dnes je 29.3.2024

Input:

9.7 Zrušení schváleného oddlužení

18.2.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

9.7
Zrušení schváleného oddlužení

Mgr. Ivana Mlejnková

Pro řešení úpadku dlužníka oddlužením jsou prostřednictvím novely provedené zákonem č. 31/2019 Sb. zavedeny s účinností od 1.6.2019 zásadní koncepční změny, a to zejména ohledně

  • způsobů (forem) oddlužení (§ 398 IZ), které nadále lze provést pouze formou:

1) oddlužení zpeněžením majetkové podstaty - viz základní výklad v části Způsoby oddlužení ad A) a podobně viz Provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty ,

2) oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, které (co kombinovaná a primární forma oddlužení) nahradilo původní formu oddlužení prováděného výhradně plněním pětiletého splátkového kalendáře i fakultativní formu kombinovanou se zpeněžením majetkové podstaty nebo její části (realizovanou jen na návrh insolvenčního správce a se souhlasem dlužníka) - viz základní výklad v části Způsoby oddlužení ad B) a podrobně viz Provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty;

  • objektivní přípustnosti oddlužení (§ 395 IZ)

- především je pro oba způsoby oddlužení odklizen původní požadavek minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 30% jejich výše dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ ve znění účinném do 31.5.2019, nebyla-li dlužníkem s věřiteli předem dohodnuta nižší hodnota plnění [§ 392 odst. 1 písm. c) IZ v témže znění], který byl stanoven jakožto podmínka umožnění vstupu dlužníka do oddlužení (jeho povolením a následným schválením) a podmínka úspěšného završení oddlužení osvobozením dlužníka od placení zbytku dluhů (§ 414 a § 415 IZ v témže znění), kdy v rámci oddlužení splátkovým kalendářem při nižší splátce stanovené soudem (§ 398 odst. 4 IZ v témže znění) muselo jíž o uspokojení nezajištěných pohledávek minimálně v rozsahu 50% - viz výklad viz Zamítnutí návrhu, v jejíž úvodní pasáži je shrnuta podstata změn objektivní přípustnosti oddlužení zavedených s účinností od 1.6.2019;

  • splnění oddlužení, kdy oproti původní právní úpravě (viz část Splnění oddlužení)

- prostřednictvím ust. § 412a IZ je nově a výslovně vymezeno, kdy je oddlužení v té které formě splněno,

- současně ust. § 413 IZ (mimo jiné) předvídá jak rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení, se kterým je spojeno případné rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek (část Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů), anebo rozhodnutí o nesplnění odddlužení (které osvobození dlužníka bez dalšího vylučuje).

S uvedenými změnami způsobů (forem) oddlužení a redefinováním podmínek objektivní přípustnosti oddlužení - opuštěním původního požadavku dosažení uvedené minimální hodnoty uspokojení nezajištěných věřitelů - pak souvisí i dílčí změna důvodů pro zrušení schváleného oddlužení:

  • - je odklizen zvláštní důvod zrušení oddlužení schváleného ve formě pětiletého splátkového kalendáře obsažený do 31.5.2019 v § 418 odst. 1 písm. b) IZ, který byl svojí podstatou vázán na původní požadavek - předpoklad – zákonem stanovené minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle tehdejšího § 395 odst. 1 písm. b) IZ (a v § 398 odst. 4 IZ pro případ soudem stanovené nižší splátky),
  • - místo něj – s novým umístěním v § 418 odst. 1 pod písmenem c) IZ – je explicitně vymezen důvod pro zrušení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, který kopíruje – avšak již ve zúženém rozsahu – podmínku přípustnosti oddlužení stanovenou v § 395 odst. 1 písm. b) IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) a který spočívá v dlužníkově déle než 3 měsíce trvající - jím zaviněné - neschopnosti splácet vybrané (preferenční) pohledávky za majetkovou podstatou - viz níže pod heslem "Důvody pro zrušení oddlužení.

Předmětná novelizace provedená zákonem č 31/2019 Sb. se ovšem (dle přechodného ustanovení této novely) použije v insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka až od účinnosti dané novely, tj. od 1.6.2019.

To znamená, že v těch insolvenčních řízeních, v nichž bylo rozhodnuto o úpadku dříve, se pokračuje - i co do podmínek zrušení schváleného oddlužení - podle právní úpravy účinné do 31.5.2019.

