16.8.7 Zrušení schváleného oddlužení

16.8.7

Zrušení schváleného oddlužení

Mgr. Ivana Mlejnková

Do doby, než insolvenční soud rozhodne, že splnění oddlužení bere na vědomí podle § 413 IZ (část 9.6), může schválené oddlužení podle § 418 odst. 1 IZ zrušit:

1) na návrh dlužníka (vždy),

2) na návrh věřitele nebo i bez návrhu (poslední věta § 418 odst. 4 IZ, do 31. 12. 2013 šlo o odstavec 3), jestliže:

a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (k tomu viz zejm. část 9.5.1.2.1 a níže podaný výklad s judikaturou pod č. 3), nebo

b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, tj. pokud se stane zjevným, že v rámci splátkového kalendáře nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ [k tomu viz část 9.3.1 ad B), a dále níže podaný výklad s judikaturou pod č. 1 a pod č. 3], nebo

c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti – byl-li k vymožení tohoto závazku vůči dlužníkovi nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce, má se za to, že dlužník jeho vznik zavinil – § 418 odst. 2 IZ (k tomu viz níže podaný výklad s judikaturou pod č. 2), nebo

d) vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ [viz část 9.3.1 ad A) a tam uvedená judikatura]

– tento důvod zrušení schváleného oddlužení je s účinností od 1. 1. 2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) prostřednictvím § 418 odst. 3 IZ zakotven výslovně, nicméně nejde o nic jiného, než o zřetelné pojmenování tohoto dalšího důvodu zrušení schváleného oddlužení, který dosavadní judikatura konstantně dovozovala – k tomu viz níže podaný výklad s judikaturou pod č. 1;

zákon sice v § 418 IZ [jak výslovně činí ohledně případů ad a) až c) shora] nestanoví, že také pro dodatečné zjištění nepoctivého záměru dlužníka lze schválené oddlužení zrušit i bez návrhu, nicméně podává se to vzhledem k povaze věci a tomu odpovídající dikci § 418 odst. 3 IZ, podle níž má jít o situaci, kdy po schválení oddlužení "vyšly najevo" okolnosti svědčící o nepoctivém záměru (z téhož vycházela i předchozí soudní judikatura).

Z uvedeného se podává, že důvod zrušení schváleného oddlužení ad b) shora se uplatní jen v případě oddlužení ve formě splátkového kalendáře, a důvod zrušení ad a) také vesměs v tomto případě, zatímco důvody ad c) a d) mohou vést ke zrušení při obou způsobech schváleného oddlužení.

Podle § 418 odst. 1 IZ insolvenční soud současně se zrušením schváleného oddlužení rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem, tj. na majetek dlužníka prohlásí konkurs.

Rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení a o řešení dlužníkova úpadku konkursem vydá insolvenční soud po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl (tj. pokud insolvenční soud nerozhodoval ex offo, ale na základě věřitelova návrhu). Dovozujeme, že rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení navrženého samotným dlužníkem lze vydat bez předchozího jednání.

Specifika věci při společném oddlužení manželů jsou vyložena v závěru této části.

Nutno zdůraznit, že v případech, kdy lze rozhodnout o zrušení schváleného oddlužení až po jednání, musí insolvenční soud toto rozhodnutí vydat na tomto jednání nebo v blízké časové a věcné souvislosti s ním.

K tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 4965/2009, 2 VSPH 446/2016-B ze dne 29. 3. 2016, z něhož citujeme:

"Soud prvního stupně ovšem navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze dospět k závěru, že zrušení schváleného oddlužení s dlužníky řádně projednal, jestliže o něm konal jednání dne 16. 6. 2015 a napadené usnesení vydal až dne 2. 2. 2016 a tedy s odstupem 8 měsíců od konání jednání, které dle § 418 odst. 4 IZ mělo jeho vydání předcházet. Takto dlouhá časová prodleva vede nutně bez dalšího k závěru, že usnesení o zrušení schváleného oddlužení nebylo vydáno v časové a věcné souvislosti s provedeným jednáním (k tomu viz závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soud v Praze č. j. KSUL 69 INS 8050/2009, 4 VSPH 474/2015-B-62 ze dne 21. 7. 2015). Je v rozporu se smyslem příslušné zákonné úpravy, není-li o zrušení schváleného oddlužení rozhodnuto při jednání podle § 418 odst. 4 IZ, nebo vzápětí poté (tedy v bezprostřední návaznosti na výsledky tohoto soudního projednání); poměry dlužníka se v průběhu doby mohou měnit a usnesení o zrušení schváleného oddlužení může obstát jedině, pokud vychází z takových aktuálních zjištění, k nimž dlužník (jakož i správce, věřitelský orgán, byl-li ustanoven, a případně také navrhující věřitel) měl možnost se vyjádřit při jednání. Proto i v případě, že by soud prvního stupně po jednání podle § 418 odst. 4 IZ nebo v blízké souvislosti s ním nezrušil schválené oddlužení proto, že dlužníku poskytl delší lhůtu pro nápravu vytčených závad, které by mohly zrušení oddlužení odůvodňovat, je zásadně povinen – dospěje-li následně k závěru, že podmínky pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 IZ jsou dány – opět postupovat podle § 418 odst. 4 IZ a nařídit o věci (ohledně jejího aktuálního stavu) jednání."

