dnes je 29.3.2024

Input:

17.8.3.1 Zamítnutí návrhu

26.3.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

17.8.3.1
Zamítnutí návrhu

Mgr. Ivana Mlejnková

Důvody zamítnutí návrhu

Pokud nebude návrh na povolení oddlužení odmítnut (část 9.2.1, 9.2.2) nebo nebude-li účinně vzat zpět (část 9.2.3), insolvenční soud se bude zabývat zkoumáním, zda je oddlužení je přípustné podle § 395 IZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014 – viz novela IZ provedená zákonem č. 294/2013 Sb.), tj. zda dlužník splňuje esenciální podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) a b) a zda tu není dán ani důvod pro zamítnutí návrhu podle § 395 odst. 2 IZspočívající v nepřijatelném chování dlužníka v průběhu insolvenčního řízení.

Insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne

1) podle § 395 odst. 1 IZ, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že

a) je jím sledován nepoctivý záměr,

b) hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí [viz § 392 odst. 1 písm. c) IZ a část 9.2.2 ad C)] ,

nebo

2) podle § 395 odst. 2 IZ, pokud dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v daném insolvenčním řízení (procesních povinností stanovených insolvenčním zákonem nebo insolvenčním soudem).

Úprava důvodů zamítnutí návrhu odstraněná od 1. 1. 2014

S účinností od 1. 1. 2014 byla vypuštěna

  • úprava dosavadního § 395 odst. 2 písm. a) IZ, podle které důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení byla i skutečnost, že návrh byl podán znovu osobou, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto (k tomuto dřívějšímu důvodu zamítnutí návrhu se vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 32 INS 293/2008, 2 9 NSČR 2/2008-A ze dne 28. 1. 2010 – judikát připojen níže ad D);

  • jako nadbytečná úprava dosavadního § 395 odst. 3 IZ, jež stanovila demonstrativním výčtem možné domněnky (případy), za nichž lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ; tyto domněnky byly příkladmo vymezeny situací, kdy

a) ohledně dlužníka (jeho zákonného zástupce, statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční nebo jiné (konkursní) řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku na výsledku takového řízení, nebo

b) před zahájením insolvenčního řízení proběhlo podle výpisu z rejstříku trestů trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, s tím, že tato domněnka nepoctivého záměru se ale – podle znění účinného od 1. 11. 2012 neuplatnila, jestliže na základě dlužníkem prokázaných skutečností bylo možno usuzovat na to, že se o nepoctivý záměr nejedná.

Výklad ohledně

  • nepoctivého záměru dlužníka (v zásadě použitelný i po odstranění shora uvedené úpravy jeho možných právních domněnek) poskytují níže připojené judikáty a vysvětlivky ad A),

  • podmínky 30% uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení poskytují níže připojené judikáty a vysvětlivky ad B),

  • nedbalého plnění povinností dlužníka v insolvenčním řízení poskytuje níže připojený judikát ad C).

Společné oddlužení manželů

Specifika společného oddlužení manželů jsou zvlášť vyložena v části >9.2.2.1.

A) PODMÍNKA POCTIVÉHO ZÁMĚRU

K důvodu nepřípustnosti oddlužení spočívajícím podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ v tom, že vzhledem ke všem okolnostem lze usuzovat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, jakož i k dřívějším zákonným domněnkám nepoctivého záměru, se vyslovuje níže uvedená judikatura.

Vysvětlující judikáty

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 26 INS 5983/2009, 1 VSPH 744/2009-A ze dne 22. 1. 2010 pro potřeby zkoumání podmínky poctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení formuluje obecná východiska spočívající v podstatě a účel tohoto způsobu řešení úpadku či hrozícího úpadku (citace z odůvodnění):

"Řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout ,druhou šanciʻ především fyzické osobě – nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy – z výše uvedených důvodů – vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr."

Dále judikát zdůrazňuje, že insolvenční soud při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy musí zvážit všechny významné okolnosti věci, přičemž s ohledem na výše uvedené dovozuje závěr, který lze (zjednodušeně řečeno) formulovat následovně: "dlužnická historie" osoby dožadující se oddlužení je právně významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen pokud je zřejmé, že dlužník se zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti, nikoli ve snaze umořit jimi předchozí dluhy (k tomuto účelu je neužil), ale čerpal další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu, o vypořádání svých dluhů se řádně (s využitím všech svým možností) nesnažil. Pak lze uzavřít, že se dlužník k řešení své majetkové situace nestavěl poctivým způsobem, a právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.