Výklad a judikatura ke zrušení oddlužení plněním splátkového kalendáře z důvodu dle § 418 odst. 1 písm. b) ve znění účinném do 31.5.2019, tedy proto, že podstatnou část splátkového kalendáře (jak se ukázalo) nebude možné splnit – viz archiv III této části.

PRÁVNÍ ÚPRAVA OD 1.6.2019

Před splněním schváleného oddlužení může insolvenční soud rozhodnout o jeho zrušení, jestliže je k tomu dán některý ze zákonných důvodů uvedených v § 418 odst. 1 až 3 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019). Jakkoli k tomu § 418 odst. 7 IZ (do 30. 6. 2017 odstavec 4) stanoví, že rozhodnutí o zrušení oddlužení může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení, i nadále (ve smyslu dřívějších závěrů soudní judikatury) je nutno dovodit, že o zrušení oddlužení nelze rozhodnout poté, co při splnění podmínek stanovených v § 412a IZ(zavedeném s účinností od 1.6.2019) bylo oddlužení splněno, tj. tehdy již insolvenční soud může vydat podle § 413 odst. 1 IZ (v témže znění) jen rozhodnutí, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení, anebo rozhodnutí o nesplnění oddlužení (část Splnění oddlužení).

Důvody pro zrušení oddlužení

Podle § 418 odst. 1 až 3 IZ insolvenční soud schválené oddlužení zruší:

1) vždy na návrh dlužníka [§ 418 odst. 1 písm. d) IZ],

2) na návrh věřitele nebo i bez návrhu (poslední věta § 418 odst. 7 IZ) při naplnění některého z následujících důvodů

a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. a) IZ]

  • - ohledně povinností dlužníka při jednotlivých způsobech oddlužení odkazujeme na výklad v části Provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty . a výklad v částech Provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. a Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce , který je ve sledovaných souvislostech shrnut také v části Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů;
  • - v odkazované části Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce je (mimo jiné) komentována speciální úprava povinností dlužníka při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zakotvená v ustanovení § 412 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019), které (opakovaně) zdůrazňuje také povinnost dlužníka přiznávat veškeré své příjmy v plné výši a vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů;
  • - k tomuto důvodu zrušení schváleného oddlužení viz níže JUDIKÁTY ad I. );

b) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti [§ 418 odst. 1 písm. b) IZ, do 31.5.2019 se jednalo o písmeno c)];

má se za to, že dlužník vznik tohoto závazku zavinil, tj. je založena vyvratitelná právní domněnka zavinění vzniku takového závazku dlužníkem, jestliže k jeho vymožení byl vůči dlužníkovi nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (§ 418 odst. 2 IZ),

  • k tomuto důvodu zrušení schváleného oddlužení, který se opět týká obou způsobů oddlužení, viz níže JUDIKÁTY ad II. );

c) dlužník v důsledku okolností, které zavinil, po dobu delší než 3 měsíce není schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, které vznikly po rozhodnutí o úpadku [§ 418 odst. 1 písm. c) IZ ve znění účinném od 1.6.2019]

- tento důvod zrušení schváleného oddlužení se týká výhradně schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty,

- ekonomická nabídka dlužníka dávající předpoklad uspokojení pohledávek podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) je jednou ze základních podmínek povolení a posléze i schválení oddlužení v uvedené formě, jak vyloženo v části Zamítnutí návrhu; tamtéž je také vysvětleno [zejména pod heslem "důvod ad b)"], že z hlediska komentovaného důvodu pro zrušení tohoto oddlužení vymezeného nyní v § 418 odst. 1 písm. c) IZ je rozhodné jen nesplácení těch sledovaných pohledávek podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, které vznikly po rozhodnutí o úpadku dlužníka, a těmi jsou pouze nároky insolvenčního správce z titulu jeho odměny a náhrady hotových výdajů, z pohledávek výživného ze zákona pak jen průběžné měsíční výživné vzniklé po rozhodnutí o úpadku (tedy nikoli dlužné výživné pocházející z dřívější doby), případně i jiné pohledávky v režimu za majetkovou podstatou (§ 168 a § 169 IZ) vzniklé po rozhodnutí o úpadku;