Insolvenční soud rozhodnutí doručí vyhláškou (§ 71 odst. 1 a 2 IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014), zvlášť je doručí dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a věřiteli, který zrušení oddlužení navrhl. Jen tyto osoby mohou proti danému rozhodnutí podat odvolání (§ 418 odst. 4 IZ).

V souladu s tím Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPL 29 INS 26009/2012, KSPL 29 INS 26011/2012, 1 VSPH 2287/204-B ze dne 24. 11. 2014 shledal, že insolvenční správce nemá subjektivní věcnou legitimaci k podání odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zrušil schválené oddlužení a na majetek dlužníka prohlásil konkurs, neboť toto rozhodnutí se nijak netýká práv či povinností insolvenčního správce (jeho insolvenční nároky nejsou tímto usnesením jakkoliv dotčeny) ani jím není insolvenčnímu správci způsobena jakákoliv újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Insolvenční správce jako zvláštní procesní subjekt [§ 9 písm. d) IZ] odlišný od účastníků řízení není zástupcem dlužníka ani věřitelů, v jejichž prospěch by mohl podat odvolání.

Usnesení, jímž soud zrušil schválené oddlužení a rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem, náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno "ve věci samé". Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto rozhodnutí musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona (§ 7 IZ) i řádně odůvodněno.

1) Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24. 8. 2010 vyslovil k podmínkám zrušení schváleného oddlužení právní závěry, které lze shrnout následovně:

−Podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ, za nichž lze dlužníkovi (subjektivně k tomu legitimovanému podle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. V tom směru z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K tomu Vrchní soud v Praze zdůraznil, že insolvenční soud povoluje oddlužení bez ingerence věřitelů (bez jejich souhlasu), a proto je jim současně garantem, že nepřipustí takové oddlužení, které nemělo být ani povoleno.

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální třicetiprocentní míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. a) a b) IZ] představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení – osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů podle § 414 a násl. IZ.

K tomu Vrchní soud v Praze vysvětlil, že uvedená východiska nacházejí svůj výraz i v tom, že "jen za mimořádných okolností vymezených v § 415 IZ lze přiznat osvobození i dlužníku, jehož nezajištěným věřitelům se v rámci oddlužení nedostalo minimální zákonné míry uspokojení jejich pohledávek, a proto také (jak plyne z § 417 odst. 1 IZ) mohou věřitelé dlužníka ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození uplatnit námitku, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka. Vyjdou-li takové skutečnosti najevo až později, mohou je věřitelé uplatnit s požadavkem na odejmutí přiznaného osvobození ještě po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je ovšem soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů)."

Jestliže poznatek o nepřípustnosti oddlužení vyjde najevo až po schválení oddlužení podle § 405 IZ, insolvenční soud je povinen k němu (i bez návrhu věřitele) přihlédnout z hlediska posouzení, zda tu nejsou důvody pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 IZ.

−Zjistí-li insolvenční soud již v průběhu oddlužení prováděného formou splátkového kalendáře, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů), rozhodne podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ– po projednání věci podle odstavce 3 tohoto ustanovení – o zrušení schváleného oddlužení.

−Důvodem pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ nemůže být bez dalšího momentální zhoršení příjmové situace dlužníka, jež mu v daném okamžiku neumožňuje poskytovat věřitelům pojatým do splátkového kalendáře plnění v rozsahu potřebném pro jeho celkové řádné splnění. Aby bylo možno uzavřít, že úspěšné završení oddlužení objektivně vzato nelze předpokládat, musí jít o situaci, kdy je zcela zřejmé, že dlužník v časovém prostoru splátkového kalendáře nebude schopen či ochoten současný nepříznivý vývoj procesu oddlužení zvrátit, anebo kdy se mu ani v rozumném časovém horizontu nepodařilo dosáhnout potřebných lepších výdělků či dalších příjmů, jež předpokládal, a není reálná naděje na změnu. K projednání těchto podstatných okolností věci slouží jednání předepsané v § 418 odst. 3 IZ.