K tomu viz dále usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28. 7. 2011, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

V usnesení č. j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněném pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl (citace z odůvodnění):

"Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 IZ se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 IZ) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení."

2) K otázce, kdy postupné zadlužování dlužníka nelze akceptovat a je třeba dovodit nepoctivý záměr sledovaný návrhem na oddlužení, se vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSCB 27 INS 5016/2010, 3 VSPH 729/2010-A ze dne 2. 2. 2011 (citace z odůvodnění):

"Postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. V dané věci však dlužnice – jak sama potvrdila nejen při slyšení soudu prvního stupně, ale též v odvolání – čerpala finanční prostředky účelově pro svou dceru a nikoliv pro vypořádání svých dluhů. Je tedy zřejmé, že se dlužnice ke své vlastní majetkové situaci nestavěla poctivým způsobem."

K téže problematice rozvíjí výklad usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 39 INS 1186/2010, 1 VSPH 185/2008-B ze dne 18. 3. 2010 (citace z odůvodnění):

"Pokud jde o posouzení podmínek umožňujících povolení oddlužení, je třeba nejen zohlednit, z jakého důvodu si dlužník opakovaně půjčoval a zda automobily pořízené tímto způsobem skutečně potřeboval (odvolací soud se v zásadě ztotožňuje se soudem insolvenčním v tom, že uvedené dlužníkovo konání vykazuje výrazné prvky nezodpovědného přístupu), ale i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem opakovaných úvěrů dlužníků uzavřených za účelem pořízení movité věci by mělo být nepovolení oddlužení, stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve výrazně vyšší než minimální hranici 30 % hodnoty pohledávky. Z tohoto hlediska se proto názor, že dlužník není způsobilý podstoupit proces oddlužení, jeví předčasným. Ačkoli lze tedy souhlasit s náhledem insolvenčního soudu prvního stupně na to dlužníkovo jednání, jež vedlo ke vzniku závazků, jimž není v současnosti schopen dostát, je třeba brát v potaz také účelnost způsobu řešení úpadku ve vztahu k věřitelům dlužníka. Mohli-li by tito věřitelé dosáhnout vyššího uspokojení v rámci oddlužení než v konkursu, pak by bylo namístě tuto skutečnost při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka rovněž zohlednit, a to i při vědomí toho, že pokud by případně vlastní proces oddlužení po jeho schválení posléze neprobíhal zákonem předvídaným způsobem, bude možno rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 418 IZ)."

3) K nepoctivosti záměru dlužníka, který se před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení bezplatně zbavil svého nejhodnotnějšího majetku, viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 88/2013 ze dne 30. 1. 2014, uveřejněné pod č. 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ].

K tomu citujeme z odůvodnění:

"Insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§ 389, § 395 insolvenčního zákona), prosadí oddlužení bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. § 148 odst. 3 a § 149 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Z ustanovení § 402 odst. 3 insolvenčního zákona pak vyplývá, že v rukou věřitelů je až rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn. To, zda dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, není podstatné (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013).

Je tedy zřejmé, že může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem.

V takto ustaveném rámci Nejvyšší soud uvádí, že na základě skutkových reálií této věci je nepochybné, že dlužnice svým jednáním věřitelům možnost volby způsobu oddlužení (která by reálně existovala, kdyby dlužnice neuzavřela sporné darovací smlouvy) fakticky odepřela.