- současně musí jít o situaci, kdy nesplácení uvedených pohledávek dlužník objektivně vzato zavinil (tedy není způsobeno okolnostmi, jež nemohl ovlivnit) a trvá déle než 3 měsíce;

dodáváme, že k eliminaci dočasné objektivní překážky bránící dlužníku v řádném plnění splátkového kalendáře (jako je např. dlouhodobá pracovní neschopnost dlužníka /zejm. jeho hospitalizace/, ztráta zaměstnání či jiný obdobný výpadek jeho příjmů) slouží institut přerušení průběhu tohoto oddlužení, resp. přerušení plnění splátkového kalendáře upravený v § 412b odst. 1 až 4 IZ ve znění účinném od 1.6.2019 (k přerušení průběhu oddlužení, a to na dobu maximálně 1 roku a nikoli opakovaně, může dojít z důležitých důvodů, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného k návrhu dlužníka nebo insolvenčního správce – viz část Provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty závěr pasáže [2]), popř. institut prodloužení průběhu oddlužení dle § 412a odst. 5 IZ ve znění účinném od 1.6.2019 (které může insolvenční soud povolit z důležitých důvodů maximálně na dobu 6 měsíců, nikoli opakovaně, a o které může dlužník požádat před uplynutím doby, která je rozhodná pro splnění oddlužení podle § 412a IZ v témže znění – k tomu viz část Splnění oddlužení pasáž [B]);

- nesplácení ostatních pohledávek v režimu za majetkovou podstatou či pohledávek nezajištěných věřitelů nicméně může být důvodem pro zrušení daného schváleného oddlužení ad a) shora, tedy ve smyslu § 418 odst. 1 písm. a) IZ, jestliže příčina nedostatečných či absentujících splátek spočívá v neplnění podstatných povinností dlužníka vyplývajících z tohoto způsobu oddlužení;

d) po schválení oddlužení vyjdou najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ [§ 418 odst. 3 IZ]

- k nepoctivému záměru dlužníka (představujícímu esenciální podmínku přípustnosti oddlužení) viz část Zamítnutí návrhu a tam uvedenou vysvětlující judikaturu ad I.)

- k tomuto důvodu zrušení schváleného oddlužení, který se opět týká obou způsobů oddlužení, viz níže JUDIKÁTY ad III.);

- dodáváme, že také pro dodatečné zjištění nepoctivého záměru dlužníka ( jakkoli to zákon výslovně nestanoví) lze schválené oddlužení zrušit i bez návrhu (ex offo); o tom soudní praxe nikdy nepochybovala [viz odkazovanou judikaturu ad III.) níže], neboť takový postup plyne z povahy věci /a nakonec i z dikce § 418 odst. 3 IZ, podle níž má jít o situaci, kdy po schválení oddlužení "vyšly najevo" okolnosti svědčící o nepoctivém záměru/.

Dodáváme, že v průběhu schváleného oddlužení insolvenční správce podle § 36 odst. 3 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) je povinen vždy neprodleně signalizovat insolvenčnímu soudu příslušnou písemnou zprávou poznatek o důvodech pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 až 3 IZ - k tomu viz závěr části Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce pod heslem "Dohled insolvenčního správce – jeho zprávy".

Osoby legitimované k návrhu na zrušení oddlužení

Z výše uvedené právní úpravy § 418 IZ předně vyplývá, že insolvenční soud může rozhodnout o zrušení oddlužení na základě návrhu k tomu oprávněné osoby, nebo i bez návrhu, jestliže v řízení vyjdou najevo (lhostejno jakým způsobem) skutečnosti, které takové rozhodnutí (dle § 418 odst. 1 až 3 IZ) odůvodňují.

Je zřejmé, že zrušení schváleného oddlužení může iniciovat (svým návrhem, resp. podnětem, doporučením) insolvenční správce, když především on je povinen sledovat případné závady v plnění schváleného oddlužení (v plnění povinností dlužníka vyplývajících ze schváleného způsobu oddlužení) a upozornit soud na takové či jiné skutečnosti, které vyšly najevo (třeba dodatečně, jak tomu typicky může být u poznatku nepoctivého záměru dlužníka) a které mohou zrušení schváleného oddlužení odůvodňovat. K tomu viz informační povinnosti insolvenčního správce stanovené v § 36 odst. 3 IZ ve znění účinném od 1.6.2019 (část Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce , pasáž Dohled insolvenčního správce – jeho zprávy). Je pak na insolvenčním soudu, aby (v rámci svojí dohlédací činnosti) takový podnět posoudil (případně došetřil) a při splnění některého z důvodů stanovených v § 418 odst. 1 nebo odst. 3 IZ rozhodl o zrušení schváleného oddlužení.

