16.3.2.2 Záloha na náklady insolvenčního řízení

16.3.2.2

Záloha na náklady insolvenčního řízení

Mgr. Tomáš Braun

Ustanovení § 108 odst. 1 IZ umožňuje insolvenčnímu soudu uložit insolvenčnímu navrhovateli (lhostejno, zda dlužníkovi nebo věřiteli), aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000 Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; uvedené – jak je výslovně stanoveno od 1. 1. 2014 (viz novela IZ provedená zákonem č. 294/2013 Sb.) platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek.

Rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podle ustálené judikatury (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A, 1 VSPH 110/2008-A ze dne 16. 7. 2008, uveřejněné pod č. 10/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen R 10/2009) typicky usnesením, kterým soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje (originárně) o povinnosti zaplatit zálohu. Tomu odpovídající proto není výrok usnesení dle § 108 odst. 1 IZ formulovaný jako výzva insolvenčnímu navrhovateli k zaplacení zálohy, nýbrž výrok, jímž soud ukládá insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit zálohu (v určené výši a lhůtě). K tomu viz též usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 38 INS 2035/2010, 3 VSPH 286/2010-A ze dne 24. 9. 2010.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Výzva k zaplacení zálohy bude případná v situaci, kdy insolvenční soud nebude mít dostatek hodnověrných informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat výši nutných nákladů insolvenčního řízení.

K překlenutí nedostatku finančních prostředků k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení se Vrchní soud v Praze vyjádřil v usnesení sp. zn. KSUL 71 INS 7765/2010, 3 VSPH 690/2010-A ze dne 3. 1. 2011, v němž zdůraznil, že požadovat uhrazení zálohy je opodstatněno v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetku podstaty) dostatek volných finančních prostředků, z nichž by bylo možno uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

Výzva k zaplacení zálohy je (při splnění shora uvedených předpokladů) namístě i v případě insolvenčních návrhů podaných za dlužníky – obchodní společnosti v likvidaci – jejich likvidátory, a to bez ohledu na to, zda jde o likvidátora jmenovaného společností nebo soudem. Takovému postupu nebrání ani zjištění, že dlužník (likvidovaná společnost) nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, což je od 1. 1. 2014 zcela zřejmé z § 108 odst. 1 IZ věty první za středníkem (viz text výše), nicméně v soudní praxi o tom nebylo pochyb. Přitom již u insolvenčního návrhu dlužníka podaného jeho likvidátorem jmenovaným soudem nepřichází v úvahu zamítnutí tohoto návrhu pro nedostatek majetku, kdy zaplacení zálohy nebylo důvodu požadovat, neboť s účinností od 1. 1. 2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) byla tato dosavadní úprava obsažená v § 144 IZ jako zjevně nesystémová zrušena.

K tomu viz konstantní judikatorní závěry vyjádřené – ještě za existence institutu zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka pro nedostatek majetku dle tehdy platného § 144 IZ – např. v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 56 INS 4540/2008, 1 VSPH 238/2009-A ze dne 19. 6. 2009 (citace z odůvodnění):

"Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být – v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka – alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou – byť nesystémovou – výjimkou z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného pokladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopna likvidátorka dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátorka dlužníka nebude schopna zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka.

Za takové situace, tedy nebude-li schopna likvidátorka dlužníka zálohu zaplatit, soud řízení zastaví a likvidátorka mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti."

Výzvu k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze učinit pouze před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, a to ovšem až v okamžiku, kdy insolvenční návrh obsahuje všechny náležitosti a přílohy předepsané IZ, tj. kdy je právně perfektní a tedy projednatelný. Neobsahuje-li insolvenční návrh všechny zákonné obsahové náležitosti nebo je-li nesrozumitelný či neurčitý a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, insolvenční soud jej dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítne. Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, insolvenční soud nejprve dle § 128 odst. 2 IZ vyzve dlužníka k doplnění návrhu a teprve až po řádném doplnění návrhu rozhodne, zda a v jaké výši má insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit. Vrchní soud v Praze již ve shora zmiňovaném usnesení R 10/2009 v této souvislosti zdůrazňuje, že je pojmově vyloučeno činit další opatření vůči navrhovateli, jestliže insolvenční návrh je buď vadný ve smyslu § 128 odst. 1 IZ, anebo k němu nejsou připojeny předepsané přílohy ve smyslu druhého odstavce téhož ustanovení.