Je tomu tak proto, že dlužnice v době bezprostředně předcházející podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy (podle nezpochybněných závěrů odvolacího soudu) již byla v úpadku pro platební neschopnost, avšak ještě disponovala nemovitým majetkem (bytovou jednotkou a spoluvlastnickým podílem k rekreační chatě) v hodnotě převyšující výši jejích závazků, tento majetek bezplatně převedla na svou dceru (čímž se zbavila veškerého svého hodnotnějšího majetku). Za tohoto stavu věřitelé v probíhajícím insolvenčním řízení prakticky nemají na výběr, pro který ze způsobů oddlužení se rozhodnout. Zpeněžením zbylého majetku dlužnice by nebyl dosažen výtěžek zpeněžení v rozsahu vyžadovaném ustanovením § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Zbývá tak jen plnění splátkového kalendáře, které by však trvalo pět let a v němž by věřitelé pravděpodobně nedosáhli plného uspokojení svých pohledávek (předpoklad uspokojení věřitelů při této formě oddlužení činil 86 %). Tvrzení dovolatelky, že i v případě tohoto způsobu oddlužení ,není nikterak vyloučenoʻ plné uspokojení věřitelů (a to i v době kratší než pět let), není ničím podloženo. (...) Není nutné, aby jednání, z něhož soud dovozuje, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, bylo zároveň neúčinným právním úkonem ve smyslu § 235 IZ. (...) K řečenému lze doplnit, že přestože dlužnici muselo být nejpozději z rozhodnutí insolvenčního soudu zřejmé, že z jejího jednání je dovozována nepoctivost jejích úmyslů, nepostarala se o to, aby byl ušlý majetek navrácen do majetkové podstaty (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 4389/2011, 2 VSPH 509/2011-A ze dne 4. 7. 2011 (citace z odůvodnění):

"V daném případě bylo úkolem odvolacího soudu přezkoumat správnost závěru insolvenčního soudu, dle něhož sledoval dlužník návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Z posledně citovaného ustanovení totiž plyne, že pokud se dlužník nepostavil k řešení své majetkové situace poctivým způsobem, právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze. (...)

Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, a to proto, že v době kratší než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedl podstatnou část svého majetku na třetí osobu. Na tom nic nemění ani ta část odvolací argumentace, dle níž tak činil proto, aby zapravil závazek dlužnice, který vůči této osobě měla. Závěr o nepoctivém záměru dlužníka přitom sdílí i insolvenční správce, který ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 13. 5. 2011 (č. l. B-2) označil Dohodu za neúčinný právní úkon s tím, že dle vyjádření realitní kanceláře činila cena převedených práv k bytové jednotce 500.000 Kč. Obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zvýhodňovat jednoho z věřitelů na úkor ostatních, považuje odvolací soud za účelovou v situaci, kdy podstatnou část svého majetku použil na zapravení závazku dlužnice výhradně vůči jednomu z věřitelů, jehož existenci navíc, jak správně uzavřel soud prvního stupně, dlužnice ani nedoložila. Z obsahu spisu je přitom zjevné, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že k uzavření Dohody došlo těsně před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy dlužník již byl v úpadku."

K obdobné situaci viz také usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 57 INS 1836/2012, 3 VSPH 522/2012-B ze dne 29. 6. 2012 (citace z odůvodnění):

"Odvolací soud po posouzení věci shledal správným závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení dlužnice dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, neboť vzhledem k okolnostem věci převod bytu dlužnice na její vnučku uskutečněný měsíc před tím, než dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na řešení jejího úpadku oddlužením, představuje takové jednání dlužnice, které jinak, než jako nepoctivé hodnotit nelze. Z vyjádření dlužnice na schůzi věřitelů i z jejích vysvětlení podaných v odvolání je zcela zřejmé, že shora uvedenou kupní smlouvu uzavřela jen tzv. naoko, když bylo od počátku dohodnuto, že kupující – její vnučka – sjednanou kupní cenu převáděného bytu nezaplatí. V kupní smlouvě dlužnice dokonce lživě potvrdila, že při jejím podpisu obdržela od kupující 300 tis. Kč v hotovosti, ačkoli se tak – dle jejích vyjádření v insolvenčním řízení – nestalo, když provedení platby kupní ceny strany od počátku vůbec v úmyslu neměly. Za této situace lze předmětnou kupní smlouvu (úplatný převod majetku) kvalifikovat jako zastřený právní úkon ve smyslu § 41a ObčZ nebo-li simulovaný právní úkon učiněný jen naoko, když jím má být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (zde bezúplatný převod majetku – darování), který ve skutečnosti měly strany na mysli. Pak je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný a platným je zastřený úkon, jestliže splňuje zákonné náležitosti.