Současně ale platí, že takový návrh na zrušení schváleného oddlužení, o němž insolvenční soud je povinen – tak či onak (zamítavě či zrušením oddlužení) – rozhodnout, je oprávněn podat jen některý z účastníků řízení, tj.

- sám dlužník a též

- věřitel, který je v pozici účastníka insolvenčního řízení (a který pak musí být předvolán i k projednání jeho návrhu, bud-li takové jednání soudem nařízeno.

K tomu Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. MSPH 59 INS 30258/2015, 2 VSPH 992/2020-B-55 ze dne 29.9.2020 dále vyložil (citace z odůvodnění):

"Věřitelem, kterého má na mysli § 418 odst. 7 IZ a který je oprávněn podat návrh na zrušení schváleného oddlužení, je pouze věřitel, který  je účastníkem insolvenčního řízení ve smyslu § 14 odst. 1 IZ, tedy který uplatnil své právo vůči dlužníku přihláškou pohledávky, popř. uplatnil svůj nárok dle § 203 odst. 1 IZ co pohledávku za majetkovou podstatou či pohledávku postavenou jí na roveň. Jen takový věřitel - účastník insolvenčního řízení - je oprávněn k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení, o kterém pak insolvenční soud (po projednání věci) je povinen rozhodnout, ať již zrušením schváleného oddlužení, jestliže návrh shledá důvodným, anebo - v opačném případě - zamítnutím takového návrhu. Podá-li však "návrh" na zrušení schváleného oddlužení údajný věřitel, který ve smyslu výše uvedeného není účastníkem insolvenčního řízení a kterému tudíž věcná legitimace k podání takového návrhu (totiž žádného procesního návrhu) nesvědčí, insolvenční soud není povinen o takovém "návrhu" jakkoli rozhodovat. Tento "návrh" nicméně může využít v rámci své dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 IZ) jako podnět k prověření toho, zda nejsou dány skutečnosti odůvodňující zrušení schváleného oddlužení, s tím, že pokud takové skutečnosti shledá, schválené oddlužení zruší.

V posuzované věci není pochyb o tom, že do dlužníkova insolvenčního řízení (...) nepřihlásila odvolatelka žádnou pohledávku, ani v tomto řízení neuplatňuje pohledávku za majetkovou podstatou. (...) Je tedy zřejmé, že odvolatelka podala "návrh" na zrušení schváleného oddlužení jako osoba, která k takovému návrhu - totiž k žádnému procesnímu návrhu - nebyla v daném insolvenčním řízení oprávněna, neboť není jeho účastníkem. Soud prvního stupně proto nijak nepochybil, jestliže o jejím "návrhu" nijak nerozhodnul, ale naložil s ním jako s podnětem, na jehož základě ovšem v rámci své dohlédací činnosti důvody pro zrušení schváleného oddlužení zatím neshledal. Pokud tento výsledek svého dohledového přezkoumání považoval soud za vhodné deklarovat (vyjádřit) a učinil tak napadeným usnesením (s výrokem, že schválené oddlužení se prozatím ponechává v účinnosti), jde o usnesení, které má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu podle § 11 odst. 1 IZ a které proto nelze napadnout odvoláním (§ 91 IZ)."

Dodáváme, že návrh na zrušení schváleného oddlužení je oprávněn podat i zajištěný věřitel – k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 102/2018 ze dne 28. 5. 2020.

Projednání věci

Podle § 418 odst. 7 věty druhé IZ ve znění účinném do 12.11.2020 platilo, že rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení vydá insolvenční soud zásadně (obligatorně) až po jednání, k němuž pak předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor/zástupce věřitelů (byl-li věřitelský orgán ustanoven) a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl (pokud insolvenční soud nerozhodoval ex offo, ale na základě věřitelova návrhu věřitele, který přitom byl k takovému návrhu legitimován).

Prostřednictvím novely uvedeného ustanovení provedené zákonem č. 460/2020 Sb. s účinností od 13.11.2020 došlo ke změně potud, že (podle § 418 odst. 7 věty druhé IZ) rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení musí předcházet soudem nařízené jednání jen v případě, že

  1. jednání o věci navrhnul insolvenční správce nebo věřitel, jímž (jak dovozujeme) může být i jen ten věřitel, který zrušení oddlužení navrhnul (a byl k takovému návrhu legitimován, viz shora), neboť jen on pak k případnému nařízenému jednání má být předvolán (viz níže),
  2. jinak tehdy (§ 418 odst. 7 věta třetí IZ), pokud na jednání o věci trvá dlužník;

přitom platí, tedy je stanovena fikce, že dlužník na jednání netrvá, jestliže se tak nevyjádří přes výzvu insolvenčního soudu do 10 dnů ode dne, kdy mu tato výzva byla soudem doručena.