V usnesení sp. zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. 1. 2010, Vrchní soud v Praze přijal právní závěry, jež lze shrnout následovně:

Podmínky k tomu, aby insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli-věřiteli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, nejsou dány ani v případě, kdy se rozhodné konkrétní údaje o majetkové situaci dlužníka z insolvenčního návrhu nepodávají, a insolvenční soud dosud po dlužníku nepožadoval vyjádření k insolvenčnímu návrhu a předložení seznamů jeho majetku a závazků dle § 104 IZ, anebo splnění této jeho procesní povinnosti nevyčkal. Z týchž důvodů shledal Vrchní soud v Praze uložení povinnosti zaplatit zálohu předčasným také v usnesení sp. zn. 42 INS 8955/2009, 3 VSPH 171/2010-A ze dne 10. 6. 2010.

Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, a proto § 138 OSŘ o osvobození od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně. Uvedené platí dle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 96 INS 12878/2010, 1 VSPH 1211/2010-A ze dne 3. 1. 2011, jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Insolvenční soud přitom, jak plyne např. z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 96 INS 2119/2011, 2 VSPH 304/2011-A ze dne 4. 7. 2011, není oprávněn rozhodnout o osvobození insolvenčního navrhovatele od této povinnosti a to, zda a v jaké výši uloží v konkrétním případě insolvenčnímu navrhovateli, aby zálohu zaplatil, vyjádří v usnesení, jímž mu tuto povinnost uloží, jež řádně odůvodní a proti němuž je přípustné odvolání.

a) Podle věty druhé § 108 odst. 1 IZ povinnost k zaplacení zálohy nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli – zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014, došlo v tomto směru ke zpřesnění výjimky vztahující se na zaměstnance dlužníka, když předchozí úprava vylučovala uložit zálohu "insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích". Podle důvodové zprávy k novelizovanému ustanovení došlo ke zpřesnění oné výjimky proto, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti o tom, že povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení se neukládá tomu, kdo uplatňuje připojenou přihláškou pouze pracovněprávní nároky bez ohledu na to, zda jde o současného nebo bývalého zaměstnance dlužníka.

Dlužno dodat, že k závěru o tom, že úpravou § 108 odst. 1 poslední věty IZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zákonodárce nesledoval úmysl zbavit povinnosti platit zálohu na náklady insolvenčního řízení jen ty insolvenční navrhovatele s pracovněprávními nároky, jejichž pracovněprávní vztah k dlužníku (zaměstnavateli) dosud trvá (jsou jeho zaměstnanci), ale všechny navrhovatele, jejichž nároky uplatněné v insolvenčním návrhu vyplývají (pouze) z pracovněprávního vztahu k dlužníku, a to bez ohledu na to, zda tento jejich vztah nadále trvá, nebo již byl ukončen, a že pro aplikaci předmětné úpravy je tedy podstatné jen to, zda navrhovatel opírá svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu výlučně o pracovněprávní nárok, který mu jako zaměstnanci vůči dlužníku co zaměstnavateli vznikl, dospěla i judikatura. Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSUL 44 INS 3832/2010, 3 VSPH 411/2010-A ze dne 13. 10. 2010, k tomu uvedl, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze uložit navrhovateli, jehož legitimace k podání insolvenčního návrhu je založena pouze na pracovněprávním nároku, který mu jako zaměstnanci vůči dlužníku co zaměstnavateli vznikl; okolnost, zda pracovněprávní vztah mezi tímto navrhovatelem a dlužníkem dosud trvá, je bez právního významu.

Poznámka

Pokud insolvenční návrh proti dlužníku podá statutární orgán dlužníka coby jeho věřitel s tím, že vykonává u dlužníka činnost statutárního orgánu v pracovním poměru, z něhož jako zaměstnanec má za dlužníkem pohledávku vyplývající pouze z pracovněprávního vztahu, nelze dovozovat, že je tak s ohledem na druhou větu § 108 odst. 1 IZ od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení osvobozen. Na takovou situaci totiž lze plně aplikovat ustálenou soudní judikaturu, např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 963/2002, podle nichž činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nemůže vykonávat fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce dle § 37 odst. 1 písm. b) ZP a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, nýbrž se řídí obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud však náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.

K problematice uměle vytvořeného pracovněprávního nároku insolvenčního navrhovatele s cílem dosáhnout jeho prostřednictvím zjištění úpadku dlužníka bez nutnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení se již vyjádřila i insolvenční judikatura. Např. Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 60 INS 10292/2010, 1 VSPH 1112/2010-A ze dne 6. 12. 2010, konstatoval (citace z odůvodnění):

"S ohledem na zjištěné okolnosti věci neměla navrhovatelka jako podnikatelka (OSVČ) žádný rozumný ekonomický důvod vejít v pracovněprávní vztah s několik let insolventním dlužníkem reprezentovaným navíc jejím bývalým manželem, s nímž bydlí na stejné adrese, a čtyři měsíce pro něho vykonávat blíže neurčené práce podle jeho pokynů bez jakékoliv reálné vyhlídky na jejich úhradu za bagatelní odměnu ve výši 120 Kč/hod., max. však 960 Kč/měsíčně."

Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že "předložená dohoda o provedení práce byla sjednána, na oko jen za tím účelem, aby insolvenční návrh nemusel podat dlužník, jenž by nebyl schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, ale navrhovatelka, jíž by takovou povinnost nebylo lze uložit", a uzavřel na tom, že "soud prvního stupně postupoval správně, pokud navrhovatelce uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení".

b) Podle § 368 odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu nelze uložit orgánu dozoru nebo dohledu.

Podle poslední věty § 108 odst. 1 IZ vtělené do tohoto ustanovení s účinností od 1. 1. 2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) nelze uložit povinnost zaplatit zálohu dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Tato změna byla – podle důvodové zprávy předmětné novely – zavedena s ohledem na to, že "zatížení zálohou na náklady insolvenčního řízení u těch insolvenčních navrhovatelů – dlužníků, kteří s insolvenčním návrhem spojili návrh na povolení oddlužení, by měla předcházet úprava povinnosti dlužníka platit zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce již od rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení". Podle současně zavedeného § 136 odst. 4 IZ (věty druhé) je totiž insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, povinen dlužníkovi uložit, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, které patří mezi náklady insolvenčního řízení, k jejichž úhradě je záloha určena (k obsahovým náležitostem rozhodnutí o úpadku viz část 4.5.3). Ambicí nové úpravy § 136 odst. 4 IZ je – podle důvodové zprávy novely – snaha přimět insolvenční soudy k tomu, aby se při zajištění toho, aby měl insolvenční správce k dispozici dostatek finančních prostředků na úhradu své odměny a hotových výdajů v případě předpokládaného oddlužení, nesoustřeďovaly (tuto otázku neřešily) na (v) rozhodnutí o uložení povinnosti k placení zálohy na náklady insolvenčního řízení. K této problematice se již vyjádřila i níže uvedená judikatura.

1) Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 94 INS 26930/2012, 2 VSPH 1939/2013-A ze dne 13. 1. 2014, konstatoval (citace z odůvodnění):

"S účinností od 1. 1. 2014 byl § 108 IZ doplněn v odstavci 1 omezením, podle něhož povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je proto podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění nelze dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ, jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře.

Jelikož v dané věci lze bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku dlužníků a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení, a za těchto okolností dle novelizovaného § 108 odst. 1 věty poslední IZ nelze uložit povinnost zaplatit zálohu, shledal odvolací soud odvolání dlužníků důvodným a podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 OSŘ napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným."

2) Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPL 54 INS 25883/2013, 3 VSPH 2295/2013-A ze dne 16. 1. 2014, zdůraznil (citace z odůvodnění):

"Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh. Je přitom zjevné, že dlužník bude s to za dobu trvání splátkového kalendáře uspokojit pohledávky svých nezajištěných věřitelů za podmínek ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 3 IZ a že insolvenční soud může rozhodnout o insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu.

Protože rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, dosud vydáno nebylo, nelze dlužníkovi za změněné právní úpravy povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení uložit."

Vrchní soud v Praze se v usnesení sp. zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. 1. 2010, vyjádřil k souvislostem opakovaného požadavku zaplacení zálohy a k tomu, že taková platební povinnost bez dalšího stíhá procesního nástupce insolvenčního navrhovatele, jemuž byla uložena (citace z odůvodnění):

"Nutno dodat, že předmětné dlužníkovo podání ze dne 26. 10. 2009 nemohlo mít účinky insolvenčního návrhu, jímž by dle § 107 odst. 1 IZ přistoupil k insolvenčnímu řízení, když toto podání podepsané za dlužníka jednatelem A. J. nebylo opatřeno jeho úředně ověřeným podpisem, a k insolvenčnímu návrhu s takovýmto nedostatkem se dle § 97 odst. 2 IZ nepřihlíží. Proto nebylo žádného důvodu, aby soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 11. 2009 uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč i dlužníku, když ten insolvenčním navrhovatelem není. Nadto toto rozhodnutí nerespektuje ani § 108 odst. 2 IZ, z nějž vyplývá, že i v případě vícerých insolvenčních navrhovatelů je celková výše zálohy, již po nich může insolvenční soud požadovat, limitována celkovou částkou 50.000 Kč. Jakkoli toto usnesení dlužník odvoláním nenapadl, s nesplněním platební povinnosti v něm stanovené by nebylo možno pojit následek stanovený v § 103 odst. 3 IZ. Obdobně je tomu s usnesením ze dne 20. 1. 2010 (odvoláním dosud nenapadeným), jímž soud uložil povinnost k zaplacení zálohy ve výši 50.000 Kč S. B., a. s. Tato společnost na základě výše zmíněného usnesení o procesním nástupnictví č. j. KSHK 45 INS 5103/2009-P1-3/celk. 2 ze dne 20. 11. 2009 vstoupila do řízení na místo původního insolvenčního navrhovatele (o čemž ji soud přípisem ze dne 27. 11. 2009 také zvlášť informoval), a protože tak S. B., a. s. – jak již vysvětleno – vstoupila bez dalšího i do povinnosti k zaplacení zálohy uložené jejímu procesnímu předchůdci napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2009, nebylo důvodu jí tutéž povinnost znovu ukládat. Mělo-li jít o uložení nové (další) platební povinnosti insolvenčnímu navrhovateli, brání takovému postupu zmíněný celkový limit zálohy."

