Zamítnutí
návrhu
Důvody
zamítnutí návrhu
Pokud
nebude návrh na povolení oddlužení odmítnut (část 9/2.1, 9/2.2) nebo nebude-li
účinně vzat zpět (část 9/2.3), insolvenční soud se bude zabývat zkoumáním, zda je tento návrh přípustný dle § 395 odst. 1 až 3 IZ
Insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne:
1) jestliže
se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat ( § 395 odst. 1)
a) že je jím sledován nepoctivý záměr
na nepoctivý záměr sledovaný návrhem lze dle § 395 odst. 3 IZ usuzovat
zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka (jeho zákonného zástupce, statutárního
orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu) v posledních 5 letech
- probíhalo insolvenční nebo jiné (konkursní) řízení
řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku na výsledku takového řízení,
nebo
- před zahájením insolvenčního řízení proběhlo podle
výpisu z rejstříku trestů trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením
pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy;
tato
domněnka ale - podle znění § 395 odst. 3 písm. b) účinného
od 1. 11. 2012 (novela IZ provedená zákonem č 334/2012 Sb.) - neplatí, lze-li
na základě dlužníkem prokázaných skutečností usuzovat na to, že se o nepoctivý
záměr nejedná.
(k
nepoctivému záměru viz výklad s judikáty v dalším textu této části ad A/)
b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (viz § 392 odst. 1 písm. c) IZ
a část 9/2.2 ;
(k
podmínce 30% uspokojení viz výklad s judikáty v dalším textu této části ad
B/),
nebo
2)
v případě, že:
a) byl podán znovu osobou, o jejímž návrhu na
povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, (viz usnesení
Nejvyššího soudu sp.zn. KSBR 32 INS 293/2008, 2 9 NSČR 2/2008-A ze dne
28. 1.2010 - v dalším textu
této části ad C/), nebo
b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný
nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v daném insolvenčním řízení (procesních povinností stanovených insolvenčním zákonem).
Specifika oddlužení
manželů s majetkem a závazky náležejícími do SJM
Jestliže
s insolvenčním návrhem podali návrh na povolení oddlužení - jako dlužníci - oba manželé, jejichž majetek a závazky náležejí do SJM, insolvenční soud tyto návrhy
posoudí a projedná společně (jsou-li podány zvlášť, řízení o nich spojí), a společně o nich rozhodne, a to v jediném řízení završeném za zákonem stanovených podmínek - při zjištění
úpadku dlužníků a při splnění podmínek přípustnosti jejich oddlužení - společným
splátkovým kalendářem obou dlužníků-manželů. K tomu viz zejména zásadní shrnující závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn.
KSPH 40 INS 10341/2010, 3 VSPH 325/2011-B ze dne 19. 4. 2011 prezentované
v úvodu části 9/5 k heslu „Společné oddlužení manželů
se SJM“, i další jeho závěry zařazené v části 9/5.1.2 u
tématu změny schváleného splátkového kalendáře a v části 9/5.1.3 o přezkoumání
pohledávek.
Jestliže návrh na oddlužení podal jako dlužník jen
jeden z manželů, a druhý s ním dle § 392 odst. 3 IZ vyslovil souhlas, pak z ustálené judikatury - ve světle
náhledu prezentovaného v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSLB 76
INS 12605/2010, 3 VSPH 76/2011-A ze dne 29. 6. 2011 (viz závěr část 9/2.2.1 ad
B) pod heslem, heslo „další vývoj
judikatury“) - lze dovodit, že pokud dlužníkův manžel svým souhlasem s oddlužením dal najevo, že
se obdobně jako dlužník hodlá podrobit plnění splátkového kalendáře - ohledně
závazků náležejících do SJM - a dosáhnout tak (v uvedeném rozsahu) i vůči své osobě osvobození
od placení zbytku dluhů dle § 414 a násl. IZ, zavázal se tím
poskytovat po celou dobu splátkového kalendáře na uspokojení závazků ze SJM plnění
v obdobném rozsahu, v jakém jsou postiženy příjmy dlužníka, a
podrobit se tomuto oddlužení i co do plnění ostatních povinností, k nimž
je jinak zavázán jen dlužník, včetně
přiměřené aplikace režimu § 412 IZ. Dosavadní judikatura dovozovala, že
v takovémto případě musí insolvenční soud v rozhodnutí o schválení
oddlužení splátkovým kalendářem zavázat k jeho plnění obdobně jako dlužníka
i jeho manžela. Závěry zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 3
VSPH 76/2011-A (pokud se prosadí) však vedou k závěru, že plnění dlužníkova
manžela (byť musí být dáno ve stejném rozsahu, k němuž je povinen sám dlužník)
tu bude
poskytováno dobrovolně.