−Důvod ke zrušení schváleného oddlužení zakládá – i bez výslovné úpravy v § 418 IZ – rovněž zjištění okolností svědčících o nepoctivém jednání dlužníka, které jeho návrh na oddlužení provázelo a které poškodilo nebo bylo sto poškodit práva jeho věřitelů.

K tomu Vrchní soud v Praze vysvětlil, že "insolvenční soud je povinen poskytnout věřitelům ochranu před nepoctivými záměry dlužníka i po schválení oddlužení, a jestliže zjistí, že dlužník dosáhl povolení či schválení oddlužení podvodným jednáním (tedy jednáním, jemuž nelze poskytnout právní ochranu), bylo by v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) IZ] vyčkávat splnění celého splátkového kalendáře, který nemůže být završen osvobozením dlužníka od placení zbytku dluhů, a naopak je třeba proces oddlužení za podmínek stanovených v § 418 IZ ukončit". Okolnostmi, jež svědčí o nepoctivém jednání, může být typicky "poznatek o dřívějších dlužníkových úkonech, jimiž na úkor svých věřitelů záměrně zmenšil rozsah svého majetku, nebo zatajil určité své majetkové hodnoty či příjmy, jež by měly význam pro volbu způsobu oddlužení, anebo vědomě omezil či dokonce zcela vyloučil možnost uplatnění pohledávek některých svých věřitelů v insolvenčním řízení (kupř. neuvedením známých zahraničních věřitelů podléhajících režimu § 430 IZ)".

Také v usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B ze dne 5. 8. 2010 se dovozuje závěr, podle něhož i ve stadiu řízení od schválení oddlužení (§ 404 IZ) do jeho splnění (§ 413 IZ) je insolvenční soud oprávněn i bez návrhu zrušit schválené oddlužení podle § 418 IZ, vyjde-li v něm najevo dlužníkův nepoctivý záměr ve smyslu § 395 IZ.

V tomto rozhodnutí vzal soud za podstatné zjištění, že dlužníku bylo známo, že tu jsou zahraniční věřitelé, kteří vůči němu uplatňují své pohledávky a právo na uspokojení ze zajištění, a přesto je v seznamech majetku a závazů zamlčel. Svoji situaci tak insolvenčnímu soudu předestřel tak, jako by měl pouze tuzemské věřitele s omezenou výší pohledávek, která mu umožňuje vyhovět ekonomickým podmínkám pro povolení a schválení oddlužení. Jen tím, že dlužník tyto údaje záměrně neuvedl – tedy je zamlčel ve snaze podvodně se zbavit svých závazků ve vztahu k zahraničním věřitelům – mohl dosáhnout oddlužení ve vztahu k tuzemským věřitelům, které v návrhu na povolení oddlužení uvedl. Takovému podvodně dosaženému oddlužení nelze poskytnout právní ochranu, neboť narušuje principy řešení dlužníkova úpadku vyjádřené v § 1 písm. a) IZ; řešení úpadku oddlužením, které zahrnuje jen některé z dlužníkových věřitelů, je vždy ze svého principu nespravedlivé, a tudíž v něm nelze pokračovat.

Ohledně chování dlužníka v průběhu oddlužení naplňujícího znaky nepoctivého záměru viz dále usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 13383/2012, 1 VSPH 1775/2012-B ze dne 8. 1. 2013, jehož závěry lze shrnout následovně.

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat též v situaci, kdy se dlužník po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dostatečně nesnaží maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost nebo kdy si dlužník bere bezdůvodně (tj. jen pro svoji potřebu) neplacené volno anebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má prozatím ničím neomezené dispoziční oprávnění [§ 229 odst. 3 písm. d) IZ], používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě svých splatných závazků a jejich zapravení bez vážného důvodu lehkovážně ponechává až na dobu po schválení oddlužení.

Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení.

Poctivý a zodpovědný dlužník po zjištění svého úpadku a povolení oddlužení použije svoji mzdu např. zčásti na zapravení svých dříve splatných dluhů nebo si vytváří rezervu (úspory) pro případ, že by přišel o možnost výdělku a po jistou dobu by nebyl s to plnit splátkový kalendář.