Z uvedeného plyne, že u insolvenčního správce a věřitele (účastníka řízení) jejich případný návrh na nařízení jednání o zrušení oddlužení musí vždy vzejít z jejich vlastní iniciativy, tj. soud není povinen žádat v tom směru jejich stanovisko. To znamená, že pokud by zrušení oddlužení inicioval (svým návrhem, resp. podnětem, doporučením) insolvenční správce, nebo by podal takový návrh věřitel k tomu oprávněný, aniž by tento správce nebo navrhující věřitel současně požadoval nařízení jednání o věci, nemusí soud jednání nařídit, ledaže by na jednání trval sám dlužník [ad b] shora]. Jinak řečeno, dal-li příslušný procesní podnět ke zrušení schváleného oddlužení insolvenční správce či věřitel anebo insolvenční soud zvažuje takové rozhodnutí bez návrhu (podnětu), a pokud přitom nařízení jednání o této věci nenavrhnul správce ani věřitel, insolvenční soud vyžádá od dlužníka (s příslušným poučením) jeho stanovisko, zda požaduje, aby k projednání případného (či navrženého) zrušení schváleného oddlužení bylo nařízeno jednání. Jestliže pak dlužník takový požadavek nevysloví nebo se v uvedené lhůtě k výzvě nijak nevyjádří (neodpoví), může insolvenční soud rozhodnut o věci bez nařízení jednání, zejména pokud se důvod ke zrušení oddlužení jeví být jednoznačný a dlužník na něj byl soudem dříve upozorněn, aniž by zjednal nápravu.

Samozřejmě není vyloučeno, aby insolvenční soud k projednání zrušení schváleného oddlužení nařídil jednání i v případech, kdy tak podle uvedené nové právní úpravy již učinit nemusí. Jestliže insolvenční soud toto jednání nařídí, pak k němu předvolá (§ 418 odst. 7 poslední věta IZ) vždy dlužníkainsolvenčního správce, věřitelský výbor/zástupce věřitelů (byl-li věřitelský orgán ustanoven) a dále – pokud byl podán návrh věřitelem - také tohoto věřitele, který zrušení oddlužení navrhl (a který byl k takovému návrhu legitimován).

Dovozujeme, že o zrušení schváleného oddlužení navrženém samotným dlužníkem lze nadále rozhodnut bez předchozího jednání, a že tak tehdy není zapotřebí vyzývat ho ke sdělení, zda trvá na nařízení jednání.

Nutno ale současně zdůraznit, že v případech, kdy lze rozhodnout o zrušení schváleného oddlužení až po jednání, musí insolvenční soud toto rozhodnutí vydat na tomto jednání nebo v blízké časové a věcné souvislosti s ním.

K tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 4965/2009, 2 VSPH 446/2016-B ze dne 29. 3. 2016, které se sice vztahuje k právní úpravě účinné do 12.11.2020, resp. do 30.6.2017, kdy ust. § 418 byl stávající odstavec 7 zařazen jako odstavec 2, ale jehož závěry jsou jinak s touto výhradou i nadále platné (citace z odůvodnění):