Konkrétní poznámka ke zkoumání podmínky
minimálního 30% plnění obou manželů je obsažena v dalším textu této
části pod heslem ad B) „Podmínka minimálního 30% plnění“, bod 2.
A) Podmínka poctivého záměru
K důvodu nepřípustnosti oddlužení spočívajícím
dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ
v tom, že vzhledem ke všem okolnostem lze usuzovat, že dlužník sleduje
návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, jakož i k zákonným domněnkám
nepoctivého záměru (ovšem ve znění § 395 odst. 3 písm. b/ před
novelou IZ provedenou s účinností od 1. 11. 2012 zákonem č 334/2012 Sb.), se
vyslovuje níže uvedená judikatura.
Judikáty
1) Usnesení Vrchního soudu v Praze
sp.zn. KSCB 26 INS 5983/2009, 1 VSPH 744/2009-A ze dne 22. 1. 2010 pro potřeby zkoumání podmínky
poctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení formuluje obecná
východiska spočívající v podstatě a účel tohoto způsobu řešení úpadku či
hrozícího úpadku (citace z odůvodnění):
„Řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením,
v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze
schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout
„druhou šanci“ především fyzické osobě - nepodnikateli, která by měla jinak (často
již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících
dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku
zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně
rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce
vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního
uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění
oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů)
motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu
věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část
pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady
na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska
je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem
na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich
úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky
pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže- li posléze se řádné splnění oddlužení
neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy
- z výše uvedených důvodů - vychází z toho, že pokud není dostatečného
důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům
schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností
k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů
lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich
majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění
zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a)
IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý
záměr“
Dále judikát zdůrazňuje, že insolvenční soud při
zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy musí zvážit všechny významné
okolnosti věci, přičemž s ohledem
na výše uvedené dovozuje závěr, který lze zjednodušeně řečeno formulovat
následovně: „Dlužnická historie“ osoby dožadující se oddlužení je právně
významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či
hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen pokud je zřejmé,
že dlužník se zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti,
nikoli ve snaze umořit jimi předchozí dluhy (k tomuto účelu je neužil), ale čerpal
další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu, o vypořádání
svých dluhů se řádně (s využitím všech svým možností) nesnažil. Pak lze uzavřít,
že se dlužník k řešení své majetkové situace nestavěl poctivým způsobem, a
právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat
nelze.
K tomu viz dále usnesení Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28. 7. 2011 uveřejněné pod číslem
14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:
Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ
patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností
příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr
při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž
je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak
bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý
záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v
rámci daného insolvenčního řízení.
V usnesení č. j. KSOS 31 INS
12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněném pod č.
112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl (citace z odůvodnění):
„Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje
podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr je logicky navázáno na hodnocení
skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před
zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení
svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily
do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem
ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče
třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života
(zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se
rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou
v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová [o čemž by
se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v
něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o
schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů
dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 insolvenčního
zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního
soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt
hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního
řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr,
může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době
rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník
se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí
nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není
vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se
s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v
odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně
neschválil oddlužení.“
K otázce, kdy postupné zadlužování
dlužníka nelze akceptovat a je třeba dovodit nepoctivý záměr sledovaný
návrhem na oddlužení, se vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení
sp.zn. KSCB 27 INS 5016/2010, 3 VSPH 729/2010-A ze dne 2. 2. 2011 (citace
z odůvodnění):
„Postupné zadlužování dlužnice vedoucí
k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem
pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly
její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy.