Z uvedeného je zřejmé, že dlužnice – jak správně dovolil soud prvního stupně – ve skutečnosti těsně před tím, než zahájila své insolvenční řízení, v době kdy se již nacházela v úpadku, učinila úkon směřující k tomu, aby se – ve prospěch své rodinné příslušnice – zbavila jediného svého hodnotného majetku, a to bezplatně. K pochopení toho, že převod majetku na třetí osobu bez jakéhokoli finančního ekvivalentu je ve skutečnosti darováním, a že takový úkon vede ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, přitom zjevně není třeba žádných zvláštních právních znalostí. To znamená, že dlužnice si takovýchto nepřípustných důsledků svého jednání musela být vědoma, a že s nimi byla srozuměna. Proto nemůže být dlužnici žádnou omluvou, že se – jak uvedla v odvolání – řídila v této věci pokyny neznámých třetích osob, na které se při řešení své úpadkové situace obrátila. Takto pak dlužnice poté, co se zbavila nejpodstatnější části svého majetku (nemovitosti zatížené zástavou, jejíž hodnota ovšem podle všeho převyšuje přihlášenou zajištěnou pohledávku a mohla by tedy zřejmě sloužit i k uspokojení nezajištěných věřitelů), a co tak učinila bez toho, že by za tento majetek inkasovala (hodlala inkasovat) jakékoli protiplnění, které by sloužilo jako zdroj uspokojení jejích věřitelů, navrhla řešit svůj úpadek oddlužením, k němuž nabízela jen zdroje pozůstávající po onom bezplatném převodu bytu, tj. fakticky jen své budoucí příjmy použitelné k uspokojení věřitelů při splátkovém kalendáři. O nepoctivosti takového jednání, jež vylučuje využít k řešení úpadku dobrodiní oddlužení, nemůže být pochyb.

Nepoctivý přístup dlužnice k vyrovnání jejích závazků vůči věřitelům dokládá konečně i skutečnost, že v seznamu závazků, který přiložila ke svému insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení, neuvedla věřitele ACM s pohledávkou zajištěnou zástavním právem k převedenému bytu, ačkoli převodem bytu dlužničin závazek vůči tomuto věřiteli vyplývající z úvěrové smlouvy nezanikl ani nepřešel (nemohl přejít) na kupujícího, a ACM také danou pohledávku do insolvenčního řízení dlužnice přihlásila."

Podle závěrů usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010 ze dne 17. 5. 2010 na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké.

4) Podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010 ze dne 24. 6. 2010 může nepoctivému záměru nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasnil důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba.

Dále viz např. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 81 INS 18419/2012, 1 VSPH 1377/2012-B ze dne 16. 10. 2012, podle nichž má být dlužníku dána možnost, aby odstranil věcné břemeno bezúplatného užívání nemovitosti třetí osobou, jímž před podáním insolvenčního návrhu tuto nemovitost náležející do majetkové podstaty zatížil, a aby tím své důsledky svého závadného jednání, z něhož lze dovozovat jeho nepoctivý záměr, účinně napravil. K tomu citujeme:

"Odvolací soud se v zásadě ztotožňuje s úvahou soudu I. stupně, jenž na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ usoudil v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (30. 7. 2012) uzavřel (9. 7. 2012) smlouvu o věcném břemeni ve prospěch své dcery spočívajícím v bezúplatném doživotním užívání své bytové jednotky.

Dle mínění odvolacího soudu však závěr insolvenčního soudu o nepřípustnosti oddlužení mohl být v dané věci předčasný a pro dlužníka překvapivý za situace, kdy dlužníkovi nebylo předestřeno, že předpoklady pro povolení oddlužení nesplňuje a že v tom případě nelze řešit jeho úpadek jinak než konkursem. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je totiž zřejmé, že soud I. stupně měl k dispozici všechny informace ohledně bytové jednotky, z nichž vycházel při svých závěrech o nepoctivém úmyslu dlužníka (A-2, A-7), již v době, kdy dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000 Kč (A-8), kterou odůvodnil předpokladem, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, a kterou za dlužníka uhradila jeho dcera (A-10). Pokud soud I. stupně následně změnil svůj náhled na přípustnost oddlužení, měl dlužníka o těchto možných důsledcích poučit a vysvětlit mu, za jakých podmínek by mohl naplnit předpoklady stanovené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, např. tím, že by věcné břemeno zatěžující jeho bytovou jednotku bylo odstraněno. Pokud dlužník domáhající se oddlužení o řešení své situace formou konkursu vzhledem k okolnostem případu neměl důvod uvažovat, mohlo být (a také bylo) rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu pro něj překvapivé a za takového stavu věci se jeví jako porušení dlužníkových procesních práv nedat mu možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení odvrátit."