K tématu okolností rozhodných z hlediska zkoumání nepoctivého záměru – při poznatku o převodu nemovitosti dlužníka na osobu blízkou před zahájením insolvenčního řízení v souvislosti s jeho hodnocením jako neúčinného právního úkonu, z jehož předmětu ovšem při úspěšném odporu může být splátkový kalendář rovněž plněn ve smyslu § 412 odst. 1 písm. b) IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (část 9.5.1.2.1) – poukazujeme také na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 81 INS 474/2013, 3 VSPH 2107/2013-B ze dne 29. 1. 2014 (citace z odůvodnění):

"Odvolací soud rovněž dochází k závěru, že darování předmětného bytu dlužnicí lze mít za neúčinný právní úkon (ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1, 2 IZ). To však samo o sobě nemusí bez dalšího implikovat nepoctivý záměr dlužnice sledovaný návrhem na povolení oddlužení, který by měl automaticky vést k zrušení oddlužení. Ostatně insolvenční zákon v ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) IZ stanoví, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen hodnoty získané z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.

Je ovšem třeba zkoumat i další okolnosti, které by mohly nepoctivý záměr dlužnice při podání návrhu na oddlužení potvrdit či naopak vyvrátit.

Z výpovědi dlužnice je zřejmé, že k darování bytu došlo nikoliv bezprostředně před podáním návrhu na povolení oddlužení, ale v době takřka půl roku před ním, což rovněž částečně dokládá tvrzení dlužnice v odvolání, že se o možnosti řešit svůj úpadek oddlužením dozvěděla až určitou dobu po převodu bytu.

Při jednání, na němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením (viz B-12), insolvenční správce potvrdil, že dlužnice stanovený splátkový kalendář plní řádně; odměna insolvenčního správce je hrazena a jsou poměrně uspokojováni i věřitelé.

Odvolací soud též nepouští ze zřetele, že základním účelem insolvenčního řízení je co možná nejširší uspokojení věřitelů [§ 1 písm. a) a § 5 písm. a) IZ]. Vzhledem k tomu, že dlužnice jinak nevlastní žádný hodnotný majetek, který by mohl být zpeněžen, mohli by být věřitelé při úspěšnosti odpůrčí žaloby (která byla již insolvenčním správcem podána dne 27. 11. 2013) v případném konkursu uspokojeni pouze ze zpeněžení předmětného bytu a z příjmů dlužnice po dobu trvání konkursu (§ 205 odst. 4 a § 207 odst. 2 IZ). Jak se podává ze stanoviska insolvenčního správce, lze zpeněžením předmětného bytu získat výtěžek cca 200.000 Kč. Prozatím lze usuzovat, že v takovém případě by bylo pravděpodobné, že výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty dlužnice by nepokrýval 100 % výše všech přihlášených pohledávek (180.121,70 Kč) a zároveň celou odměnu správce (minimálně 45.000 Kč bez DPH – viz § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007). Oproti tomu v případě pokračování oddlužení, pokud by v rámci něj byl předmětný byt rovněž zpeněžen [viz shora citované ustanovení § 412 odst. 1 IZ písm. b)], bylo by lze očekávat jak přednostní úhradu odměny a náhrad insolvenčního správce, tak i úplné splacení všech přihlášených pohledávek. Za této situace je namístě především posoudit, zda pokračování v oddlužení není pro věřitele výhodnější než jeho zrušení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice.

Z pohledu vyslovených úvah se soud prvního stupně věcí nezabýval, přitom právě jemu posouzení všech těchto souvislostí náleží a odvolací soud je v odvolacím řízení činit nemůže.

Se zřetelem k tomu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ zrušil a věc mu vrátil k další mu řízení. Odvolací soud též vychází z toho, že konání dlužnice sice mohlo vykazovat znaky nepoctivého přístupu (v tomto směru se odvolací soud od ve své podstatě správného náhledu soudu prvního stupně liší toliko při posuzování intenzity a míry dopadu jednání dlužnice), nicméně na soudu prvního stupně bude, aby při zvážení všech pro věc podstatných skutečností popsaných shora posoudil, zda je namístě umožnit dlužnici, aby přesvědčila soud a zejména své věřitele o tom, že její snaha dostát v maximální možné míře svým závazkům je míněna poctivě. Jestliže by se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že dlužnice nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jejího úpadku a ten by pak byl definitivně řešen konkursem."