Zálohu na náklady insolvenčního řízení je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit ve lhůtě, kterou určí insolvenční soud zásadně v usnesení, kterým ukládá povinnost zaplatit zálohu. Jde o soudcovskou lhůtu (§ 55 OSŘ), kterou lze prodloužit, nikoli však zkrátit, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty sice není podle § 83 IZ přípustné, ale to neznamená, že by záloha nemohla být zaplacena později, tj. do doby, než insolvenční soud z nezaplacení zálohy nevyvodí níže předvídané důsledky.

Při určení lhůty k zaplacení zálohy u insolvenčního návrhu dlužníka (u něhož jsou všechny rozhodné skutečnosti osvědčeny) by měl insolvenční soud přihlédnout k tomu, že o takovém návrhu je povinen rozhodnout nejpozději do 15 dnů od jeho podání (§ 134 IZ). Lhůta, v níž musí insolvenční navrhovatel zálohu zaplatit, počíná dle obecné úpravy obsažené v § 171 odst. 1 OSŘ (viz § 7 IZ) běžet od doručení usnesení. Jelikož se však soudní judikatura ustálila v závěru, že proti usnesení o zaplacení zálohy se lze odvolat (k tomuto tématu podrobněji níže pod heslem "Opravný prostředek"), jeví se zde účelným aplikovat § 171 odst. 3 OSŘ a odložit počátek běhu lhůty k zaplacení zálohy až na dobu po právní moci tohoto usnesení. Takový postup však vylučuje ustanovení § 90 IZ (viz část 2.1.4). Ke sjednocení soudní praxe při řešení této situace přispěl Vrchní soud v Praze, jenž v usnesení sp. zn. MSPH 96 INS 3778/2008, 2 VSPH 224/2008-A ze dne 13. 11. 2008, uzavřel, že lhůta stanovená ke splnění povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení má být vázána na okamžik právní moci usnesení, a nikoli na okamžik doručení usnesení.

Povinnými k zaplacení zálohy jsou všichni insolvenční navrhovatelé, kteří se účastní insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ustanovení § 108 odst. 2 IZ stanoví, že je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně neboli solidárně (např. tak, že některý z navrhovatelů uhradí celou zálohu nebo každý z navrhovatelů uhradí poměrnou část zálohy apod.).

V návaznosti na závěry o povaze rozhodnutí o záloze Vrchní soud v Praze ve shora zmíněném R 10/2009 vyslovil k otázce opravného prostředku závěr vyjádřený uveřejněnou právní větou:

Proti usnesení, kterým insolvenční soud ukládá insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je odvolání přípustné. Nejde o usnesení vydané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu.

Toutéž problematikou se Vrchní soud v Praze zabýval v usnesení, sp. zn. KSPL 29 INS 1329/2008, 1 VSPH 33/2008-A, 1 VSPH 87/2008-A ze dne 19. 6. 2008, v němž vyslovil následující závěry (citace z odůvodnění):

"Odvolací soud zastává názor, že usnesení, jímž soud dle § 108 odst. 1 a 2 IZ uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, nenáleží svojí povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 IZ, ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné [§ 91 IZ a § 202 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Jde o rozhodnutí, kterým insolvenční soud na základě okolností věci rozhoduje o tom, zda jsou dány důvody k tomu, aby insolvenční navrhovatel zálohu zaplatil, a v jaké výši, a jelikož z žádného procesního předpisu neplyne, že toto rozhodnutí nelze odvoláním napadnout, nutno dovodit, že insolvenční navrhovatel je oprávněn odvolání proti němu podat."

Subjektivní legitimace k podání odvolání je obecně koncipována v § 201 OSŘ tak, že ji přiznává účastník řízení. Právní teorie i soudní praxe však vychází z toho, že oprávnění podat odvolání nemá účastník řízení bez dalšího, ale pouze tehdy pokud mu (objektivně posuzováno) rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo zcela vyhověno nebo mu byla způsobena újma na jeho právech.

Na dané téma Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 91 INS 1628/2010, 3 VSPH 232/2010-A ze dne 11. 5. 2010 – ve vztahu k rozhodnutí o uložení povinnosti…