17.1.3.2 Hlavní úpadkové řízení

17.1.3.2

Hlavní úpadkové řízení

Mgr. Tomáš Braun

Podle § 426 IZ se insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem a jeho účinky řídí přímo použitelným předpisem práva Evropských společenství a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropských společenství odkazuje (odst. 1). Evropským mezinárodním prvkem se v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství rozumí skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (odst. 2).

Přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, na nějž § 426 IZ odkazuje, je Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení).

Podle bodu 9 preambule se Nařízení vztahuje na úpadková řízení bez ohledu na to, zda je dlužníkem fyzická nebo právnická osoba, podnikatel nebo jiný subjekt. Nevztahuje se však na subjekty (finanční instituce) uvedené v článku 1 odst. 2 Nařízení. Úpadková řízení, na která se Nařízení vztahuje, jsou uvedena v jeho přílohách.

Podle bodu 14 preambule se Nařízení týká pouze řízení, kdy jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny ve Společenství.

Podle čl. 4 Nařízení platí, že pokud toto nařízení nestanoví jinak, jsou právními předpisy použitelnými na úpadková řízení a jejich účinky právní předpisy a účinky toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (odst. 1). Právní předpisy státu, který řízení zahájil, určují podmínky pro zahájení těchto řízení, jejich vedení a skončení. Určují zejména právní režim záležitostí uvedených zde pod písmeny a) až m) (odst. 2). K uvedenému viz část 2.3.4.

HLAVNÍ ÚPADKOVÉ ŘÍZENÍ

Článek 3 Nařízení vymezuje mezinárodní příslušnost soudů členských států Evropské unie k zahájení hlavního úpadkového řízení (odst. 1) nebo územního úpadkového řízení, popř. vedlejšího úpadkového řízení (odst. 2 až 4 – viz výklad v části. 2.3.3).

Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. Jde o tzv. hlavní úpadkové řízení.

Podle bodu 13 preambule místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle řídí správu svých zájmů, a je proto zjistitelné třetí stranou. Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení se v případě společnosti nebo právnické osoby za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak. Kritéria pro určení místa hlavních zájmů dlužníka v některých specifických případech – např. u velkých nadnárodních firem či firem majících např. z daňových důvodů pouze formální sídlo v určitém členském státě jsou postupně nalézána v komunitární judikatuře.

Podle čl. 16 Nařízení rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabylo účinnosti ve státě, který řízení zahájil. To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být zahájeno proti dlužníkovi vzhledem k jeho způsobilosti v jiném členském státě (odst. 1). Uznání úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 nevylučuje zahájení řízení podle čl. 3 odst. 2 soudem v jiném členském státě. Řízení zahájené později se stává vedlejším úpadkovým řízením ve smyslu kapitoly III. (odst. 2).

Nařízení tak (jak je vyloženo v části 2.3.5) stanoví zásadu okamžitého automatického uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení v oblasti jeho působnosti a rozhodnutí učiněných v přímé souvislosti s takovým úpadkovým řízením. Uznávání rozhodnutí členských států je založeno na zásadě vzájemné důvěry. Důvody neuznání jsou omezeny na nezbytné minimum (viz bod 22 preambule).

Tato řízení podle bodu 12 preambule Nařízení mají. obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka.

Podle § 427 IZ je insolvenční soud povinen zastavit insolvenční řízení, pokud v průběhu insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem zjistí, že ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení není u něj dána mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci, neboť ke dni zahájení insolvenčního řízení byly

• - hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z (jiných) členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (takže nejsou dány podmínky pro vedení hlavního úpadkového řízení) a
• - dlužník k tomuto dni neměl na území České republiky ani provozovnu (takže nejsou dány podmínky ani pro vedení územního, popř. vedlejšího úpadkového řízení – viz část 2.3.3).

Judikáty Evropského soudního dvora

1) Mezi první judikáty zabývající se touto problematikou patří rozsudek Evropského soudního dvora sp. zn. C 341/04 ze dne 2. 5. 2006, z něhož vyplývá:

"Domněnka považující za místo hlavních zájmů sídlo dlužníka může být vyvrácena tehdy, existují-li objektivní (třetími osobami zjistitelné) skutečnosti prokazující opak. Jde např. o firmy typu ,poštovní schránka‚, jež v místě svého sídla nevykonávají žádnou činnost. Oproti tomu, vykonává-li firma svou činnost na území členského státu, kde se nachází její sídlo, pouhá skutečnost, že mateřská společnost se sídlem v jiném členském státě kontroluje její rozhodnutí v hospodářské oblasti, k vyvrácení domněnky nestačí."

2) V rozsudku sp. zn. C 339/07 ze dne 12. 2. 2009 se Evropský soudní dvůr v řízení o předběžné otázce zabýval mezinárodní příslušností soudů v případě odpůrčích žalob podaných v úpadkovém řízení (odpůrčí žaloba je v českém právu upravena v § 235 a násl. IZ) a rozhodl takto:

"Článek 3 odst. 1 Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení a směřující proti žalovanému, který má statutární sídlo v jiném členském státě."

3) Jak vykládat článek 3 Nařízení resp. problematiku místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, řešil Evropský soudní dvůr též v rozsudku (velkého senátu) sp. zn. C 406/09 ze dne 18. 10. 2011, v němž dospěl k následujícímu závěru:

"Při určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, je třeba upřednostnit místo ústřední správy této společnosti, jak může být zjištěno pomocí objektivních a pro třetí osoby zjistitelných skutečností. V případě, že se řídící a kontrolní orgány společnosti nacházejí v místě jejího sídla a rozhodnutí o správě této společnosti jsou přijímána, způsobem zjistitelným pro třetí osoby, na tomto místě, nemůže být domněnka stanovená v tomto ustanovení vyvrácena. Pokud se místo ústřední správy společnosti nenachází v jejím sídle, může být existence…