V dané věci však dlužnice - jak sama potvrdila nejen při slyšení soudu
prvního stupně, ale též v odvolání - čerpala finanční prostředky účelově
pro svou dceru a nikoliv pro vypořádání svých dluhů. Je tedy zřejmé, že se dlužnice
ke své vlastní majetkové situaci nestavěla poctivým způsobem.“
K téže problematice rozvíjí výklad usnesení
Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 39 INS 1186/2010, 1 VSPH 185/2008-B ze
dne 18. 3. 2010 (citace z odůvodnění):
„ Pokud jde o posouzení podmínek umožňujících
povolení oddlužení, je třeba nejen zohlednit, z jakého důvodu si dlužník
opakovaně půjčoval a zda automobily pořízené tímto způsobem skutečně potřeboval
(odvolací soud se v zásadě ztotožňuje se soudem insolvenčním v tom, že
uvedené dlužníkovo konání vykazuje výrazné prvky nezodpovědného přístupu), ale
i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že
oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem opakovaných úvěrů
dlužníků uzavřených za účelem pořízení movité věci by mělo být nepovolení oddlužení,
stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem
soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost
domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za
situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve
výrazně vyšší než minimální hranici 30% hodnoty pohledávky. Z tohoto
hlediska se proto názor, že dlužník není způsobilý podstoupit proces oddlužení,
jeví předčasným. Ačkoli lze tedy souhlasit s náhledem insolvenčního soudu
prvního stupně na to dlužníkovo jednání, jež vedlo ke vzniku závazků, jimž není
v současnosti schopen dostát, je třeba brát v potaz také účelnost způsobu řešení
úpadku ve vztahu k věřitelům dlužníka. Mohli-li by tito věřitelé dosáhnout
vyššího uspokojení v rámci oddlužení než v konkursu, pak by bylo
namístě tuto skutečnost při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka rovněž
zohlednit, a to i při vědomí toho, že pokud by případně vlastní proces oddlužení
po jeho schválení posléze neprobíhal zákonem předvídaným způsobem, bude možno
rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem ( § 418 IZ).“
Dále viz např. usnesení Vrchního soudu
v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 4389/2011, 2 VSPH 509/2011-A ze dne 4. 7. 2011 (citace z odůvodnění):
„V daném případě bylo úkolem
odvolacího soudu přezkoumat správnost závěru insolvenčního soudu, dle něhož
sledoval dlužník návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Z posledně
citovaného ustanovení totiž plyne, že pokud se dlužník nepostavil k řešení
své majetkové situace poctivým způsobem, právo na dobrodiní oddlužení vedoucí
k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.“
(...)
„Za těchto okolností se odvolací soud
ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě lze
usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, a to proto, že v době kratší než dva
měsíce před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedl podstatnou část
svého majetku na třetí osobu. Na tom nic nemění ani ta část odvolací
argumentace, dle níž tak činil proto, aby zapravil závazek dlužnice, který vůči
této osobě měla. Závěr o nepoctivém záměru dlužníka přitom sdílí i insolvenční
správce, který ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 13. 5. 2011 (č.
l. B-2) označil Dohodu za neúčinný právní úkon s tím, že dle vyjádření
realitní kanceláře činila cena převedených práv k bytové jednotce 500 000
Kč. Obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zvýhodňovat
jednoho z věřitelů na úkor ostatních, považuje odvolací soud za účelovou
v situaci, kdy podstatnou část svého majetku použil na zapravení závazku
dlužnice výhradně vůči jednomu z věřitelů, jehož existenci navíc, jak
správně uzavřel soud prvního stupně, dlužnice ani nedoložila. Z obsahu
spisu je přitom zjevné, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že k uzavření
Dohody došlo těsně před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy dlužník
již byl v úpadku.“
Podle závěrů usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. KSBR 37
INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010 ze dne 17. 5. 2010 na nepoctivý záměr
dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ
lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním
insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře
smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech
svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat
za osoby jemu blízké. Podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn.
KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010 ze dne 24. 6. 2010 může nepoctivému
záměru nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč
uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem
oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků
byla třetí osoba.
