2.3.1.6
Rozhodné právo
JUDr. Peter Trebatický, Ph.D., LL.M.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen "Nařízení") stanoví pro insolvenční řízení a jeho účinky jednotné kolizní normy členských států (jež neupravují přímo práva a povinnosti účastníků), které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, platí právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). To platí pro hlavní i místní insolvenční řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky insolvenčního řízení ve vztahu k osobám a právním vztahům (bod 66 preambule Nařízení). Pokud Nařízení odkazuje na použitelné právo, jde o odkaz na vnitrostátní právo a nikoli na mezinárodní právo soukromé dotčené země.
Právo státu, který řízení zahájil – vnitrostátní právo - určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení.
Určení okamžiku, kdy dojde ke skončení úpadkového řízení, přísluší vnitrostátnímu právu členského státu, v němž bylo řízení zahájeno - rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 11. 2012, Bank Handlowy w Warszawie SA, PPHU ADAX/Ryszard Adamiak v. Christianapol sp. z o. o., C‑116/11 (body 47-48, 50, 52 odůvodnění a výrok 1).
Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. června 2017, CeDe Group, C-198/18 (body 33-37, 39 odůvodnění a výrok): Článek 4 nařízení č. 1346/2000 ve znění nařízení č. 788/2008 (rozhodné právo) musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije v případě žaloby podané správcem podstaty společnosti v úpadku se sídlem v jednom členském státě za účelem zaplacení zboží dodaného podle smlouvy uzavřené před zahájením úpadkového řízení této společnosti, proti smluvnímu partnerovi se sídlem v jiném členském státě.
Vnitrostátní právo tak (čl. 7 Nařízení) určuje v podrobnostech zejména:
- proti kterým typům dlužníků může být insolvenční řízení zahájeno;
- majetek, který tvoří součást majetkové podstaty, a způsob nakládání s majetkem, který dlužník nabyl po zahájení insolvenčního řízení;
- oprávnění dlužníka a insolvenčního správce;
- podmínky, za kterých může dojít k započtení pohledávek;
- účinky insolvenčního řízení na probíhající smlouvy, jichž je dlužník smluvní stranou;
- účinky insolvenčního řízení na řízení zahájená jednotlivými věřiteli, s výjimkou probíhajících soudních řízení – viz níže uvedenou judikaturu Soudního dvora;
- pohledávky, které mají být přihlášeny proti majetkové podstatě dlužníka, a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení;
- pravidla pro přihlašování, přezkoumání a přiznávání pohledávek;
- pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek a práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení insolvenčního řízení na základě věcného práva nebo započtením pohledávek;
- podmínky a účinky skončení insolvenčního řízení, zejména vyrovnáním;
- práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení;
- kdo má nést náklady vzniklé v insolvenčním řízení;
- pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních jednání poškozujících společný zájem věřitelů; taková pravidla ale podle čl. 16 neplatí, pokud osoba, která má prospěch z jednání, které poškozuje všechny věřitele, prokáže, že (i) je pro toto jednání rozhodné právo jiného členského státu než státu, který řízení zahájil, a (ii) že právo uvedeného členského státu neumožňuje v daném případě toto jednání žádným způsobem napadnout.
Judikatura ad písmeno f) shora
Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 2016, ENEFI, věc C-212/15 (body 32, 35 odůvodnění): Účinky úpadkového řízení na řízení zahájená jednotlivými věřiteli, s výjimkou probíhajících soudních řízení, se řídí pouze lex fori concursus. Jak uvedl generální advokát v bodech 67 až 78 stanoviska, vykonávací řízení ve věci vymáhání pohledávek spadají pod tuto posledně uvedenou kategorii. Proto je třeba mít za to, že se oblast působnosti článku 15 nařízení č. 1346/2000 nevztahuje na vykonávací řízení.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. června 2018, Tarragó da Silveira, věc C-250/17 (body 30-32 odůvodnění - citace): "Soudní dvůr již poukázal na to, že by bylo nelogické vykládat článek 15 nařízení č. 1346/2000 tak, že by se vztahoval i na vykonávací řízení, což by vedlo k tomu, že by se účinky zahájení úpadkového řízení řídily právem členského státu, v němž takové vykonávací řízení probíhá, zatímco by zároveň čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení tím, že výslovně stanovuje povinnost vrátit správci podstaty vše, co bylo nabyto "výkonem rozhodnutí", zbavoval článek 15 jeho užitečného účinku (rozsudek ze dne 9. listopadu 2016, ENEFI, C-212/15,bod 34). Navíc nařízení č. 1346/2000 spočívá na zásadě, podle níž požadavek rovného zacházení s věřiteli, kterým je vedeno mutatis mutandis každé úpadkové řízení, v zásadě brání řízením k uplatnění individuálních nároků věřitelů formou výkonu rozhodnutí, která jsou zahajována a vedena v době, kdy probíhá úpadkové řízení vůči dlužníkovi (rozsudek ze dne 9. listopadu 2016, ENEFI, C-212/15,bod 33). Je třeba mít tudíž za to, že působnost článku 15 nařízení č. 1346/2000 se nevztahuje na vykonávací řízení (rozsudek ze dne 9. listopadu 2016, ENEFI, C-212/15,bod 35)."
Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. června 2018, Tarragó da Silveira, věc C-250/17 (bod 35 odůvodnění): Článek 15 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na řízení probíhající před soudem členského státu, jehož předmětem je uložení povinnosti dlužníkovi zaplatit peněžitou částku dlužnou na základě smlouvy o poskytování služeb, jakož i peněžitou náhradu škody způsobené nesplněním této smluvní povinnosti, pokud úpadek tohoto dlužníka byl prohlášen v úpadkovém řízení zahájeném v jiném členském státě a prohlášení úpadku se vztahuje na veškerý majetek uvedeného dlužníka.
Judikatura ad písmeno m) shoraČlánek 13 nařízení č. 1346/2000 (úkony poškozující věřitele), coby výjimka z obecného pravidla zakotveného v čl. 4 odst. 1, jejímž cílem je (viz bod 24 odůvodnění nařízení), ochrana oprávněných očekávání a právní jistoty ve státech jiných, než ve kterém bylo řízení zahájeno, musí být vykládána restriktivně a její dosah nemůže jít nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.musí být vykládán v tom smyslu, že je použitelný na situaci, kdy k vyplacení částky zabavené před zahájením úpadkového řízení, napadenému správcem podstaty, došlo až po zahájení tohoto řízení (
Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. dubna 2015, Lutz, C-557/13 (body 47-49 odůvodnění a výrok 2): Článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka, kterou zavádí, zahrnuje i promlčecí lhůty, lhůty pro uplatnění práva na podání odporu a prekluzivní lhůty, které jsou stanoveny právem, jemuž podléhá úkon napadený správcem podstaty.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. dubna 2015, Lutz, C-557/13 (body 51, 53, 55, 56 odůvodnění a výrok 3): Formální pravidla, která je třeba dodržet při podání odpůrčí žaloby, jsou pro účely použití článku 13 nařízení č. 1346/2000 určována právem, jemuž podléhá úkon napadený správcem podstaty.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C-310/14 (body 19-22 odůvodnění a výrok 1): Použití článku 13 nařízení č. 1346/2000 podléhá podmínce, že dotyčný úkon nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem případu napadnout na základě práva rozhodného pro tento úkon (lex causae).
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C-310/14, (výrok 2 a body 25, 27-31 odůvodnění - citace):
"Článek 13 nařízení č. 1346/2000 sice výslovně upravuje rozdělení důkazního břemene, neobsahuje však zvláštní ustanovení o procedurálních aspektech. Tento článek neobsahuje žádná ustanovení zejména o pravidlech pro provádění důkazů, důkazech přípustných před příslušným vnitrostátním soudem nebo zásadách, kterými se řídí hodnocení důkazní síly důkazů, jež byly tomuto soudu předloženy, ze strany tohoto soudu.
Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že při neexistenci harmonizace těchto pravidel v unijním právu je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie taková pravidla stanovil, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudek Kušionová, C-34/13, bod 50 a citovaná judikatura).
Co se konkrétně týče zásady efektivity uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, tato zásada na jedné straně brání uplatnění vnitrostátních procesních pravidel, která by v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala použití článku 13 nařízení č. 1346/2000, tím, že by stanovila příliš přísná pravidla, zejména pokud jde o negativní důkazy o absenci určitých okolností. Na druhou stranu tato zásada brání příliš benevolentním vnitrostátním pravidlům o dokazování, jejichž použití by v praxi vedlo k přenesení důkazního břemene podle článku 13 uvedeného nařízení.
Pouhé obtíže při prokázání existence okolností, za nichž lex causae neumožňuje napadnout daný úkon, či případně absence okolností stanovených lex causae, za kterých lze tento úkon napadnout, samy o sobě neporušují zásadu efektivity, ale spíše splňují požadavek, uvedený v bodě 18 tohoto rozsudku, vykládat uvedený článek striktně.
