2.3.1.7
Uznávání insolvenčního řízení
JUDr. Peter Trebatický, Ph.D., LL.M.
Rozhodnutí o zahájení (vedení a skončení) insolvenčního řízení, jakož i rozhodnutí vydaná v přímé souvislosti s takovým řízením soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3 (tj. pro zahájení hlavního či místního, resp. vedlejšího řízení) včetně ochranných či předběžných opatření, je (v souladu se zásadou vzájemné důvěry) uznáváno automaticky (bez jakéhokoliv předchozího rozhodnutí) bez ohledu na ustanovení ZMPS či jiné vnitrostátní úpravy ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil - články 19 a 32 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen "Nařízení"). To platí i v případě, kdy insolvenční řízení nemůže být v jiném členském státě proti tomuto dlužníku zahájeno z důvodu jeho nezpůsobilosti. Uznání insolvenčního řízení podle čl. 3 odst. 1 (hlavního řízení) samozřejmě nevylučuje zahájení řízení podle čl. 3 odst. 2 (místního - vedlejšího - řízení) soudem v jiném členském státě (viz část 2.3.1.2). Každé řízení zahájené později se stává vedlejším insolvenčním řízením.
Důsledkem takového uznání je stav, kdy rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, ledaže nařízení stanoví jinak a dokud v tomto státě není zahájeno místní řízení. Účinky místního či vedlejšího řízení podle čl. 3 odst. 2 Nařízení nemohou být v jiných členských státech napadány. Každé omezení práv věřitelů, zejména odklad platby nebo prominutí dluhu v důsledku zahájení tohoto řízení, má účinky na majetek nacházející se na území jiného členského státu pouze v případě těch věřitelů, kteří s tím vyslovili souhlas (čl. 20).
K zajištění účinnosti systému zavedeného Nařízením je důležité, aby se zásada uznávání mohla uplatnit co nejdříve v průběhu řízení – viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C-341/04 (body 52, 54 odůvodnění, výrok 3).
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C-341/04 (body 39-40, 43 odůvodnění, výrok 2): Hlavní úpadkové řízení zahájené soudem členského státu musí být uznáno soudy ostatních členských států, aniž by tyto soudy byly oprávněny přezkoumávat příslušnost soudu státu, ve kterém bylo řízení zahájeno – viz
Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 2010, MG Probud Gdynia, věc C-444/07: Ve smyslu úpravy obsažené v čl. 3, 4, 16, 17 a 25 nařízení č. 1346/2000 po zahájení hlavního úpadkového řízení v některém členském státě jsou příslušné orgány jiného členského státu, ve kterém nebylo zahájeno žádné vedlejší úpadkové řízení, povinny, s výhradou důvodů pro odmítnutí vycházejících z čl. 25 odst. 3 a článku 26 tohoto nařízení, uznat a vykonat všechna rozhodnutí týkající se tohoto hlavního úpadkového řízení. Nejsou tudíž na základě právních předpisů tohoto jiného členského státu oprávněny nařídit exekuční opatření týkající se majetku dlužníka, proti němuž bylo zahájeno úpadkové řízení, jež se nachází na území uvedeného jiného členského státu, pokud to právní předpisy státu, který zahájil řízení, neumožňují, a pokud nejsou splněny podmínky, na které se váže použití článků 5 a 10 tohoto nařízení.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. července 2012, ERSTE Bank Hungary, C-527/10 (body 30, 33-36 odůvodnění – citace):
"Z výkladu čl. 16 odst. 1 nařízení ve spojení s jeho čl. 17 odst. 1 vyplývá, že rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení v členském státě je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil, a že má bez dalších formálních náležitostí v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil (rozsudek ze dne 21. ledna 2010, MG Probud Gdynia, C-444/07, bod 26).
Jak vyplývá z bodu 22 odůvodnění nařízení, pravidlo přednosti vymezené v uvedeném čl. 16 odst. 1 vychází ze zásady vzájemné důvěry. Právě tato zásada umožnila nejen zavedení závazného systému příslušnosti, který jsou povinny dodržovat všechny soudy, na něž se vztahuje nařízení, ale též související upuštění ze strany členských států od jejich vnitrostátních pravidel o uznávání a vydávání exequatur ve prospěch zjednodušeného mechanismu uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných v rámci úpadkového řízení (rozsudek ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C-341/04, body 39 a 40, jakož i výše uvedený rozsudek MG Probud Gdynia, body 27 a 28).
Co se týče věci v původním řízení, je třeba upřesnit, že podle článku 2 aktu o přistoupení se ustanovení nařízení v Maďarsku uplatňují ode dne přistoupení tohoto státu k Unii, a to od 1. května 2004.
Od tohoto data tudíž mají maďarské soudy povinnost podle čl. 16 odst. 1 nařízení uznávat rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3 tohoto nařízení. Kromě toho podle čl. 17 odst. 1 uvedeného nařízení má rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení přijaté soudem členského státu od 1. května 2004 v zásadě bez dalších formálních náležitostí v Maďarsku účinky, jaké má podle práva státu, který řízení zahájil."
Podle zásady uznávání rozhodnutí se řeší i spor, kdy se soudy dvou členských států považují za příslušné k zahájení hlavního insolvenčního řízení. Rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první, by mělo být uznáváno v jiných členských státech, aniž by byly tyto členské státy oprávněny rozhodnutí tohoto soudu přezkoumávat (čl. 19 nařízení, bod 65 preambule).
Rozsudek…