Dále viz např. závěry usnesení Vrchního
soudu v Praze sp. zn. KSUL 81 INS 18419/2012, 1 VSPH 1377/2012-B ze dne
16. 10. 2012, podle nichž má být dlužníku dána možnost, aby odstranil věcné
břemeno bezúplatného užívání nemovitosti třetí osobou, jímž před podáním
insolvenčního návrhu tuto nemovitost náležející do majetkové podstaty zatížil,
a aby tím své důsledky svého závadného jednání, z nějž lze dovozovat jeho
nepoctivý záměr, účinně napravil. K tomu citujeme:
„Odvolací soud se v zásadě ztotožňuje
s úvahou soudu I. stupně, jenž na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ
usoudil v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního
návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (30. 7. 2012) uzavřel (9. 7.
2012) smlouvu o věcném břemeni ve prospěch své dcery spočívajícím
v bezúplatném doživotním užívání své bytové jednotky.
Dle mínění odvolacího soudu však závěr
insolvenčního soudu o nepřípustnosti oddlužení mohl být v dané věci předčasný
a pro dlužníka překvapivý za situace, kdy dlužníkovi nebylo předestřeno, že předpoklady
pro povolení oddlužení nesplňuje a že v tom případě nelze řešit
jeho úpadek jinak než konkursem. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení
je totiž zřejmé, že soud I. stupně měl k dispozici všechny informace
ohledně bytové jednotky, z nichž vycházel při svých závěrech o nepoctivém
úmyslu dlužníka (A-2, A-7), již v době, kdy dlužníkovi uložil povinnost
zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3000 Kč (A-8),
kterou odůvodnil předpokladem, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením plněním
splátkového kalendáře, a kterou za dlužníka uhradila jeho dcera (A-10). Pokud
soud I. stupně následně změnil svůj náhled na přípustnost oddlužení, měl dlužníka
o těchto možných důsledcích poučit a vysvětlit mu, za jakých podmínek by
mohl naplnit předpoklady stanovené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ,
např. tím, že by věcné břemeno zatěžující jeho bytovou jednotku bylo odstraněno.
Pokud dlužník domáhající se oddlužení o řešení své situace formou konkursu
vzhledem k okolnostem případu neměl důvod uvažovat, mohlo být (a také
bylo) rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu
pro něj překvapivé a za takového stavu věci se jeví jako porušení dlužníkových
procesních práv nedat mu možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení
odvrátit.“
K úvaze o nepoctivém záměru založeném
na odlišnosti počtu věřitelů a rozsahu jejich pohledávek uvedených dlužníkem
v seznamu závazků oproti stavu podle podaných přihlášek viz např. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 14971/2011, 3 VSPH
723/2012-B ze dne 26. 7. 2012 (citace z odůvodnění):
„Závěr o nepoctivém záměru dlužnice,
zakládajícím nepřípustnost oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ,
dovozoval soud prvního stupně z rozdílu rozsahu nezajištěných věřitelů
a výše jejich pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení oproti těm,
které uvedla v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu
spojenému s návrhem na povolení oddlužení. V tom směru soud bez dalšího
považoval za rozhodný počet přihlášených věřitelů a výši jejich pohledávek. Přitom
však nejenže nesprávně vycházel i z přihlášených pohledávek, které již
nebylo možno brát v úvahu (protože přestaly být předmětem insolvenčního řízení),
ale při svých úvahách nepovažoval (ve smyslu § 104 odst. 3 IZ) ani za
podstatné, zda u přihlášených pohledávek, které dlužnice neuvedla
v seznamu závazků, jde o nesporné pohledávky, o jejichž existenci dlužnice
věděla (musela vědět), nebo zda jsou to sporné pohledávky, o nichž jí bylo
známo, že jsou vůči ní uplatňovány, a proto je měla v seznamu (se svým
odmítavým stanoviskem) uvést. Je zcela zřejmé, že závěr o dlužníkově úmyslném
neuvedení některých jeho závazků, tedy o jejich zamlčení vedeném snahou vytvořit
klamný dojem proveditelnosti oddlužení, nemůže být založen - bez zkoumání
ostatních okolností věci - toliko na zjištění, že do insolvenčního řízení bylo
přihlášeno více věřitelů a s větším rozsahem pohledávek, než jak dlužník
uvedl v seznamu závazků. Soud prvního stupně však při svém závěru o
nepoctivém záměru dlužnice žádné jiné okolnosti v úvahu nebral ani je
nezkoumal. Proto také žádných dalších vysvětlení - ve smyslu výše uvedeného -
po dlužnici nepožadoval a nikterak ji k nim nevedl; v protokolu o schůzi
věřitelů pouze zaznamenal její sdělení, že při sepisování návrhu na zahájení
insolvenčního řízení neměla ohledně svých věřitelů a jejich pohledávek dostatečné
podklady.
Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti
zpochybňující poctivost záměru dlužnice soud prvního stupně dosud řádně
nezkoumal a věc s ní odpovídajícím způsobem neprojednal. Proto odvolací
soud pokládá závěr o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ
za předčasný a pro dlužnici překvapivý.
V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout,
že v případě zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a rozhodnutí o řešení
úpadku dlužnice konkursem by byly vyhlídky uspokojení jejích věřitelů zcela
minimální, či spíše vůbec žádné. Jelikož dlužnice nevlastní prakticky žádný
majetek, jenž by mohl být konkursem reálně postižen, lze předpokládat, že v rámci
nepatrného konkursu by jeho dosažené výnosy určené pro uspokojení nezajištěných
věřitelů pocházely v zásadě jen z postižitelných částí příjmů dlužnice
v inkriminovaném období ( § 207 odst. 2
IZ), tedy z její výše uvedené mzdy. V případě oddlužení plněním
splátkového kalendáře by se ovšem tyto příjmy zvýšily o plnění (důchod)
od Dušana Slavíka ve výši 2000 Kč měsíčně. Za této situace tudíž zjevně
nelze očekávat, že by se v rámci nepatrného konkursu dostalo věřitelům
dlužnice vyššího uspokojení, než jaké lze očekávat v rámci oddlužení
splátkovým kalendářem, které je možno považovat za reálně uskutečnitelné. Lze
dokonce předpokládat, že by v konkursu jeho dosažené výnosy nepostačily ani
k úplnému zapravení nároků insolvenčního správce a dalších nákladů
insolvenčního řízení, takže k uspokojení věřitelů by nejspíše vůbec nedošlo.
V tom směru nelze pouštět ze zřetele ani zásadu, že insolvenční řízení má
být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo
nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího
uspokojení věřitelů ( § 5 písm. a) IZ).“
K úvaze o nepoctivém jednání dlužníka
založené na jeho chování v průběhu insolvenčního řízení viz závěry usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 13383/2012, 1 VSPH 1775/2012-B
ze dne 8. 1. 2013, které lze shrnout následovně:
Na nepoctivý záměr dlužníka
ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat též v situaci, kdy se dlužník
po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení
dostatečně nesnaží maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou
výdělečnou činnost nebo kdy si dlužník bere bezdůvodně (tj. jen pro svoji potřebu)
neplacené volno anebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má prozatím ničím
neomezené dispoziční oprávnění ( § 229 odst. 3
písm. d) IZ), používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě
svých splatných závazků a jejich zapravení bez vážného důvodu lehkovážně
ponechává až na dobu po schválení oddlužení.
Dobrodiní institutu oddlužení
náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně
patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů
nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich
rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení.
Poctivý a zodpovědný dlužník
po zjištění svého úpadku a povolení oddlužení použije svoji mzdu např. zčásti
na zapravení svých dříve splatných dluhů nebo si vytváří rezervu (úspory) pro případ,
že by přišel o možnost výdělku a po jistou dobu by nebyl s to plnit
splátkový kalendář.
Dále poukazujeme i na závěry usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 12804/2012, 3 VSPH 848/2012-B
ze dne 27. 8. 2012 (citovaného /2.2), podle nichž nelze
bez dalšího dlužníku přičítat nepoctivý záměr, pokud prozatím - při absenci
dostatečného dlužníkova výdělku nebo jiných postižitelných příjmů - stojí
jeho (dostatečná) nabídka pro oddlužení splátkovým kalendářem jen na finanční
pomoci třetí osoby, kterou si s ní pro ten účel sjednal, ledaže je zcela
zjevné, že dlužník sám - ač mu v tom nic nebrání - o přiměřenou výdělečnou
činnost (a tedy o zvýšení ekonomické nabídky pro věřitele) nijak neusiluje.