5) K nepoctivému záměru dlužníka, který v sezamu majetku úmyslně zatajil podstatnou část svého majetku (přičemž je nevýznamné, zda si snad seznam nechal sestavit nekvalifikovanou osobou), viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2013 ze dne 17. 6. 2015, uveřejněné pod č. 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení [§ 395 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona]. Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ].

V tom, že si dlužník případně nechal před zahájením insolvenčního řízení poskytovat (za úplatu) neúplné, nepřesné nebo nesprávné rady o povinnostech, které v oddlužení (a obecně v insolvenčním řízení) má, od osoby (nebo osob), která jej v insolvenčním řízení v žádné jeho fázi (byť jen pro účely sepisu a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) nezastupovala, nelze spatřovat okolnost, jež by mohla zvrátit závěr, že povinnost předložit seznam majetku splnil dlužník v insolvenčním řízení nedbale [závěr, že dlužník nezavinil neúplnost seznamu majetku co do neuvedení podstatné části svého majetku (nemovitosti), odtud neplyne].

6) K úvaze o nepoctivém záměru založeném na odlišnosti počtu věřitelů a rozsahu jejich pohledávek uvedených dlužníkem v seznamu závazků oproti stavu podle podaných přihlášek viz např. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 14971/2011, 3 VSPH 723/2012-B ze dne 26. 7. 2012 (citace z odůvodnění):

"Závěr o nepoctivém záměru dlužnice, zakládajícím nepřípustnost oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, dovozoval soud prvního stupně z rozdílu rozsahu nezajištěných věřitelů a výše jejich pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení oproti těm, které uvedla v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení. V tom směru soud bez dalšího považoval za rozhodný počet přihlášených věřitelů a výši jejich pohledávek. Přitom však nejenže nesprávně vycházel i z přihlášených pohledávek, které již nebylo možno brát v úvahu (protože přestaly být předmětem insolvenčního řízení), ale při svých úvahách nepovažoval (ve smyslu § 104 odst. 3 IZ) ani za podstatné, zda u přihlášených pohledávek, které dlužnice neuvedla v seznamu závazků, jde o nesporné pohledávky, o jejichž existenci dlužnice věděla (musela vědět), nebo zda jsou to sporné pohledávky, o nichž jí bylo známo, že jsou vůči ní uplatňovány, a proto je měla v seznamu (se svým odmítavým stanoviskem) uvést. Je zcela zřejmé, že závěr o dlužníkově úmyslném neuvedení některých jeho závazků, tedy o jejich zamlčení vedeném snahou vytvořit klamný dojem proveditelnosti oddlužení, nemůže být založen – bez zkoumání ostatních okolností věci – toliko na zjištění, že do insolvenčního řízení bylo přihlášeno více věřitelů a s větším rozsahem pohledávek, než jak dlužník uvedl v seznamu závazků. Soud prvního stupně však při svém závěru o nepoctivém záměru dlužnice žádné jiné okolnosti v úvahu nebral, ani je nezkoumal. Proto také žádných dalších vysvětlení – ve smyslu výše uvedeného – po dlužnici nepožadoval a nikterak ji k nim nevedl; v protokolu o schůzi věřitelů pouze zaznamenal její sdělení, že při sepisování návrhu na zahájení insolvenčního řízení neměla ohledně svých věřitelů a jejich pohledávek dostatečné podklady.

Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti zpochybňující poctivost záměru dlužnice soud prvního stupně dosud řádně nezkoumal a věc s ní odpovídajícím způsobem neprojednal. Proto odvolací soud pokládá závěr o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ za předčasný a pro dlužnici překvapivý.