"Soud prvního stupně ovšem navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze dospět k závěru, že zrušení schváleného oddlužení s dlužníky řádně projednal, jestliže o něm konal jednání dne 16. 6. 2015 a napadené usnesení vydal až dne 2. 2. 2016 a tedy s odstupem 8 měsíců od konání jednání, které dle § 418 odst. 4 IZ mělo jeho vydání předcházet. Takto dlouhá časová prodleva vede nutně bez dalšího k závěru, že usnesení o zrušení schváleného oddlužení nebylo vydáno v časové a věcné souvislosti s provedeným jednáním (k tomu viz závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soud v Praze č. j. KSUL 69 INS 8050/2009, 4 VSPH 474/2015-B-62 ze dne 21. 7. 2015). Je v rozporu se smyslem příslušné zákonné úpravy, není-li o zrušení schváleného oddlužení rozhodnuto při jednání podle § 418 odst. 4 IZ, nebo vzápětí poté (tedy v bezprostřední návaznosti na výsledky tohoto soudního projednání); poměry dlužníka se v průběhu doby mohou měnit a usnesení o zrušení schváleného oddlužení může obstát jedině, pokud vychází z takových aktuálních zjištění, k nimž dlužník (jakož i správce, věřitelský orgán, byl-li ustanoven, a případně také navrhující věřitel) měl možnost se vyjádřit při jednání. Proto i v případě, že by soud prvního stupně po jednání podle § 418 odst. 4 IZ nebo v blízké souvislosti s ním nezrušil schválené oddlužení proto, že dlužníku poskytl delší lhůtu pro nápravu vytčených závad, které by mohly zrušení oddlužení odůvodňovat, je zásadně povinen – dospěje-li následně k závěru, že podmínky pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 IZ jsou dány – opět postupovat podle § 418 odst. 4 IZnařídit o věci (ohledně jejího aktuálního stavu) jednání."

Společné oddlužení manželů

Ke specifikům společného oddlužení manželů v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 viz výklad v části Společné oddlužení manželů.

Ohledně podmínek pro zrušení oddlužení manželů, vedeného po spojení jejich insolvenčních věcí ve společném řízení v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, viz archiv III této části.

Jde-li o společné oddlužení povolené na základě společného návrhu manželů podaného podle ust. § 394a IZ(účinného od 1. 1. 2014), jedná se od počátku o jedinou insolvenční věc těchto manželů, kteří mají postavení nerozlučných společníků a hledí se na ně jako na jediného dlužníka, a to (dle změny § 394a odst. 3 IZ provedené s účinností od 1.7.2017) po celou dobu jejich insolvenčního řízení (nikoli již jen po dobu, kdy je projednáváno či realizováno jejich navržené oddlužení). Proto nejen podmínky jejich úpadku, jakož i podmínky pro povolení a schválení jejich společného oddlužení, ale i případné důvody pro zrušení jejich společného oddlužení musejí být šetřeny společně a se stejným výsledkem pro oba manžele (i kdyby již nebyli manžely).

Vysvětlující JUDIKÁTY

Ohledně důvodů zrušení schváleného oddlužení odkazujeme na závěry dřívější soudní judikatury, které sice byly přijaty v poměrech právní úpravy účinné do 31.5.2019, nicméně s touto výhradou jsou v zásadě nadále obecně využitelné.

I.) Zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. a) IZ]

1) Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013, uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné vysvětlil, že z dikce ustanovení § 418 odst. 1 písm. a) IZ plyne (aniž by jazykový výklad tohoto ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení proto, že dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník "zavinil", že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní "podstatné" povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (jejichž výčet ohledně plnění splátkového kalendáře je obsažen v ustanovení § 412 IZ).

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze v  sp. zn. KSHK 42 INS 3097/2012, 1 VSPH 301/2013-B ze dne 25. 4. 2013 (citace z odůvodnění):

"Odvolací soud je přesvědčen, že pokud ve smyslu výše řečeného i dlužníkem ,nezaviněnáʻ změna poměrů znemožňující mu dostát povinnostem plynoucím ze schváleného splátkového kalendáře je důvodem pro zrušení již schváleného oddlužení a následné řešení jeho úpadku konkursem, tím spíše je namístě takto rozhodnout za situace, kdy se dlužník bez zjevného objektivního důvodu (míněna tím taková změna v poměrech dárce, v důsledku které se stalo přislíbené plnění nemožným) dohodne s povinnou třetí osobou na změně smlouvy o důchodu a v důsledku takového ujednání se má dostat věřitelům výrazně nižšího plnění, než předpokládal původní splátkový kalendář.

Odvolací soud má za to, že oddlužení představuje pro dlužníky významné zvýhodnění při zapravování jejich závazků oproti situaci, kdy by dlužníci jinak museli hradit své dluhy v celém rozsahu včetně jejich příslušenství. Při posuzování, zda dlužníkovu návrhu na povolení oddlužení vyhovět a povolené oddlužení schválit, je třeba vzít v úvahu finanční nabídku, se kterou věřitelé, kteří se mezi způsoby řešení úpadku rozhodují, mají právo počítat do budoucna jako s řádným plněním. Cílem oddlužení plněním splátkového kalendáře přitom není uspokojení nezajištěných věřitelů v minimální zákonem stanovené výši 30 %, nýbrž uspokojení v míře co možná nejvyšší. Nelze proto přistoupit na argumentaci, že důvodem pro neplnění smlouvy o důchodu, z níž soud při rozhodování o schválení oddlužení (a věřitelé při rozhodování o způsobu oddlužení) vychází, může být jakékoliv navýšení příjmů dlužníka, neboť takovéto pozdější ujednání smluvních stran (dlužníka a dárce) obvykle směřuje k omezení plnění nezajištěným věřitelům.