Pro účely uplatnění článku 13 nařízení č. 1346/2000 a v případě, kdy účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost právního úkonu, poukazuje na ustanovení práva rozhodného pro tento úkon (lex causae), podle kterého lze tento úkon napadnout pouze za okolností stanovených v tomto ustanovení, je na tomto odpůrci, aby namítl absenci takových okolností a předložil o tom důkazy."
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C-310/14, (výrok 3a body 33-36 odůvodnění): Článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že výraz "neumožňuje žádným způsobem napadnout [...] dotyčný úkon" zahrnuje, kromě ustanovení práva rozhodného pro tento úkon (lex causae) použitelných v oblasti insolvence, všechna ustanovení a obecné zásady tohoto práva.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2015, Nike European Operations Netherlands, C-310/14, (výrok 4 a body 38-41, 45 odůvodnění): Článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost úkonu, musí prokázat, že právo rozhodné pro tento úkon (lex causae) jako celek neumožňuje tento úkon napadnout. Vnitrostátní soud, k němuž byla taková žaloba podána, může konstatovat, že je na navrhovateli, aby předložil důkaz o ustanovení nebo zásadě tohoto práva, na základě kterých lze uvedený úkon napadnout, pouze tehdy, má-li tento soud za to, že odpůrce nejprve skutečně prokázal, že s ohledem na obecně použitelná pravidla vnitrostátního procesního práva je daný úkon podle tohoto práva nenapadnutelný.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. června 2017, Vinyls Italia, C-54/16 (výrok 1, 2 a bod 33, 39, 48-50 odůvodnění - citace):
"Článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že forma a lhůta, ve kterých osoba, která měla prospěch z úkonu poškozujícího všechny věřitele, musí vznést námitku na základě tohoto článku v souvislosti s návrhem na zamítnutí žaloby znějící na právní neúčinnost tohoto úkonu podle ustanovení lex fori concursus, jakož i otázka, zda tento článek lze rovněž použít z úřední povinnosti příslušným soudem, případně po uplynutí lhůty stanovené dotyčné straně, spadají pod procesní právo členského státu, na jehož území se spor projednává. Toto právo však nesmí být méně příznivé než právo upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity), což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
Článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že účastník řízení, který nese důkazní břemeno, musí prokázat, že pokud lex causae připouští napadení úkonu považovaného za poškozující úkon, nejsou v konkrétním případě splněny podmínky – odlišné od podmínek stanovených lex fori concursus – aby procesnímu prostředku podanému proti tomuto úkonu mohlo být vyhověno.
Soudní dvůr tak rozhodl, že články 4 a 13 nařízení č. 1346/2000 představují ve vztahu k nařízení Řím I lex specialis a musí být vykládány s ohledem na cíle sledované nařízením č. 1346/2000 (rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Lutz, C-557/13, bod 46).
Proto je třeba učinit závěr, že čl. 3 odst. 3 nařízení Řím I neupravuje otázku, zda tehdy, pokud se všechny ostatní prvky dané situace, kromě volby rozhodného práva smluvními stranami, nacházejí v jiném členském státě než ve státě, jehož právo bylo zvoleno, musí být volba stran zohledněna pro účely použití článku 13 nařízení č. 1346/2000. Tato otázka totiž musí být posouzena výlučně s ohledem na ustanovení nařízení č. 1346/2000, a zejména s ohledem na cíle, které toto nařízení sleduje.
V této souvislosti je nutno konstatovat, že nařízení č. 1346/2000 neobsahuje ustanovení o výjimce srovnatelné s čl. 3 odst. 3 nařízení Řím I. Proto, jelikož nařízení č. 1346/2000 neobsahuje vodítka v opačném smyslu, je třeba učinit závěr, že článku 13 tohoto nařízení se lze právoplatně dovolat i tehdy, pokud si smluvní strany, které mají sídlo v jednom a témže členském státě, na jehož území se rovněž nacházejí všechny ostatní prvky relevantní pro danou situaci, zvolily jako právo rozhodné pro tuto smlouvu právo jiného členského státu."
Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. června 2017, Vinyls Italia, C-54/16 (výrok 3 a bod 56 odůvodnění): Článku 13 nařízení č. 1346/2000 se lze po právu dovolávat, pokud si smluvní strany, které mají sídlo v jednom a témže členském státě, na jehož území se rovněž nacházejí všechny…