V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout, že v případě zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a rozhodnutí o řešení úpadku dlužnice konkursem by byly vyhlídky uspokojení jejích věřitelů zcela minimální, či spíše vůbec žádné. Jelikož dlužnice nevlastní prakticky žádný majetek, jenž by mohl být konkursem reálně postižen, lze předpokládat, že v rámci nepatrného konkursu by jeho dosažené výnosy určené pro uspokojení nezajištěných věřitelů pocházely v zásadě jen z postižitelných částí příjmů dlužnice v inkriminovaném období (§ 207 odst. 2 IZ), tedy z její výše uvedené mzdy. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by se ovšem tyto příjmy zvýšily o plnění (důchod) od Dušana Slavíka ve výši 2.000 Kč měsíčně. Za této situace tudíž zjevně nelze očekávat, že by se v rámci nepatrného konkursu dostalo věřitelům dlužnice vyššího uspokojení, než jaké lze očekávat v rámci oddlužení splátkovým kalendářem, které je možno považovat za reálně uskutečnitelné. Lze dokonce předpokládat, že by v konkursu jeho dosažené výnosy nepostačily ani k úplnému zapravení nároků insolvenčního správce a dalších nákladů insolvenčního řízení, takže k uspokojení věřitelů by nejspíše vůbec nedošlo. V tom směru nelze pouštět ze zřetele ani zásadu, že insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) IZ]."

Ke stejnému tématu se vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPA 59 INS 11482/2015, 2 VSPH 896/2016-B ze dne 27. 5. 2016 (citace z odůvodnění).

"Obstát nemůže ani úsudek soudu prvního stupně o nepoctivém záměru dlužnice, který založil jednak na výtce, že dlužnice v podaných návrzích – seznamu závazků – "zatajila" značnou část svých (zejména nezajištěných) závazků, když se do insolvenčního řízení přihlásilo více věřitelů a s větším rozsahem pohledávek, než dlužnice uvedla, a dále na tom, že v návrhu na povolení oddlužení "zkreslila" údaje o svých příjmech vyplývající z jejích připojených přiznání k dani z příjmů.

Nepoctivý záměr dlužníka předpokládá dlužníkovo vědomé (záměrné) jednání, jímž se před navržením oddlužení (popř. během řízení o něm) zachoval způsobem směřujícím k poškozování jeho věřitelů, popř. v insolvenčním řízení zatajoval rozhodné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů ve snaze zmenšit vyhlídky věřitelů na jejich uspokojení v oddlužení. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je přitom – jak již řečeno – vždy závislý na posouzení všech konkrétních okolností, jež vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Stěží však lze dlužníkův nepoctivý záměr dovozovat (bez dalšího) jen z toho, se v insolvenčním řízení posléze ukázaly být neúplnými údaje o stavu jeho věřitelů nebo výši jejich pohledávek, které uvedl v podaných návrzích (v seznamu závazků). Dlužník totiž nemůže rozumně počítat s tím, že by zatajením některých svých věřitelů (či skutečné výše jejich pohledávek) – jde-li o tuzemské věřitele - mohl výsledek řízení zmanipulovat tak, aby schválení oddlužení dosáhl, neboť tímto způsobem nemůže zabránit tomu, aby se do řízení všichni jeho věřitelé (s plnou výší svých pohledávek) přihlásili a aby pak soud podle toho – se zřetelem k výsledku přezkumu přihlášených pohledávek – podmínky schválení oddlužení [dostatečnost dlužníkovy nabídky pro předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ] posoudil. Ani ti tuzemští věřitelé, které dlužník v návrhu (seznamu) uvedl, nejsou o zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku se stanovením konečné přihlašovací lhůty [§ 136 odst. 2 písm. d) a odst. 3 IZ] zvlášť zpraveni, tedy jinak než doručením usnesení jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku (tj. vyhláškou dle § 71 odst. 1 IZ). Příležitost tuzemských věřitelů k přihlášení jejich pohledávek za dlužníkem je tedy zásadně stejná bez ohledu na to, zda je dlužník soudu uvedl, či nikoli.

Poznatek o tom, že dlužník v seznamu závazků, který je povinnou přílohou jeho insolvenčního návrhu [§ 104 odst. 1 písm. b) IZ] i návrhu na povolení oddlužení [§ 392 odst. 1 písm. a) IZ], neuvedl všechny své věřitele, jejichž existence posléze v insolvenčním řízení vyšla najevo, ale samozřejmě může být důvodem k závěru o lehkomyslném nebo nedbalém přístupu dlužníka k plnění jeho povinností v insolvenčním řízení ve smyslu § 395 odst. 2 IZ. To však zpravidla jen v případě, že nejde o pochybení ojedinělé a že tedy v tom směru lze mít vůči dlužníku i nějaké další výtky, a ovšem také jen za předpokladu, že se předmětného pochybení dlužník vskutku dopustil, tj. že v seznamu závazků neuvedl jako své věřitele (jak mu předepisuje § 104 odst. 3 IZ) všechny osoby, o kterých mu v té době bylo známo, že vůči němu pohledávky mají nebo uplatňují (třebas by je neuznával, což by v seznamu vyjádřil jejich popřením s uvedením rozsahu a důvodu tohoto popření), a tuto neúplnost svého seznamu závazků – je-li podstatnějšího rozsahu – přijatelně nevysvětlil.