V souzené věci dlužnice, ač poučena odvolacím soudem o svých povinnostech plynoucích z § 412 IZ, v rozporu s tímto ustanovením [konkrétně povinností usilovat o získání příjmu a neodmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat – viz § 412 odst. 1 písm. a) IZ] tyto své povinnosti neplní právě proto, že se dobrovolně vzdala části svého příjmu dohodou uzavřenou se svým synem, takže od situace, z níž vycházel ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud (jenž přitakal odvolacímu soudu potvrzujícímu ,přeměnuʻ oddlužení v konkurs), je zde stav pro dlužnici o to nepříznivější, že sama svým jednáním vskutku ,zavinilaʻ, že schválený splátkový kalendář nedojde naplnění, tedy jsou zde důvody zrušení schváleného oddlužení popsané pod body a) i b) prvého odstavce § 418 IZ."

3) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 355/2010, 3 VSPH 980/2010-B ze dne 15. 12. 2010 (citace z odůvodnění):

"Bez ohledu na to, zda lze dlužníku přičíst i zamlčení výživného, jeho reálná ekonomická nabídka v průběhu splátkového kalendáře byla zcela nedostatečná k tomu, aby bylo možno očekávat jeho řádné splnění. Dlužník přitom nejevil žádnou snahu, aby nepříznivý vývoj procesu oddlužení, který indikuje jeho zrušení dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ /Pozn.: ve znění účinném do 31.5.2019/, nějak zvrátil či alespoň vysvětlil. S insolvenčním správcem ani se soudem nekomunikoval, k jednání o věci se opakovaně nedostavil a nakonec (v době vydání napadeného usnesení) dobrovolně ukončil svůj pracovní poměr, ačkoli zjevně jiné zaměstnání jako zdroj svých příjmů zajištěno neměl. Nyní je evidován jako uchazeč o zaměstnání odkázaný na podporu v nezaměstnanosti. Tímto chováním dlužník zjevně porušil své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře [viz § 412 odst. 1 písm. a) IZ], a to způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení i z hlediska § 418 odst. 1 písm. a) IZ."

4) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 42 INS 4326/2010, 3 VSPH 451/2012-B ze dne 23. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

"Rozhodná zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel a jež dlužnice v odvolání nijak nezpochybnila, lze shrnout tak, že schválený splátkový kalendář (s určenou první splátkou k 25. 12. 2011) byl při absenci vlastní ekonomické nabídky dlužnice postaven jen na jejích příjmech z důchodu, který se jí pro ten účel zavázal poskytovat M. Drost ve výši 3 tis. Kč měsíčně. Již v průběhu roku 2011 ale splátky (částky důchodu) vázly a byly placeny až dodatečně po správcových urgencích. Od září 2011 do vydání napadeného usnesení (tedy za dobu 6 měsíců) pak nedošla již žádná splátka. Po tuto dobu přitom nebyl s dlužnicí možný žádný kontakt, neboť se odstěhovala z adresy svého bydliště, aniž soudu a správci udala novou adresu svého pobytu. Také její zadané telefonní spojení bylo nefunkční, což posléze potvrdil i bratr dlužnice.

Nutno zdůraznit, že oddlužení je způsobem řešení dlužníkova úpadku, který za zákonem stanovených podmínek vede k osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. K tomu však může dojít jen, pokud dlužník všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas splnil. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je přitom soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že dlužník s ním spojené povinnosti v podstatné míře neplní, a že z toho důvodu nelze očekávat završení oddlužení osvobozením dlužníka od placení zbytku jeho dluhů. Pak není důvodu vyčkávat splnění celého splátkového kalendáře a naopak je třeba proces oddlužení za podmínek stanovených v § 418 IZ ukončit. K takovému rozhodnutí, učiněnému ve prospěch všech věřitelů, nepotřebuje insolvenční soud, jako strážce jejich společného zájmu, ani návrh některého z věřitelů.