2) Ke zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře peněžitý závazek splatný déle než 30 dnů [§ 418 odst. 1 písm. c) IZ] se vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 88 INS 7526/2009 2 VSPH 696/2010-B-42 ze dne 15. 11. 2010 (citace z odůvodnění):

"Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce není podmínkou sine qua non prokazující naplnění požadavků § 418 odst. 1 písm. c) IZ, ale má toliko usnadnit posuzování, zda dlužník zavinil vznik věřitelem tvrzeného závazku. V opačném případě (kdy výkon rozhodnutí či exekuce nařízeny nebyly včetně případů, kdy návrh na výkon rozhodnutí či exekuci ani nebyl podán) je však na insolvenčním soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti podaného návrhu zabýval zjišťováním, zda po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, s nímž je po dobu delší 30 dnů v prodlení, dlužníkovi vůbec vznikl a zda vznik tohoto závazku zavinil."

K téže problematice viz také např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 7526/2009, 2 VSPH 156/2011-B ze dne 25. 5. 2011.

K dlužníkem zaviněnému vzniku závazku (z titulu výživného) a neplnění jeho povinností v průběhu splátkového kalendáře viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 77 INS 242/2010, 2 VSPH 195/2012-B ze dne 14. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

"Za podstatné pro rozhodnutí o odvolání považoval odvolací soud to, že – jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Chomutově – po schválení oddlužení vznikl dlužníkovi peněžitý závazek vůči nezletilému synovi Michalu Vívodovi po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti z titulu soudem určeného běžného výživného ve výši 1.500 Kč měsíčně (počínaje dnem 1. 9. 2010) a dlužného výživného (za období od 1. 9. 2010 do 30. 6. 2011) ve výši 15.000 Kč. Odvolací soud přitom na rozdíl od dlužníka dospěl k závěru, že dlužník dle ust. § 418 odst. 2 IZ zavinil vznik tohoto peněžitého závazku, jelikož – jak plyne z usnesení Okresního soudu v Chomutově – k jeho vymožení byl vůči němu nařízen výkon rozhodnutí.

Tvrzení dlužníka, že za těchto okolností nemohl nic dělat, je zjevně neopodstatněné. Je totiž nepochybné, že dlužník není zbaven povinnosti platit běžné či dlužné výživné na nezletilé dítě v průběhu splátkového kalendáře ani tehdy, pokud mu tato povinnost vznikla až po rozhodnutí o schválení oddlužení. Byla-li soudem určena výše výživného, jež má dlužník ve prospěch vyživované osoby měsíčně platit, tedy má-li tato osoba vůči němu takto určenou peněžitou pohledávku, pak jde vždy o přednostní nárok dle ust. § 169 odst. 1 písm. e) IZ. V takovém případě změní insolvenční soud rozhodnutí o schválení oddlužení tak, že dlužníkovi uloží, aby z měsíční splátky (v níž již nezohlední povinnost platit soudem stanovené výživné, tj. nedojde k jejímu snížení o 25 % nezabavitelné částky připadající na vyživovanou osobu) platil přednostně (v plné výši) soudem určené běžné výživné, a teprve ze zbytku poskytoval v určeném poměru plnění nezajištěným věřitelům pojatým do oddlužení. Stejně musí být naloženo i s dlužným výživným, tj. s dluhem na soudně určeném běžném výživném vzniklým za předchozí období. Má-li tedy dlužník povinnost platit běžné výživné stanovené soudem a má-li z dřívější doby i dluh na tomto výživném, pak ze splátky platí během splátkového kalendáře každý měsíc přednostně celé běžné výživné a zbytek částky používá k úhradě dlužného výživného až do jeho úplného zaplacení. Dokud není tento dluh zcela zaplacen, nemůže dlužník použít splátky (jejich část pozůstávající po úhradě běžného výživného) k placení pohledávek nezajištěných věřitelů.

V posuzovaném případě neprojevil dlužník žádnou snahu, aby nepříznivý vývoj procesu oddlužení, který indikuje jeho zrušení dle ust. § 418 odst. 1 písm. c) IZ, nějak zvrátil, vysvětlil, resp. aby soud či správkyni alespoň informoval o změně svých rodinných poměrů (že se rozvedl) a o existenci rozsudku či usnesení Okresního soudu v Chomutově. Jedním z důsledků takového neakceptovatelného chování dlužníka pak bylo, že – jak plyne z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově – byl odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy, což by bylo lze vedle důvodu obsaženého v ust. § 418 odst. 1 písm. c) IZ kvalifikovat jako další důvod pro zrušení schváleného oddlužení.