V daném případě ale soud prvního stupně po dlužnici žádná vysvětlení stran neúplnosti jejího seznamu závazků nežádal, a to ani na schůzi věřitelů svolané k projednání podmínek schválení oddlužení a jeho způsobu, přestože právě zde měl dlužnici (mimo jiné) předestřít všechny své výtky zpochybňující její poctivý záměr a náležitě je s ní projednat. To však soud neučinil a tyto výtky jí adresoval až v napadeném usnesení. Přitom dlužnici bez dalšího přičítal, že své závazky (věřitele) zatajila, tedy že je neuvedla úmyslně. Nikterak ovšem neozřejmil, jaký konkrétní (nepoctivý) záměr tím podle jeho úsudku dlužnice sledovala a z čeho dovozuje, že takový nekalý záměr vskutku chovala. Rozsah neúplnosti seznamu závazků dlužnice přitom soud nepoměřoval těmi jejími závazky, které bylo možno po uskutečněném přezkumném jednání považovat za její závazky, jejichž existence vyšla v insolvenčním řízení najevo, nýbrž za rozhodné opět - nesprávně – bral všechny včas přihlášené věřitele (pohledávky)."

Dále viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 35 INS 20720/2017, 2 VSPH 897/2018-B-15 ze dne 26.7.2018 o tom, že pokud po pravomocném rozhodnutí o úpadku dlužníka byla v insolvenčním řízení zjištěna přihlášená pohledávka dalšího věřitele, nelze následně její existenci v poměrech tohoto řízení jakkoli zpochybňovat - úvahami o jejím vykonstruování za účelem zdánlivé mnohosti věřitelů dlužníka a o absenci podmínek rozhodnutí o úpadku - a odtud pak dovozovat nepřípustnost dlužníkova oddlužení pro nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ (citace z odůvodnění).

" .... Všechny přihlášené pohledávky P1 a P2 byly v insolvenčním řízení po jejich zákonem předepsaném přezkoumání ve smyslu § 201 odst. 1 IZ zcela zjištěny. Takovým výsledkem přezkoumání – zjištěním přihlášené pohledávky - je insolvenční soud vždy vázán (stejně jako insolvenční správce a účastníci řízení) s tím, že zjištěná pohledávka, jestliže v mezidobí jinak nezanikla, je v insolvenčním řízení (dle svého zjištěného pořadí) zásadně způsobilá uspokojení v rámci zvoleného způsobu řešení dlužníkova úpadku. O tom soudní judikatura nikdy nepochybovala (srov. závěry, vyslovené již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněném pod č. 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. MSPH 99 INS 8008/2009, 1 VSPH 313/2012-B-84). Jestliže zjištěná pohledávka, kterou dlužník nepopřel, nebyla zcela uspokojena v insolvenčním řízení ukončeném zrušením konkursu, pak neuspokojený zbytek této pohledávky může její věřitel vymáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí na základě upraveného seznamu přihlášených pohledávek, který tak slouží jako exekuční titul. Stejně je tomu i v případě, že v insolvenční řízení zahájeném věřitelem byl odklizen dlužníkův návrh na povolení oddlužení, či oddlužení nebylo schváleno anebo došlo ke zrušení schváleného oddlužení a namísto prohlášení konkursu bylo dlužníkovo insolvenční řízení zastaveno (§ 396 odst. 3, § 405 odst. 4, § 418 odst. 6 IZ).