V daném případě byla dlužnice v usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře poučena o všech svých procesních povinnostech, k nimž je v průběhu trvání tohoto oddlužení zavázána, i o důsledcích jejich neplnění, spočívajících ve zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však své procesní povinnosti zjevně ignorovala. Nepředkládala soudu a správci k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců podle § 412 odst. 1 písm. d) IZ /Pozn.: ve znění účinném do 31.12.2013/, ani jim neoznámila bezodkladně změnu svého bydliště dle § 412 odst. 1 písm. c) IZ, a vůbec nijak se nestarala o to, že schválený splátkový kalendář již řadu měsíců není plněn, neboť na něj od září 2011 – jak věděla – nejsou ze sjednaného peněžitého důchodu placeny žádné splátky. K věci se vyjádřila až po vydání napadeného usnesení, a to ovšem se zjevně nepřijatelnou argumentací. Namítala, že nechtěla M. Drosta dalšími splátkami na její oddlužení zatěžovat, a že bylo na správci, aby ji po odstěhování z místa bydliště a odstavení jejího dosavadního telefonického spojení sám nějak jinak vypátral a upozornil na neplnění splátkového kalendáře a jeho důsledky, přestože o tom všem sama věděla. Zcela absurdně pak i svému bratru přičítala okolnost, že se ji soudu ani správci nepodařilo v místě jejího předchozího bydliště od září 2011 kontaktovat a že zásilky sem adresované neobdržela, ačkoli se tak stalo jedině vinou dlužnice, která toto bydliště bez udání nové adresy trvale opustila, do bytu se nastěhoval bratr s rodinou a dlužnice tu proto neměla nadále domovní schránku, ve které by jí doručované písemnosti či oznámení pošty bylo možno zanechat. Dlužnice v odvolání vyjádřila odhodlání doplatit za pomoci M. Drosta všechny dlužné splátky a nadále splátkový kalendář řádně plnit, nicméně s ohledem na dosavadní závady v jeho plnění nelze takový příslib pokládat za dostatečně věrohodný a reálný, zvláště když k žádnému avizovanému dodatečnému plnění zatím nedošlo a není ani nijak zřejmé, že M. Drost je skutečně schopen a ochoten tak učinit.

Dlužnice tak v odvolání neuvedla nic, čím by vyvrátila správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že porušila své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ."

II.) Zrušení schváleného oddlužení pro dlužníkem zaviněný vznik jeho peněžitého závazku splatného déle než 30 dnů [§ 418 odst. 1 písm. b) IZ, do 31.5.2019 písmeno c)]

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 7526/2009 2 VSPH 696/2010-B-42 ze dne 15. 11. 2010 (citace z odůvodnění):

"Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce není podmínkou sine qua non prokazující naplnění požadavků § 418 odst. 1 písm. c) IZ /Pozn.: od 1.6.2019 písmeno b)/, ale má toliko usnadnit posuzování, zda dlužník zavinil vznik věřitelem tvrzeného závazku. V opačném případě (kdy výkon rozhodnutí či exekuce nařízeny nebyly včetně případů, kdy návrh na výkon rozhodnutí či exekuci ani nebyl podán) je však na insolvenčním soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti podaného návrhu zabýval zjišťováním, zda po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, s nímž je po dobu delší 30 dnů v prodlení, dlužníkovi vůbec vznikl a zda vznik tohoto závazku zavinil."

K téže problematice viz také např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 7526/2009, 2 VSPH 156/2011-B ze dne 25. 5. 2011.

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 77 INS 242/2010, 2 VSPH 195/2012-B ze dne 14. 5. 2012 /k zaviněnému vzniku závazku z titulu výživného a neplnění povinností dlužníka v průběhu splátkového kalendáře/ (citace z odůvodnění):

"Za podstatné pro rozhodnutí o odvolání považoval odvolací soud to, že – jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Chomutově – po schválení oddlužení vznikl dlužníkovi peněžitý závazek vůči nezletilému synovi Michalu Vívodovi po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti z titulu soudem určeného běžného výživného ve výši 1.500 Kč měsíčně (počínaje dnem 1. 9. 2010) a dlužného výživného (za období od 1. 9. 2010 do 30. 6. 2011) ve výši 15.000 Kč. Odvolací soud přitom na rozdíl od dlužníka dospěl k závěru, že dlužník dle ust. § 418 odst. 2 IZ zavinil

Nahrávám...
Nahrávám...