Dlužníkovi je současně nutno přičíst k tíži nejen to, že se k jednání o věci konanému dne 16. 12. 2011 (č.l. B-41), k němuž byl řádně obeslán a při němž mohl svoji situaci objasnit a případně se dohodnout na jejím schůdném řešení, bez omluvy nedostavil, nýbrž i to, že soudu ani správkyni neoznámil, že nastoupil do nového zaměstnání a že řádně a včas nepředkládal přehledy svých příjmů za každých uplynulých šest kalendářních měsíců. Tímto chováním zjevně porušil své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře dle ust. § 412 odst. 1 písm. c) a d) IZ, a to způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení i z hlediska ust. § 418 odst. 1 písm. a) IZ."

Dále poukazujeme na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 9415/2011, 3 VSPH 1035/2012-B ze dne 12. 2. 2013 (citace z odůvodnění):

"Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení dlužníkova peněžitého závazku vzniklého po schválení oddlužení podle § 418 odst. 2 IZ není podmínkou, bez které nelze mít důvody pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ za splněné, nýbrž pouze zakládá vyvratitelnou domněnku, že dlužník vznik daného závazku zavinil. Proto v případě, že výkon rozhodnutí či exekuce nebyly nařízeny (nebo návrh na jejich zahájení ani nebyl podán), je na insolvenčním soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti podaného návrhu zabýval zjišťováním, zda dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, s jehož placením je po dobu delší 30 dnů v prodlení, skutečně vznikl a zda vznik tohoto závazku dlužník zavinil. (...)

V projednávané věci není sporu o tom, že dlužníci (a jejich dcera) bez právního důvodu užívají nemovitosti ve vlastnictví odvolatele (dům a pozemky zapsané na LV č. 902 pro k. ú. Strážov na Šumavě).

Tyto nemovitosti dlužnice prodala odvolateli kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2009, v níž se zavázala prodávané nemovitosti vyklidit a odvolateli předat nejpozději do 30. 6. 2009. Protože tak přes urgenci neučinila, domohl se odvolatel vydání pravomocného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Pavla Švába č. RŘ 187/2009 ze dne 19. 10. 2009, kterým bylo dlužnici uloženo nemovitosti do 3 dnů od doručení nálezu vyklidit a zaplatit odvolateli náhradu nákladů rozhodčího řízení. Na základě tohoto vykonatelného rozhodčího nálezu byla k vymožení povinnosti dlužnice vyklidit nemovitosti nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Klatovech č. j. 27 Nc 3098/2009-14 ze dne 4. 2. 2010, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2010. Podle tvrzení odvolatele dlužnice posléze dosáhla odkladu výkonu této exekuce. Dlužnice i dlužník přitom potvrdili, že nemovitosti odvolatele nevyklidili a nadále je (spolu s dcerou) užívají.

Dlužníci a jejich dcera tedy od 1. 7. 2009 neoprávněně užívají nemovitosti odvolatele, z nichž se – navzdory výše uvedenému pravomocnému rozhodčímu nálezu – odmítají vystěhovat, přičemž tímto neoprávněným užíváním jim vzniká na úkor odvolatele bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných nemovitostí, které jsou povinni odvolateli (vlastníku) vydat. Jde o peněžitý dluh, s jehož řádným a včasným nesplněním je spojen nepříznivý důsledek prodlení dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení.

Odvolatel přitom tuto svoji pohledávku z bezdůvodného obohacení vůči dlužníkům (v jejich společně projednávaných insolvenčních věcech) také uplatnil, a to ve výši obvyklého nájemného, které podle jím předloženého znaleckého posudku znalce Luboše Šimůnka ze dne 8. 8. 2011 činí 5.000 Kč měsíčně. Za období do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků a o povolení jejich oddlužení (usnesení ze dne 7. 7. 2011) odvolatel takto přihlásil vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 129.041,71 Kč (120 tis. Kč s příslušenstvím), kterou na přezkumném jednání konaném dne 11. 10. 2011 insolvenční správce uznal. Dlužnice ji popřela do výše 57.041,71 Kč (48.000,– Kč jistiny a 9.041,71 Kč úroku z prodlení) s tím, že za obvyklé nájemné odpovídající užívaní dané nemovitosti (domu odpovídajícího podle ní bytu II. kategorie) považuje jen částku 3.000 Kč. Odvolatel ohledně této části popřené pohledávky podal proti dlužnici dne 23. 7. 2012 incidenční žalobu, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Pohledávku z téhož titulu za období po rozhodnutí o úpadku dlužníků a povolení jejich oddlužení uplatnil odvolatel u insolvenčního správce, a to jako pohledávku za majetkovou podstatou (byť ovšem nejde o pohledávku, která – podle taxativního výčtu provedeného v § 168 a § 169 IZ – mezi pohledávky za majetkovou podstatou náleží). (...)

