se k posouzení navrhovatelovy aktivní legitimace, jež zůstaly po přípravě jednání mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem sporné, jednak musí být splněn předpoklad, že dokazování o nich je v insolvenčním řízení možné. Předpoklad posléze vyslovený splněn není, jestliže insolvenční soud na základě výsledku přípravy jednání může uzavřít, že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení. Totéž platí i v případě, že navrhovatel vůbec nenabídl důkazy, na jejichž podkladě by sporné skutečnosti rozhodné pro zjištění jeho pohledávky za dlužníkem mohly být zjištěny.

Institut jednání podle § 115 OSŘ nesmí být devalvován; jestliže insolvenční soud může přijmout spolehlivý závěr, že věcně opodstatněné dokazování k prokázání navrhovatelovy aktivní legitimace (jeho splatné pohledávky za dlužníkem) náleží nalézacímu řízení, nebo že zjevně absentuje důkazní materiál potřebný k takovému průkazu, pak by nařízení jednání bylo jen soudním rokem, při kterém by soud dal účastníkům najevo, že dokazování provádět nebude. Právě takový postup soudu by byl devalvací institutu jednání, jenž slouží ve sporném řízení pouze k provádění důkazů."

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A, ze dne 24. 3. 2010 citované výše ad A).

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 43 INS 3064/2008, 1 VSPH 256/2008-A, ze dne 16. 1. 2009 (citace z odůvodnění):

"Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je i to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby navrhovatel doložil, že proti dlužníkovi má splatnou pohledávku (§ 105 IZ), tj. aby připojil ke svému návrhu veškeré listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) ve smyslu § 97 odst. 3 IZ, a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku podle § 3 IZ. Pokud se navrhovateli nepodaří prokázat oprávnění k podání návrhu (jinými slovy, nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Ohledně způsobu doložení pohledávky insolvenčního věřitele a rozsahu dokazování před insolvenčním soudem pokládá odvolací soud za potřebné poukázat na závěry vyjádřené pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které – byť se vztahují k řízení vedenému dle zákona o konkursu a vyrovnání – se vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i v řízení insolvenčním. Podle předmětné pasáže tohoto stanoviska povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku) nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoliv) zamítne…