Proto za situace, kdy přihlášená pohledávka P1 Aleny R. z titulu půjčky ve výši 10 000 Kč byla co do její pravosti a výše v insolvenčním řízení zjištěna, nebyl soud prvního stupně oprávněn k tomu, aby jakkoli zpochybňoval její pravost (existenci) a aby svůj – nemístný – úsudek o nedůvodnosti dané pohledávky projevil při svém dalším rozhodování v řízení, jak to soud - v rámci zkoumání podmínek přípustnosti oddlužení z hlediska poctivosti záměru dlužníka - učinil v napadeném usnesení závěrem o tom, že pohledávku P1 dlužník spolu se svojí matkou A. R. účelově (podvodně) vykonstruoval, aby tím vytvořil zdání dalšího svého věřitele a docílil tak pro sebe rozhodnutí o úpadku, bez kterého by nemohl do procesu oddlužení vstoupit. Tímto závěrem soud fakticky – ovšem prostřednictvím rozhodnutí o neschválení oddlužení pro dlužníkův nepoctivý záměr - vyjádřil svůj dodatečný úsudek, že ve skutečnosti nebyly dány podmínky pro rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka, které bylo z hlediska existence dlužníkových splatných závazků vůči vícerým věřitelům ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ založeno na jeho tvrzení o tom, že takové závazky (jež není schopen hradit) má nejen vůči Sberbank CZ, a. s., ale také vůči svojí matce A. R. z titulu oné půjčky 10 000 Kč z listopadu 2015. Rozhodnutí o úpadku dlužníka však bylo vydáno a je pravomocné, takže nelze následně (poté, co již bylo rozhodnuto také o způsobu řešení úpadku oddlužením - viz § 158 IZ) zpochybňovat – revidovat – podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí, natož zpochybněním existence pohledávky dalšího dlužníkova věřitele, která byla do jeho insolvenčního řízení přihlášena a byla v něm také zjištěna, v důsledku čehož jakékoli nové posuzování pravosti této pohledávky (jak již řečeno) je v poměrech insolvenčního řízení vyloučeno a tedy se nemůže nijak projevit ani v rámci úvah o přípustnosti dlužníkova oddlužení z hlediska § 395 odst. 1 písm. a) IZ.

7) K úvaze o nepoctivém jednání dlužníka založené na jeho chování v průběhu insolvenčního řízení viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 13383/2012, 1 VSPH 1775/2012-B ze dne 8. 1. 2013, které lze shrnout následovně:

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat též v situaci, kdy se dlužník po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dostatečně nesnaží maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost nebo kdy si dlužník bere bezdůvodně (tj. jen pro svoji potřebu) neplacené volno anebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má prozatím ničím neomezené dispoziční oprávnění [§ 229 odst. 3 písm. d) IZ], používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě svých splatných závazků a jejich zapravení bez vážného důvodu lehkovážně ponechává až na dobu po schválení oddlužení.

Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení.

Poctivý a zodpovědný dlužník po zjištění svého úpadku a povolení oddlužení použije svoji mzdu např. zčásti na zapravení svých dříve splatných dluhů nebo si vytváří rezervu (úspory) pro případ, že by přišel o možnost výdělku a po jistou dobu by nebyl s to plnit splátkový kalendář.

8) Dále poukazujeme i na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 12804/2012, 3 VSPH 848/2012-B ze dne 27. 8. 2012 [citovaného v části 9.2.2 ad B)], podle nichž nelze bez dalšího dlužníkovi přičítat nepoctivý záměr, pokud prozatím – při absenci jeho výdělku nebo jiných postižitelných příjmů – stojí jeho (dostatečná) nabídka pro oddlužení splátkovým kalendářem jen na finanční pomoci třetí osoby, kterou si s ní pro ten účel sjednal, ledaže je zcela zjevné, že dlužník sám – ač mu v tom nic nebrání – o přiměřenou výdělečnou činnost (a tedy o zvýšení ekonomické nabídky pro věřitele) nijak neusiluje.

9) Význam (důsledky) zjištění o pravomocném odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy jakožto zákonné domněnky nepoctivého záměru dlužníka – v režimu úpravy platné do 31. 12. 2013, kdy uvedená okolnost zakládala vyvratitelnou domněnku nepoctivého záměru podle tehdejšího § 395 odst. 3 písm. b) IZ (od 1. 1. 2014 zrušeného, viz výklad v úvodu této části) – řešily následující judikáty, jejichž závěry jsou v zásadě i nadále použitelné:

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009, ze dne 6. 2. 2009 (citace z odůvodnění):

"Insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje stanovením domněnky nepoctivého záměru podle ustanovení § 395 odst. 3 písm. b). Domněnkou zákon úsudku soudu jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, z kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoliv ho

Nahrávám...
Nahrávám...