Lze tedy shrnout, že zjevně je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ, neboť v důsledku neoprávněného užívání nemovitostí odvolatele, trvajícího déle než 3,5 roku, dlužníkům i po schválení jejich oddlužení vznikl vůči odvolateli peněžitý závazek ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání nemovitostí, který nehradí ani v té výši, již sami považují za oprávněnou. I když dosavadní výsledky řízení svědčí o tom, že dlužníci zatím plní společný splátkový kalendář v rozsahu, který dává předpoklad vyšší než třicetiprocentní míry uspokojení jejich nezajištěných věřitelů, nelze přehlédnout, že tak činí za situace, kdy dlouhodobě minimalizují vlastní životní náklady na úkor odvolatele, jehož nemovitosti bezprávně užívají a tím bezprecedentně zasahují do jeho vlastnického práva. To vše za situace, kdy pohledávky odvolatele vzniklé po rozhodnutí o úpadku (resp. po skončení lhůty k podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí po úpadku, které již nebylo možno včas přihlásit) jsou, jak řečeno, v insolvenčním řízení fakticky nedobytné. Popsané jednání dlužníků tedy zjevně naplňuje i znaky nepoctivého záměru dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, který řešení úpadku oddlužením vylučuje. Zjištění o nepoctivém záměru dlužníka je nejen překážkou povolení oddlužení a jeho následného schválení, ale zakládá též důvod pro zrušení schváleného oddlužení, pokud až v této fázi řízení vyjde najevo (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B ze dne 5. 8. 2010).

Za tohoto stavu věci, s přihlédnutím ke všem jejím okolnostem, považuje odvolací soud za možné pokračovat ve schváleném oddlužení dlužníků jedině za předpokladu, že neprodleně zjednají nápravu jimi nastoleného protiprávního stavu, tj. že v přiměřené krátké lhůtě, kterou jim k tomu soud prvního stupně určí, vyklidí odvolatelovy nemovitosti a – bez toho, že by tím způsobili vznik jiného svého splatného závazku – uhradí odvolateli nároky z bezdůvodného užívání jeho nemovitostí za období od skončení lhůty pro podávání přihlášek ve výši, která je mezi nimi nesporná, tedy ve výši 3.000 Kč měsíčně s příslušenstvím. Bude-li odvolatel v incidenčním sporu úspěšný se svým tvrzením, že jeho pohledávka činí 5.000 Kč měsíčně, dlužníci mu neprodleně doplatí i zbytek přiznaného nároku. Pokud se dlužníci takto nezachovají, bude zcela opodstatněno, aby jejich schválené oddlužení bylo zrušeno."

Konečně poukazujeme na závěr usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 110/2015 ze dne 30. 11. 2015, podle kterého u pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. c) IZ], ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 IZ), bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení.

3) Zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení, nebo že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit [§ 418 odst. 1 písm. a) a b) IZ], řeší např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 355/2010, 3 VSPH 980/2010-B ze dne 15. 12. 2010 (citace z odůvodnění):

"Bez ohledu na to, zda lze dlužníku přičíst i zamlčení výživného, jeho reálná ekonomická nabídka v průběhu splátkového kalendáře byla zcela nedostatečná k tomu, aby bylo možno očekávat jeho řádné splnění. Dlužník přitom nejevil žádnou snahu, aby nepříznivý vývoj procesu oddlužení, který indikuje jeho zrušení dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ, nějak zvrátil či alespoň vysvětlil. S insolvenčním správcem ani se soudem nekomunikoval, k jednání o věci se opakovaně nedostavil a nakonec (v době vydání napadeného usnesení) dobrovolně ukončil svůj pracovní poměr, ačkoli zjevně jiné zaměstnání jako zdroj svých příjmů zajištěno neměl. Nyní je evidován jako uchazeč o zaměstnání odkázaný na podporu v nezaměstnanosti. Tímto chováním dlužník zjevně porušil své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře [viz § 412 odst. 1 písm. a) IZ], a to způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení i z hlediska § 418 odst. 1 písm. a) IZ."