2) Význam (důsledky) zjištění o pravomocném odsouzení dlužníka pro
trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy jakožto zákonné domněnky
nepoctivého záměru dlužníka řeší následující judikáty:
V rozhodnutí Vrchního soudu
v Olomouci sp.zn. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008, ze dne
18.12.2008 je k tomuto tématu vysloven názor, který lze shrnout takto: Pro závěr, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje
nepoctivý záměr ( § 395 odst. 1, písm. a)
IZ), postačí pouhé zjištění, že v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení byl pravomocně odsouzen pro trestný čin majetkové nebo
hospodářské povahy. Aby mohl být dlužník za tohoto stavu s návrhem na
povolení oddlužení úspěšný, musel by tvrdit a prokazovat takové specifické
okolnosti případu, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes
existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná ( § 395 odst. 3 písm. b)
IZ).
K podobným závěrům dospěl i Vrchní
soud v Praze v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 46 INS
124/2009, 1 VSPH 53/2009, ze dne 6. 2. 2009, v němž se dovozuje
následující (citace z odůvodnění): „Insolvenční soud při zkoumání podmínek za
nichž lze oddlužení povolit sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru
navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je
kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje stanovením domněnky
nepoctivého záměru podle ustanovení § 395 odst. 3 písm. b).
Domněnkou zákon úsudku soudu jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka
je pouze možným vodítkem, z kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr,
nikoliv ho mít za nezvratný. Insolvenční soud tak má při zkoumání
zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech
významných okolností. Také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy
může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším
chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit,
jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků a
lze proto očekávat, že i pro věřitele
bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku. Soud
prvního stupně sice správně vyšel z předpokladu, že dlužníkovi svědčí zákonná domněnka tzv. nepoctivého záměru, neboť byl rozsudkem Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2008, sp. zn. 23T 109/2008 odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 TrZ
k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Jestliže však
dlužník doložil jakým způsobem usiluje o postupné splácení závazků vůči věřitelům,
a že podstatnou část příjmů pravidelně odevzdává na úhradu svých dluhů, pak
tato zjištění sama osobě vylučovala bez dalšího usuzovat na nepoctivý dlužníkův
záměr, tedy mít ho za nezvratný.“
K této problematice se vyslovil Vrchní
soud v Praze též v usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 13187/2010, 1
VSPH 122/20011 -A ze dne 3. 2. 2011 (citace z odůvodnění):
„Skutečnost, že po propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody dlužník řádně pracuje, nasvědčuje spíše tomu, že svým dalším
chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit a že
veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze
proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším řešením jeho
úpadku. Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužníka
již nyní nepatrným konkursem by odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež
musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen
nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího
uspokojení věřitelů ( § 5 písm. a) IZ). Nelze
totiž přehlédnout, že v nepatrném konkursu při absenci majetku dlužníka
jeho věřitelé ničeho nedostanou a nároky insolvenčního správce by zcela nesl
stát (soud nepožadoval po dlužníkovi složení zálohy na náklady insolvenčního řízení),
resp. všichni daňoví poplatníci, na rozdíl od řešení úpadku dlužníka splátkovým
kalendářem, jenž je stále ještě reálný a podle něhož by věřitelé obdrželi
v příštích 5 letech min. 300 tisíc Kč (při dlužníkem uvažovaných splátkách
5 až 6 tisíc Kč měsíčně) a nároky insolvenčního správce by byly zcela zapraveny
z příjmů dlužníka. Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru,
že závěr soudu prvního stupně o trestněprávní minulosti dlužníka učiněný bez přihlédnutí
k dalším rozhodným skutečnostem uvedeným shora a svědčícím ve prospěch dlužníka
neobstojí. Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že dlužník
nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv
později dojít ke změně způsobu řešení jeho úpadku a úpadek by pak byl definitivně
řešen konkursem.“
Dále viz např. usnesení Vrchního soudu
v Praze sp.zn. KSPL 27 INS 13187/2010, 1 VSPH 122/2011-A ze dne 3. 2. 2011 (citace z odůvodnění):
„V daném případě zamítl soud I. stupně
návrh na povolení oddlužení jen proto, že v posledních 5 letech před
zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo
pravomocným odsouzením dlužníka pro trestný čin majetkové povahy. Jak vysvětleno
shora, pouhé zjištění trestněprávní minulosti dlužníka nepostačuje pro přijetí
závěru o nepoctivosti jeho záměru na povolení oddlužení, zejména…