Ke zrušení schváleného oddlužení pro neplnění podstatných povinnosti podle schváleného oddlužení viz dále např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 42 INS 4326/2010, 3 VSPH 451/2012-B ze dne 23. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

"Rozhodná zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel a jež dlužnice v odvolání nijak nezpochybnila, lze shrnout tak, že schválený splátkový kalendář (s určenou první splátkou k 25. 12. 2011) byl při absenci vlastní ekonomické nabídky dlužnice postaven jen na jejích příjmech z důchodu, který se jí pro ten účel zavázal poskytovat M. Drost ve výši 3 tis. Kč měsíčně. Již v průběhu roku 2011 ale splátky (částky důchodu) vázly a byly placeny až dodatečně po správcových urgencích. Od září 2011 do vydání napadeného usnesení (tedy za dobu 6 měsíců) pak nedošla již žádná splátka. Po tuto dobu přitom nebyl s dlužnicí možný žádný kontakt, neboť se odstěhovala z adresy svého bydliště, aniž soudu a správci udala novou adresu svého pobytu. Také její zadané telefonní spojení bylo nefunkční, což posléze potvrdil i bratr dlužnice.

Nutno zdůraznit, že oddlužení je způsobem řešení dlužníkova úpadku, který za zákonem stanovených podmínek vede k osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. K tomu však může dojít jen, pokud dlužník všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas splnil. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je přitom soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že dlužník s ním spojené povinnosti v podstatné míře neplní, a že z toho důvodu nelze očekávat završení oddlužení osvobozením dlužníka od placení zbytku jeho dluhů. Pak není důvodu vyčkávat splnění celého splátkového kalendáře a naopak je třeba proces oddlužení za podmínek stanovených v § 418 IZ ukončit. K takovému rozhodnutí, učiněnému ve prospěch všech věřitelů, nepotřebuje insolvenční soud, jako strážce jejich společného zájmu, ani návrh některého z věřitelů.

V daném případě byla dlužnice v usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře poučena o všech svých procesních povinnostech, k nimž je v průběhu trvání tohoto oddlužení zavázána, i o důsledcích jejich neplnění, spočívajících ve zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však své procesní povinnosti zjevně ignorovala. Nepředkládala soudu a správci k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců podle § 412 odst. 1 písm. d) IZ, ani jim neoznámila bezodkladně změnu svého bydliště dle § 412 odst. 1 písm. c) IZ, a vůbec nijak se nestarala o to, že schválený splátkový kalendář již řadu měsíců není plněn, neboť na něj od září 2011 – jak věděla – nejsou ze sjednaného peněžitého důchodu placeny žádné splátky. K věci se vyjádřila až po vydání napadeného usnesení, a to ovšem se zjevně nepřijatelnou argumentací. Namítala, že nechtěla M. Drosta dalšími splátkami na její oddlužení zatěžovat, a že bylo na správci, aby ji po odstěhování z místa bydliště a odstavení jejího dosavadního telefonického spojení sám nějak jinak vypátral a upozornil na neplnění splátkového kalendáře a jeho důsledky, přestože o tom všem sama věděla. Zcela absurdně pak i svému bratru přičítala okolnost, že se ji soudu ani správci nepodařilo v místě jejího předchozího bydliště od září 2011 kontaktovat a že zásilky sem adresované neobdržela, ačkoli se tak stalo jedině vinou dlužnice, která toto bydliště bez udání nové adresy trvale opustila, do bytu se nastěhoval bratr s rodinou a dlužnice tu proto neměla nadále domovní schránku, ve které by jí doručované písemnosti či oznámení pošty bylo možno zanechat. Dlužnice v odvolání vyjádřila odhodlání doplatit za pomoci M. Drosta všechny dlužné splátky a nadále splátkový kalendář řádně plnit, nicméně s ohledem na dosavadní závady v jeho plnění nelze takový příslib pokládat za dostatečně věrohodný a reálný, zvláště když k žádnému avizovanému dodatečnému plnění zatím nedošlo a není ani nijak zřejmé, že M. Drost je skutečně schopen a ochoten tak učinit.

Dlužnice tak v odvolání neuvedla nic, čím by vyvrátila správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že porušila své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ."

Jak vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013, uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jehož závěry jsou citovány také v části 9.6.2), lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. Jestliže dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není schopen hradit měsíční splátky předpokládané podle schváleného oddlužení, ačkoliv řádně plní povinnosti uvedené v § 412 odst. 1 a 3 IZ, není to důvodem k postupu podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ; postup podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ tím však není vyloučen.

K tomu Nejvyšší soud…